20. června 2019 5:00 Lidovky.cz > Byznys > Státní pokladna

Fond národního rozvoje je v zájmu bank i Česka, říká advokát Pavel Smutný

Pavel Smutný. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Smutný. | foto: Yan Renelt, MAFRA

PRAHA České zdravotnictví nebo kultura jsou na tom ve srovnání se zbytkem světa podle advokáta Pavla Smutného sice relativně dobře, ale rozhodně nejsme na špici. To by mohla změnit větší spolupráce firem a státu prostřednictvím Fondu národního rozvoje. „Je nemorální, aby některé věci platil veřejný sektor,“ říká Smutný. „Když nemáte v každé okresní nemocnici magnetickou rezonanci, nelze ze státní kasy zaplatit milion korun za vystoupení operního zpěváka.“

V Česku se několik posledních týdnů debatuje o vzniku Fondu národního rozvoje (FNR), jehož vznik prosazuje premiér Andrej Babiš (ANO). Do něj by v prvním kole měly přispět největší tuzemské banky kolem šesti miliard korun. Investovat by měl například do infrastruktury. Fond má být ale otevřený i pro další pro další společnosti, nejen pro banky. Jeho konkrétní podoba se však teprve rýsuje, ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) by ji měl představit koncem příštího týdne.

LN: Kdy poprvé vznikla myšlenka na vznik tohoto fondu, do něhož by přispívaly firmy dobrovolně a financovaly by se z něj některé projekty, které stát potřebuje? O něm se totiž hovořilo už loni v září, kdy se konalo setkání premiéra a zástupců největších tuzemských firem, kde jste prezentoval analýzu nazvanou Strategie růstu bohatství České republiky…
Vláda v září loňského roku empaticky zareagovala na celospolečenskou poptávku po řešení vztahu mezi velkými zahraničními korporacemi a státem. Pan Babiš se tehdy chopil dialogu s bankami a společnostmi, protože mu to přišlo jako vhodný krok v danou chvíli. A začal se svým týmem tuto myšlenku aktivně rozpracovávat. Zároveň opakovaně odmítal sektorovou daň. Proti jejímu zavedení je celá řada důvodů. Její negativní dopady jsme viděli v Rumunsku, v Polsku či v Maďarsku. Právě tyto státy jsou jasným příkladem toho, když stát se soukromým sektorem nemluví.

Asi před měsícem jeden politik prohlásil, že jediným způsobem, jak může stát s korporacemi komunikovat, jsou daně. To se ale vracíme do dob Marie Terezie a drábů. My už někdy v září loňského roku měli hotovou analýzu ohledně odlivu zisků a řadu nápadů, jak to řešit. Do této práce vnesl velkou inspiraci Tomáš Salomon, generální ředitel České spořitelny. S ním a jeho kolegy jsme o tom diskutovali se špičkami české veřejnosti, ekonomy, s odboráři i s ČNB a nasáli jsme veškeré informace, které k tomu šly zjistit. Rovněž jsme chtěli mluvit se zástupci firem. To Babiš podpořil.

LN: Takže ta myšlenka je někdy z loňského podzimu?
Ano. Zajímalo nás, co si zástupci byznysu o tom myslí. Zároveň jsme předtím zjistili, že Tomáš Garrigue Masaryk založil podobný fond s názvem Jubilejní fond republiky. Loni v září jsme si při diskusi s panem premiérem uvědomili, že právě taková spolupráce, jakou představuje FNR, je ta správná cesta. Inspirací byl Masaryk, který uměl a byl schopný se soukromým sektorem mluvit a přimět jej přispět. Zároveň se firem neštítil a nebál se jich, viděl v nich partnery státu. Jednoduše jim řekl, že mají k 10. výročí založení republiky finančně přispět a pomoci tak například ve školství či ve zdravotnictví.

LN: Kdo přišel s nápadem založit speciální fond?
Já pracuji tak, že se bavím s lidmi a během toho padají nějaké nápady. Tady to bylo stejně. Vzpomínám, že to bylo v jedné renesanční místnosti v Hrzánském paláci, kde jsme se s panem premiérem spolu bavili. Babiš se myšlenky kooperace se společnostmi chytil a vycítil, že ideálním výstupem je vznik nějakého takového fondu.

