Senát odmítnutím Gerlochovy nominace uškodil Ústavnímu soudu, řekl Zeman |
LN: Jak s odstupem měsíce vzpomínáte na kandidaturu na post ústavního soudce?Myslím, že se potvrdilo, že Senát chápe nesprávně svoji úlohu při výběru soudců Ústavního soudu. Symptomatická je rozprava, která k mojí volbě proběhla. Jednání ve výborech bylo věcné a korektní, ale projednání na plénu bylo nedůstojné, a míjelo se s ústavní úpravou, která stanovuje kritéria pro jmenování ústavních soudců.
LN: V jakém smyslu?
Není to podle čl. 84 Ústavy tak, že prezident republiky navrhuje kandidáta na post ústavního soudce a Senát ho volí. Dle ústavní konstrukce nejde o věc volné úvahy senátorů. Senát má pouze ověřit podmínky, které pro ústavní soudce stanovuje Ústava, a má relativně malý prostor pro diskreci. Pokud se horní komora domnívá, že jsou splněna kritéria - tedy, že se jedná o bezúhonného svéprávného občana ČR, který má vysokoškolské právní vzdělání, působí stanovenou dobu v právnické profesi a dosáhl stanoveného věku, má pro něj hlasovat. Rozhodně Senát nemá posuzovat kandidáta na základě nějakých politických kritérií. To sem vůbec nepatří, protože nejde o politickou funkci, ale o funkci soudcovskou. Na to se často zapomíná a Ústavní soud se tímto postupem příliš politizuje.
LN: Váš názor tedy je, že pokud jsou splněna zákonná kritéria, tak vlastně Senát nemá kandidáta posuzovat z jiných hledisek?
Ano, soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. V současnosti jsou tak všichni stávající ústavní soudci „soudci Miloše Zemana“. Chtěl bych upozornit na to, že se Senát od toho, co takto stanovuje Ústava, odchýlil už dříve, a bohužel už to stejně dle jeho výkladu vnímá i širší veřejnost. Moje představa byla v souladu s dikcí ústavy taková, že ústavněprávní výbor jako výbor garanční zhodnotí mé předpoklady podle dodaných podkladů, a na základě toho navrhne plénu stanovisko, ze kterého bude při hlasování vycházet. Z pléna nijak nezaznělo, že by s dodanými podklady někdo nesouhlasil. Výjimkou byly údajné neúplnosti v seznamu publikací, to považuji za zcela irelevantní. Podmínka publikací totiž vůbec není stanovena, protože ústavním soudcem se může stát i soudce obecného soudu či advokát, notář nebo státní zástupce, jenž nikdy v odborném tisku nepublikoval. Nejde o žádné ucházení se o akademickou pozici.
Navíc se vždy vycházelo z toho, že Ústavní soud má být obsazen širokým spektrem osob z hlediska věku, názorů a profesí. Nemělo by to být tak, že rozhodující je, zda názory kandidáta na ústavního soudce konvenují většině senátorů nebo ne. Těžko pak hovořit o jeho nezávislosti.
LN: V čem byla tedy plenární schůze nestandartní?
Rozprava měla být vedena ve smyslu podpory nebo nepodpoření návrhu garančního výboru, pokud by vyšlo najevo, že nebyla splněna některá z ústavních podmínek. U mé osoby se otázky týkaly jen toho, že jsem byl členem KSČ – podotýkám, že v lednu 1990 byl přijat zákon o politických stranách, který legalizoval KSČ po listopadu 1989. Druhý argument byl, že jsem působil na pochybných vysokých školách. Nicméně šlo ve všech případech o řádně akreditované školy a nikdy jsem tam nebyl v žádných akademických funkcích. Je myslím obecně známo, že působím celý profesní život na Univerzitě Karlově. Třetí argument se týkal neúplného seznamu publikované literatury. Je však běžné, že se uvádí literatura deset let dozadu, ne starší. Ale asi nejdůležitější bylo, kdo je předkladatelem návrhu na mé jmenování. Ve všech těchto ohledech byla rozprava nestandartní.
LN: Uvažujete o nějaké právní obraně? A je vůbec možná?
Jde o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které lze napadnout ústavní stížností. Je ale otázkou, jestli touto cestou jít. Nevím, jestli je to na místě, ale jsem si jako právník vědom této možnosti.
LN: Když jste před hlasováním vstupoval do budovy Senátu, řekl jste reportérům, že si myslíte, že budete zvolen. Překvapilo Vás pak, že pro Vás hlasovalo jen 19 senátorů?
Je třeba odlišit mediální kampaň od vlastního projednávání v Senátu. Po projednávání ve výborech a po setkání s třemi senátorskými kluby jsem měl pocit, že ti, kteří jsou proti to buď řekli nebo naznačili – šlo o klub STAN a TOP09. Naopak z projednání v klubech ODS a ČSSD jsem měl pocit, že většina moji volbu podpoří. V průběhu dopoledne před hlasováním avizovala i média, že hlasování bude poměrně těsné, takže jsem vycházel z toho, že buď těsně projdu nebo těsně nikoliv. Přiznám se, že mě výsledek překvapil, myslel jsem, že dostanu více hlasů. Vycházel jsem také z toho, že i předseda Senátu se veřejně vyslovil, že v mém schválení nevidí problém.
LN: Hovořil jste před nominací s panem prezidentem nebo s někým z Hradu o tom, jakou očekávají podporu v Senátu? Nebo jste si nějak sám zajišťoval politickou podporu?
