ROZBOR: Změní přijetí copyright směrnice podobu internetu?

Válka o autorská práva. Lidé v Praze protestovali proti reformě internetu

Nyní se tak otevřela cesta pro závěrečné hlasování o návrhu směrnice, kdy o něm bude hlasováno ještě jak v Radě EU jako takové, tak především na plénu Evropského parlamentu, kde lze očekávat vášnivé projednávání. Závěrečné hlasování na plénu Evropského parlamentu je  plánováno na 26. března od 12 hodin.

Chystaný návrh směrnice dlouhodobě budí vášně nejen v odborných kruzích, ale také mezi širokou veřejností. Především jsou zmiňovány článek 11, který by měl přiznat práva vydavatelům tiskových publikací, a článek 13, který by měl upravit fungování internetových platforem pro sdílení uživatelského obsahu. V odůvodnění obou těchto článků zaznívá, že by měly vylepšit pozici nositelů práv zejména proti globálním gigantům jako jsou Facebook a Google.

Proti výsledné podobě návrhu se však ozývají hlasy ze všech stran. Odpůrci návrhu (především z řad internetových platforem a uživatelů, ale i odborníků na autorské právo) dlouhodobě upozorňují především na dostatečnost stávající úpravy, riziko možného zavádění filtrování obsahu na internetu apod. Zároveň však s výsledným návrhem vyjadřují svou nespokojenost někteří nositelé práv, kterým právě tato úprava měla pomoci (např. česká Asociace komerčních televizí, IFPI – Mezinárodní federace hudebního průmyslu, ACT – Asociace komerčních televizí v Evropě, IFJ – Mezinárodní federace novinářů, EFJ – Evropské federace novinářů). Od některých dokonce zaznělo, že by raději neměli žádnou, než takto špatnou novou směrnici.

Úprava postavení vydavatelů novinářských článků

Článek 11 měl posílit postavení vydavatelů novinářských článků a zároveň vyjasnit právní režim fungování tzv. agregátorů zpráv (např. Google News, Seznam.cz). Tyto agregátory nabízejí uživatelům (čtenářům) odkazy na vybrané články z různých internetových novinářských serverů, přičemž je zobrazován nejen odkaz (link) na článek, ale také jeho název a typicky i krátký úryvek předmětného článku. Agregátory se přitom snaží využívat data o uživateli tak, aby uživateli zobrazovaly odkazy na články, které by jej měly nejvíce zajímat. Čtenáři se tak často dostanou i k novinářskému obsahu, který by je jinak minul, neboť byl zveřejněn na novinářském serveru, o kterém třeba čtenář ani neví.

Vydavatelé novinářského obsahu však s ohledem na zásadní pokles jejich příjmů, který zaznamenali při přechodu zpravodajství z klasického papírového tisku do digitálního prostředí internetu, volají po regulaci agregátorů zpráv. Podle jejich názoru jim totiž agregátory snižují návštěvnosti a tím i příjmy plynoucí z reklamy, přičemž tyto příjmy plynou namísto toho agregátorům.

Konkrétně by mělo být zavedeno právo vydavatelů zakazovat nebo udělovat oprávnění (licenci) k takovému online užití jejich tiskových publikací, tzn. jejich článků. Vzniká však otázka, zda je skutečně nová úprava potřebná. Už nyní totiž může být chráněno užití i krátkých úryvků článků pomocí autorského práva. Této ochrany se přitom mohou dovolávat nejen samotní autoři – novináři, ale často právě i vydavatelé v případě vhodného smluvního nastavení s autory – novináři.

V původní verzi článku 11 bylo v podstatě navrhováno, aby agregátory musely mít souhlas vydavatelů i pro použití jakýchkoliv krátkých úryvků článků. Bez souhlasu vydavatele by tak např. v Google News nesměly být zobrazeny nejen krátké úryvky z článků tohoto vydavatele, ale dokonce možná ani samotný název článku. Podle nově dojednaného znění ochrana článku 11 nedopadá na užití „jednotlivých slov či velmi krátkých úryvků“ z novinářských článků. Není však zřejmé, co přesně to znamená – tedy co ještě je velmi krátkým úryvkem a co již ne. Nadále tak zůstane v konkrétních případech sporné, zda určitý agregátor potřebuje souhlas vydavatelů. Současná podoba článku 11 tak bohužel nesplňuje jeden z hlavních důvodů přijímání této úpravy – vyjasnění právního režimu agregátorů zpráv. Zároveň si je potřeba uvědomit, že článek dopadne nejen na agregátory, na které primárně míří, ale také na vyhledávače a sociální sítě (např. pokud dnes uživatel sdílí na Facebooku odkaz na článek, Facebook načte a zobrazí i krátký úryvek tohoto článku).