Za posledních deset let jsem viděl propastný rozdíl v přístupu zahraničních firem. Máte tu takové, které se chovají jako české firmy a jsou ohleduplné vůči zaměstnancům a Česku obecně. Pak jsou tu takové, které se zde chovají sprostě, jako na dobytém území. Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, že firmy, které to dělají například dobře, by se měly ocenit.

LN: Říkáte, že podnětem vzniku myšlenky vzniku fond byl TGM. Do jaké míry u vás hrála roli inspirace Bohemian Heritage Fondem, který jste spoluzakládal před deseti lety a jenž podporuje kulturní projekty?
Deset let sledujeme to, co dělá soukromý a veřejný sektor v podpoře kultury. Z toho byl skutečně jen krok k tomu, co by měly dělat korporace a stát v širších společenských tématech, aby se Česko posunulo vpřed. Problémy kultury jsou v něčem velmi podobné problémům ve školství a ve zdravotnictví.

LN: Co bylo tehdy prvotním motivem?
Musím říct jednu věc: Česko na tom vůbec není špatně. Může nám něco vadit, ale nemusíme mít pocit trapnosti, když někam vyjedeme. Ano, máme spoustu starostí, lidé demonstrují proti Babišovi, ale naše služby a stav naší ekonomiky patří k vyššímu standardu.

Zároveň tušíme, že neděláme úplně excelentní věci, že nejsme světová špička. Například to ilustruje, že za posledních 60 let nezískal nikdo z Česka Nobelovu cenu za vědu. Nemáme ani špičkové umělce – v první dvacítce světových jmen není žádný Čech. V minulosti přitom Česko takové lidi mělo. Možná máme pár sportovců jako rychlobruslařka Martina Sáblíková, tenistky Karolína Plíšková či Petra Kvitová, ale to je vše. Za totality byla například naše kinematografie na špici – a teď nic.

LN: Proč to tak podle vás je?
Do určitých věcí a oborů dnes nejdou peníze. Finanční prostředky jsou ale krví úspěchu. V situaci, kdy nemáme zajištěné důchodce nebo chybí peníze nemocnicím, si lze jen těžko představit, že se někam budou volně pouštět peníze. Proto potřebujeme soukromé finanční prostředky. Bez nich excelence ve vědě, kultuře, ale ani ve zdravotnictví nedosáhneme. Stát musí zajistit, aby když upadnete, tak se o vás nemocnice postarala a vy jste neumřeli. Když ale budete mít nějakou vzácnou chorobu, tak budete potřebovat speciální léčbu. V tomto ohledu to v Česku tak slavné není.

Podobné je to s kulturou. Když budete chtít jít večer do divadla, tak u nás máte v Praze na 50 představení. Budete-li chtít jít ale na představení světového formátu, musíte zajet do Mnichova. Takhle je to ve všech oborech. Pokud se nic neudělá, tak se to nezmění. Náš problém je, že talentovaní lidé, kteří mají na to být významní, odejdou raději do zahraničí, kde podpora je.

Proto existuje snaha soukromého sektoru podílet se na projektech, kde spolu budou fungovat stát a firmy vedle sebe. Proto by měl vzniknout i FNR. Je totiž nemorální, aby některé věci platil veřejný sektor. Jinými slovy, když nemáte v každé okresní nemocnici magnetickou rezonanci, tak v takové chvíli nelze ze státní kasy zaplatit milion korun za jedno vystoupení operního zpěváka.

LN: Vidíte nějaké příklady ze zahraničí?
Třeba ve Versailles, kde se kupuje mobiliář Ludvíka XIV., XV. nebo XVI. a Marie Antoinetty. Ten byl během revoluce katalogizován a koncem 18. století prodán na aukci v Londýně. Dnes se tento nábytek vykupuje zpátky. V současnosti má ale astronomickou hodnotu právě kvůli svému původu. Například taková komoda Ludvíka XVI. stojí deset milionů eur. Versailles to přitom potřebuje koupit a na aukci o to soutěží s bohatými Katařany či Saúdy. Proto do toho musí vstoupit francouzské firmy jako třeba LVMH, jež se Saúdům svými finančními prostředky vyrovnají. Není přitom možné, aby ten nábytek koupil francouzský stát, když řeší problémy, jako jsou protesty Žlutých vest. Zkrátka, na některých věcech musí být koncentrovaný zájem firem podílet se na zájmech celé společnosti.