Domnívám se, že se jedná o soudcovskou a nikoli o politickou funkci.
LN: Pokud by Vás chtěl prezident znovu navrhnout, přijmete jeho nabídku?
Nikdy neříkej nikdy. Pokud se však Senát většinově kloní k tomu, že to chápe jako politickou volbu, tak asi nemá smysl se o to znovu bez dalšího pokoušet.
Já jsem v tomto ohledu žádnou iniciativu nevyvíjel, byl jsem osloven prezidentem republiky a předsedou Ústavního soudu. Nestalo se to poprvé, stalo se tak už dvakrát, ale stavěl jsem se k tomu rezervovaně, zejména z důvodu tehdejšího výkonu funkce děkana Právnické fakulty UK.
LN: Vzpomínáte si na to, že by volba nějakého jiného kandidáta na ústavního soudce byla takto vyhrocená?
Myslím si, že ne. Samozřejmě i u jiných kandidátů se před hlasováním v médiích objevovaly nějaké komentáře a názory na kandidáty. V mém případě to ale připomínalo organizovanou kampaň, která odstartovala hned poté, kdy byl návrh oficiálně prezentován. Skutečně tam vidím prvky organizovaného útoku. To samozřejmě mohlo ovlivnit rozhodování senátorů.
LN: Kdo si myslíte, že ji vedl?
Specifikuji to na média, ve kterých se kampaň vedla. Ne ve všech médiích věc takto rezonovala. Byla zřejmě i koordinována, neboť po kladném vyjádření ústavně-právního výboru 12. 3. se 16. 3. objevil článek J. Přibáně, před hlasováním pléna Senátu 20. 3.
Chtěl bych zároveň poděkovat všem, kdo mě podpořili. Nebylo jich málo.
LN: Sám jste po volbě uvedl, že bylo hlasováno více o osobě prezidenta než o Vás. Nešly antipatie vysledovat s nějakým předstihem? Pár týdnů před volbou rezonovala veřejností kauza údajného ovlivňování vrcholných justičních představitelů ze strany Hradu, a to i konkrétně ze strany kancléře Vratislava Mynáře, který předkládal návrh na vaši kandidaturu.
Myslím si, že to bylo asi rozhodující. Vnímám to zejména ze závěru diskuse v plénu, která se stočila k osobě Vratislava Mynáře. Sám jsem tam poznamenal, že to není pan Mynář, který kandiduje na ústavního soudce. Kdo předkládá návrh, je přece úplně druhořadé, velmi často to však byl právě vedoucí KPR. Má být posuzována osoba, která má být jmenována, a ne jednání osoby, která kandidaturu předkládá – jednání pana Mynáře se mnou přece nijak nesouvisí.
Zřejmě to souviselo i s přípravou ústavní žaloby na prezidenta republiky, kterou někteří senátoři po kauze údajného ovlivňování soudců avizovali.
Jinak je příznačné, že sama hovoříte o volbě, natolik se to vžilo, ačkoliv Senát dává souhlas ke jmenování soudců prezidentovi.
LN: V kauze údajného ovlivňování soudců byla ale právě ústřední komunikace Hradu s ústavními soudci. Kdybyste byl ústavním soudcem a zavolal by Vám Mynář, že s Vámi chce jít na kávu či večeři, jak se zachováte?
Pozvání bych odmítl. Soudce musí předpokládat, že se nebude jednat jen o fotbale nebo o ženách, ale i o nějakých jiných aktivitách. Domnívám se, že obě strany se musí vyvarovat určitých forem kontaktů. Zástupci moci výkonné či zákonodárné by se měli snažit se nescházet s představiteli justice na schůzkách neformálních, ale i představitelé moci soudní by se měli takovýmto soukromým schůzkám vyhnout. Je to poučení pro představitele obou mocí, aby udržovali kontakt na formální úrovni.
Myslím, že v dané věci je důležitý závěr, ke kterému dospěl podvýbor Sněmovny, že nedošlo k ohrožení nezávislosti justice.
LN: Lze předpokládat, že osoba, jež podá návrh na kandidaturu dalšího ústavního soudce se nezmění. Myslíte si, pokud bude navrhnut už někdo jiný, že bude mít po těchto peripetiích na Ústavní soud uhlazenější cestu?
Těžko říci, možná bude pro Senát přijatelnější někdo, koho téměř nikdo nezná, a pak to třeba bude v pořádku. Nevím, jestli by to byl správný přístup, protože na ÚS by měli chodit názorově vyhranění adepti.
Ústavní konstrukce výběru soudců Ústavního soudu dává rozhodující slovo prezidentu republiky, a Senát nezřídka jeho postup blokuje. Je to systémově vhodná úprava? Prezident přímo volený občany bude často v kolizi s Parlamentem a může to vést až k zablokování činnosti ÚS – např. v r. 2023, kdy většina současných ústavních soudců končí svůj desetiletý mandát.
LN: Myslíte, že by měli být soudci Ústavního soudu mediálně výrazní?
Soudci Ústavního soudu by měli být spíše zdrženliví, publikovat odborné články, vystupovat na konferencích, kde budou konfrontováni s představiteli akademické obce, obecných soudů a podobně. Nejsou to však politici a měli by zvažovat účast i v odborných pořadech, a určitě nevystupovat v populárních časopisech. Pak vzniká otázka, jak budou rozhodovat v konkrétních případech a zda nejsou podjatí už jen tím, že předem prezentují názory, které v určitých věcech zastávají.