Skutečným cílem a smyslem navrhované úpravy bylo, aby vydavatelé dosáhli na část zisků, které generují online platformy odkazováním na novinářský obsah, přičemž úprava měla platit plošně. Pokud by se totiž nyní jeden z vydavatelů sám ohradil proti užití úryvků jeho článků na těchto platformách, pravděpodobně by vlastník platformy přestal jeho obsah zcela zobrazovat. Tím by však vydavateli výrazně klesla návštěvnost a také dosavadní příjmy.

Jak však ukázala zkušenost ze Španělska a Německa, kde již dříve byla zavedena obdobná právní úprava, obě strany (jak platforma, tak vydavatel) fungují ve vzájemné symbióze. Vydavatel má obsah a potřebuje jej zpeněžit, typicky díky příjmům z reklamy, z placeného exkluzivního obsahu či z monetizace uživatelských dat – k tomu potřebuje co nejvyšší návštěvnosti svých stránek. Internetová platforma pak potřebuje s tímto obsahem určitým způsobem pracovat (shromažďovat a nabízet ho uživateli), aby byla pro uživatele atraktivní, měla vysokou návštěvnost a také mohla monetizovat uživatelská data. Návrhu směrnice je vytýkáno opomíjení skutečnosti, že také platformy poskytují vydavatelům zcela zásadní benefit – propagují jejich obsah, který by se jinak nedostal k tolika čtenářům. Obě strany si tak vzájemně poskytují plnění, která nezbytně potřebují. Které z nich má větší cenu? Pokud mají vydavatelé vůči gigantům jako Google a Facebook slabší vyjednávací pozici, nejedná se spíše o otázku soutěžního práva? Je tedy skutečně nutné, a především vhodné řešit tento problém změnou autorského práva, když ani navrhovaná úprava nemusí přinést pozitivní posun oproti stávajícímu stavu?

Ještě se ukáže, zda nová úprava přinese významnější posílení postavení vydavatelů. Lze předpokládat, že jednotlivé platformy dají vydavatelům nabídku, kterou nelze odmítnout. Buď budou souhlasit s užitím jejich úryvků pro zobrazení v platformách a odkazování, nebo se na platformách jejich obsah nebude objevovat a tím jim výrazně klesne návštěvnost. Ani v případě nové úpravy tak nelze vyloučit, že největší internetové platformy nevyužijí svého silnějšího postavení a třeba si nevyjednají minimální či nulové poplatky nebo širší práva k užití takového obsahu, než mají nyní. Je tedy dobře možné, že nová úprava postavení platforem paradoxně posílí. Jedinou jistotou je, že nelze předpokládat zásadnější zlepšení postavení samotných autorů těchto článků – proto se proti dohodnutému návrhu ohradily Mezinárodní a Evropská federace novinářů.

Razantní změna v poskytování služeb umožňujících uživatelům sdílet obsah

Zásadnější dopady by pak měl mít článek 13. Ten by dle navrhovatelů a zastánců této úpravy vést k vyřešení obchodního problému označovaného jako „value gap“. Tento pojem vzešel z hudebního průmyslu a označuje rozdíl mezi příjmy nositelů práv od služeb typu Netflix (tj. služeb prodávajících obsah) na straně jedné a služeb typu YouTube (tj. služeb poskytujících uživatelům prostor pro sdílení obsahu) na straně druhé. Případně tento pojem prostě vyjadřuje rozdíl v příjmech, které by držitelé práv chtěli z internetového užití obsahu mít s ohledem na množství obsahu konzumovaného online, a příjmy které dnes reálně mají.