LN: Do jaké míry je myšlenka Fondu národního rozvoje alternativou k odlivu zisků?
Odliv zisků je obyčejná floskule, která v sobě skrývá hodnotící kritérium. Řešil jsem to s lidmi z ČNB. Ti tato čísla, s kterými se hází – například více než 250 miliard korun, které loni odtekly do zahraniční –, nevyhodnocují vůbec dramaticky. Ano, nejsou to drobné, ale pak tu je velká míra reinvestic.

LN: A alternativou k sektorové dani?
Sektorová daň na banky by měla mít výnos podle odhadů přes deset miliard korun. To je z hlediska národního důchodu nepodstatná částka, významné jsou příspěvky nad 50 miliard. Její náklady jsou ale obrovské. V momentě, kdy přijmeme sektorovou daň, tak se přihlásíme k zemím v panice, které neví jak dál a stojí jim deset či 14 miliard za hádku. To je špatně. Dnes máme i ve světových žebříčcích skvělé hodnocení, tak si to nekažme.

LN: Není ale avizovaný fond z pohledu firem jakési útočiště před případnou sektorovou daní?
Ano, je to alternativa tomu řešení. Právě debata o sektorové dani otevřela celé téma jak dál pokračovat. Jednou z věcí, která se tím trochu otevírá, je i průběh celé privatizace. My jsme skutečně privatizovali majetek za 900 miliard korun v průběhu čtyř let. To se nepovedlo žádné jiné zemi. U nás se velmi rychle provedl majetkový převrat a já osobně říkám, že se nám to povedlo v celku úspěšně. Důvod, proč jsme to udělali, bylo udržet dynamiku ekonomiky a měnovou a cenovou stabilitu. Kdybychom neprivatizovali včas a rychle, mohla se ekonomika dostat do potíží. Podívejte se na Polsko, kde byla tříciferná inflace – tomu jsme se vyhnuli. Museli jsme ale počítat s tím, že privatizace bude mít důsledky. Těmi je například skutečnost, že neexistuje jediná česká banka.

LN: Ty jsou tu asi tři…
Dobře, myšleno významná česká banka. Veliká část ekonomiky je ale v zahraničních rukou. Jsou tam sice dle mého názoru podniky, které by tam být nemusely a možná neměly, ale tak to je.

LN: Trochu se dostáváme k jinému problému FNR. Je podle vás fond na principu dobrovolných kontribucí dlouhodobě udržitelný s ohledem na to, že právě většina českých a bank a velkých podniků je v zahraničních rukách a akcionáři třeba v Rakousku, ve Francii či jinde nemusí mít pochopení pro to, že jejich dcery dobrovolně přispívají miliardy do nějakého fondu?
To je skutečně kruciální otázka a tvůrci se tím trápí poslední tři čtvrtě roku. Když začínala veřejná diskuse o fondu někdy dubnu, tak ta vyjádření jednotlivých účastníků byla dost neurčitá. Nejdříve se například objevila informace, že to bude odvod ze zisku, pak ne a ta debata se rozproudila. Tvůrci vzniku fondu docházejí k závěru, že je třeba se poučit z chyb v minulosti a dělat a vymýšlet to tak, aby to bylo výhodné pro všechny – stát i banky.

Dnes je potřeba akcelerovat sociální vývoj. Teď to bude 30 let od listopadu 1989 a stále nejsme spokojeni s platy, důchody, ale i stavem kultury či zdravotnictví. Důvodem je, že zdroje se vyčerpaly a stát má peníze jen na průměrné či lehce nadprůměrné krytí potřeb. Abychom na tom byli lépe, potřebujeme peníze. Ty šly dosud z evropských fondů. Já si nemyslím, že jsme je využili úplně efektivně. Dotace se budou dál snižovat, musíme tak najít nový a exkluzivní zdroj, což by měl být právě FNR.

LN: Proč by to ale mělo zajímat akcionáře, potažmo šéfy matek českých bank, jako je Andreas Treichl – šéf Erste, která vlastní Českou spořitelnu, Johan Thijs, šéf KBC, matky ČSOB nebo Frédéric Oudéa ze Société Générale, která vlastní Komerční banku, kteří tu vydělávají rekordní zisky?
Podívejte se ale, na čem a jak je dosahují. Já si myslím, že tuzemské banky mají větší potenciál, než jaký ukazují. Podle mého by se naše banky měly zúčastnit rekonstrukce tuzemského hospodářství. Majetek Rothschildů vznikl ve Francie v 19. století jednak financováním Napoleonských válek, ale pak i financováním rekonstrukce země, včetně přechodu státu do moderní éry například výstavbou železnic.

