Calexico jedou šňůru na podporu letošního alba The Thread That Keeps Us. Všude mají vyprodáno a linecký Posthof, sál charakteru pražské Archy se zhruba tisícovkou míst k stání i k sezení nebyl výjimkou. Na aktuální desce svůj hudební záběr hodně rozprostřeli, od písniček ve stylu tex-mex, tedy hudby pomezí Spojených států a Mexika, přes mix ryze amerických tradičních stylů country a folkrocku, až po vyloženě rockové polohy, které - bůh suď, zda vědomě či mimovolně - působí jako inspirované novou vlnou.
Mexikánské trumpety
Právě v tomto duchu taky koncert začal, vlastně nejtvrdší písní celého koncertu Dead in the Water, postavené na uhrančivém rockovém riffu elektrické kytary. Rockový tlak neustal ani při následující Voices in the Field, ve které zaznělo první z řady krátkých, úderných, ale bravurních kytarových sól, a třetí novince v pořadí, Under the Wheels, kde se k „novovlnnému“ tvaru přidala poprvé sekce dvou mexikánských trumpet.
Ve zhruba podobném stylovém poměru se prolínal celý koncert, připočteme-li i ohlasy country zvláště v písničkách, kde přišla ke slovu pedálová steel kytara, ale i honky tonkové piano. Koncert pak vyvrcholil sadou vysloveně mexickou, která hlediště proměnila ve žhavý trsající kotel, a to i přes stále vydýchanější vzduch a navzdory absenci tequily na nepříliš zásobeném baru.
Calexico
Calexico dohromady z alba The Thread That Keeps Us vybrali necelou polovinu. Zbytek skutečně poctivě napěchované show tvořila probírka dvacetiletou tvorbou bandu. Základem bylo jedenadvacet položek a nadšené publikum vytleskalo pět příadavků. Jedním z nich byla překvapivě i hodně odvázaná coververze hitovky Toma Pettyho Learning To Fly, ve které se ke kapele připojil zpěvák Matthew Caws, známý z americké kapely Nada Surf.
Ten dělal Calexico předskokana a když se k němu ve finále jeho nemastného-neslaného sólového setu s akustickou kytarou připojilo na dva songy celé Calexico, jako by ho pokropil živou vodou. Takže měl svým kolegům při jejich přídavcích co oplácet.
Jako hodinky
Na živých Calexico je fascinující to, co nemůže zprostředkovat žádná nahrávka, protože až za přímé přítomnosti při vzniku jejich hudby dokážeme hodně věcí pochopit. Třeba to, jak může jedna kapela, byť sedmičlenná, znít tak krásně proměnlivě, aniž by její versatilnost ztratila vnitřní logiku. Skvělé je, jak „všichni hrají na všechno“.
Kytarista střídá nejen typy a druhy nástrojů, ale i trubku, klávesista nejen ovládá piano, elektrické varhany a syntezátor, ale také akordeon, zvonkohru a akustickou kytaru atd. Pobyt kapely na pódiu je neustálý koloběh instrumentů, z nichž některé, třeba barytonová kytara nebo akustická kytara s nylonovými strunami, dodávají jejich soundu neobvyklý, ale typický charakter.
To, že všichni zúčastnění jsou výborní instrumentalisté a kapela šlape jak hodinky, netřeba dodávat.