Dle návrhu směrnice by došlo k výrazné změně současného odpovědnostního režimu (tzv. bezpečného přístavu) internetových služeb, které nabízejí uživatelům veřejné sdílení jejich obsahu (např. Facebook, Instagram, Bandzone, YouTube, Rajče atd.). Dosud tento typ platforem funguje z pohledu odpovědnosti za protiprávní obsah tak, že primární odpovědnost leží vždy na uživateli, který se sdílením obsahu zejména bez souhlasu jeho autora dopustil protiprávního jednání (např. zveřejnění na YouTube písničky, ke které ale nemá práva). Internetová služba však nemá povinnost monitorovat obsah ukládaný uživateli. Pokud zároveň splní stanovené podmínky, zejména pokud nemá vědomost o protiprávnosti obsahu a je tzv. pasivní, neutrální službou, tak je její odpovědnost vyloučena. Teprve pokud je této platformě nahlášeno, že určitý obsah je protiprávní (třeba nositelem práv, do jehož práv je zasaženo) a platforma takový obsah neodstraní, může být uplatněna odpovědnost i vůči ní. Pro nositele práv je samozřejmě výhodnější a vést spory s několika velkými (a povětšinou solventními) platformami, než s jednotlivými sdílejícími uživateli, kteří se povětšinou snaží svou identitu co nejvíce skrýt. Vedení sporů s uživateli současně nevyvolává nejlepší mediální obraz.

Navrhovaná úprava by však zavedla přímou odpovědnost internetových služeb za veškerý obsah nahraný uživateli. Pokud by tedy uživatel nahrál na YouTube písničku, ke které nemá práva, automaticky by i YouTube porušoval autorská práva příslušných nositelů práv (hudebníků, textařů, zpěváků, hudebních vydavatelství atd.). Podle návrhu by si tak dotčené internetové služby především měly od nositelů práv vyjednat poskytnutí licencí k obsahu, který uživatelé sdílejí v jejich službě. Je však nepředstavitelné, že by platformy mohly získat souhlas od všech myslitelných nositelů práv. Návrh proto počítá s novým, mnohem přísnějším režimem vyloučení odpovědnosti internetových platforem. Vedle dosavadního odstraňování obsahu na základě hlášení by tyto platformy měly především vyvinout veškeré úsilí k zajištění toho, aby se v jejich službách nevyskytoval neoprávněně šířený obsah. Budou tedy muset začít zjišťovat obsah souborů, které do jejich služeb uživatelé nahrávají, a zároveň vyhodnocovat, zda tento obsah neporušuje něčí autorská práva.

Článek 13 sice přišel s ustanovením, dle kterého by nová úprava neměla vést k zavedení plošného monitoringu uživatelského obsahu či k potlačená práv na citaci, karikaturu a parodii (kam třeba spadají populární memes), bez zavedení plošného monitoringu však nelze zajistit, že se na platformě závadný obsah neobjeví a že se platforma vůbec dozví, k jakému obsahu by si měla vyjednávat licenční smlouvy. V dnešní informační společnosti se totiž pohybují obrovská množství dat – např. na YouTube je každou jednu minutu nahráno více jak 400 hodin obsahu. Kontrola takového objemu dat může probíhat jedině automatizovanými filtrovacími nástroji, ty však nedokáží správně vyhodnotit např. právě zmíněnou citaci a parodii. Například pokud uživatel nasdílí na Facebook vtipný meme tvořený záběrem ze slavného filmu, který doplnil o humorný text parodující aktuální politickou situaci, pokročilý automatizovaný filtr z technického hlediska dokáže detekovat, že byla použita část předmětného filmu. Takový filtr však nedokáže vyhodnotit, že v daném případě jde o parodii jakožto zákonnou výjimku z autorského práva, a tudíž tento konkrétní obrázek neporušuje ničí práva. Zároveň filtr potřebuje vstupní data (v uvedeném případě celý předmětný film), aby měl s čím porovnávat soubory uživatelů. Konečně – i tato parodie může být novým autorským dílem.

Pokud bude chtít platforma s jistotou dosáhnout na nově upravenou výjimku z odpovědnosti, bude muset přistoupit k automatizovaným filtrovacím nástrojům, aby ukázala, že skutečně vynaložila požadované úsilí. V opačném případě totiž bude napadaná (včetně cestou žalob), že přece mohla učinit ještě další krok, aby zabránila protiprávnímu obsahu – mohla zavést filtry. Se zmíněnými opatřeními však jsou spojené značné náklady, ke kterým je třeba připočítat náklady na nový mechanismus řešení stížností uživatelů, pokud by byl zablokován či smazán jejich obsah.

V průběhu projednávání bylo upozorňováno, že tyto náklady mohou být pro menší platformy likvidační, čímž by došlo i k omezení vzniku a rozvoje startupů. Návrh proto přišel s jistou výjimkou pro tyto malé platformy, avšak tato výjimka je časově omezená a platforma by jí ztratila v případě vysoké návštěvnosti. Jedná se tedy spíše o úlitbu k uspokojení veřejnosti než o funkční řešení.

Autor je advokát a partner Advokátní kanceláře ROWAN LEGAL.