Pavel Smutný (59)

Vystudoval právnickou fakultu UK v Praze.

 V roce 1993 založil se společníky vlastní advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný. Ta zastupovala mimo jiné stát v kauze Čepro versus Krejčíř.

Od roku 2009 je prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory.

V roce 2009 se svými společníky založil nadační fond Bohemian Heritage Fund, který ze soukromých prostředků mecenášů podporuje mimořádné kulturní počiny.

Nás dnes čeká to samé. Rovněž musíme budovat infrastrukturu. Babiš má stamiliardový investiční plán, kde jsou naprosto reálné a zcela oprávněné položky. My musíme plánovat. Je hrozné, jak jsme posledních 30 let žili ze dne na den a plánování jsme se vyhýbali se slovy, že plánování je od komunisty a od ďábla. Slova vize, perspektiva či prognóza byla v Česku pár let nazpátek skoro sprosté slovo.

My dnes říkáme, pojďme si to namodelovat a udělejme to s bankami. Ty mají jednu zázračnou vlastnost – umí množit peníze. Pomocí různých pák, záruk a podobně lze peníze i zdesetinásobit. Do toho se můžou objevit ještě evropské peníze. V tomto kontextu znamená avizovaných šest miliard od bank jako budoucí základ mohutného investičního nástroje, který bude schopný zdvojnásobit investiční kapacitu státu. Vahou těch peněz lze pak díky spolupráci státu a soukromého sektoru působit na racionalizaci fungování státní administrativy. Zkrátka, pokud se na tom budou podílet firmy, tak budou chtít, aby to bylo efektivní.

LN: Ta debata kolem FNR se velmi tříští na tom, zda na tomto fondu mají možnost vydělávat. Stát jednoznačně říká, že peníze, které tam vloží, tam i zůstanou a banky už na ně už nesáhnou. Měly by mít například možnost spolufinancovat tyto projekty?
Banky dnes sedí na obří mase peněz a mají jen málo investičních příležitostí. Takže by měly mít možnost se na tom podílet. I peníze, které do fondu vloží, by jim fakticky měly zůstat v bilanci.

LN: Myslíte těch šest miliard?
Ano, ty. Zkrátka, měly by být účastníkem toho fondu. Nemělo by podle mého jít o dávku či dar. Mohl by to být třeba kvazi dar, například když dostanete něco k užívání na 99 let. Samozřejmě je to stále k diskusi, jak by to mělo vypadat.

LN: Hovořil jste o fondu, jeho vzniku a fungování s bankami? Jakou ochotu jste z jejich strany zaznamenal?
Víte, ta myšlenka je tak nová, že na to potřebují trochu času, aby si to zpracovaly a prodiskutovaly uvnitř. Je potřeba to udělat tak, aby to banky braly jako svoji příležitost a novou roli ve společenské dělbě práce. Jde o možnost smysluplně využít finanční prostředky, která zároveň ukáže, že privatizace do zahraničních rukou nebyla neúspěchem. Šéfové bank to brzy pochopí.

LN: Není potenciální vznik fondu z právního pohledu kartelem několika společností-bank, které díky tomu získají snadnější přístup k veřejným zakázkám?
Také to ovšem může dopadnou tak, že celý nápad ztroskotá. Pak časem nastane jedna věc – ne sice hned a asi ne za pana premiéra Babiše, ale ve chvíli, kdy bude ekonomika klesat, přijde stagnace a krize –, někdo zpanikaří a zavede sektorovou daň. To hrozí. Doufám, že banky jsou si toho vědomy.To by platilo jen v případě, že by šlo o uzavřený „klub“. Osobně si nemyslím, že půjde o fond jen pro banky. Ano, banky by měly být první, kdo tam přispějí, ale mělo by jít o otevřený fond pro všechny firmy, které budou mít chuť přispět. S předpisy, které u nás fungují, by v případě participace rozhodně nemohlo jít o nějakou formu protekce. Primárním přínosem bude pro firmy, že budou lépe zapsány ve veřejném mínění…