12. května 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Reportáž z Cannes: Kolotoč a samopaly. Na festivalu se sice důvěřuje, ale prověřuje

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Herečka Thylane Blondeauová, která si zahrála ve snímku Sorry Angel. Cannes... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herečka Thylane Blondeauová, která si zahrála ve snímku Sorry Angel. Cannes... | foto: ČTK/RTR

CANNES Filmový festival v Cannes je dějištěm mnoha paradoxních situací. Lesk se tu střetává s bídou, organizace se zmatkem, plážová pohoda s vojenskou pohotovostí a nadšení s rozčarováním.

Návštěvníci přehlídky v Cannes si odtud mohou odvézt velmi různorodé zážitky. Záleží třeba i jen na tom, zda svůj pohled obracejí spíše k luxusním korábům kotvícím u pobřeží a výlohám značkových obchodů na bulváru Croisette, nebo k žebračce v čádoru, která postává s kelímkem jen o blok dále.

Jednou ze společných zkušeností pro většinu účastníků festivalu ale nepochybně bude čekání v dlouhých frontách, na jejichž konci často je něco jako loterie (ostatně jsme tu v oblasti hazardu zaslíbené). Francouzi dokáží velmi striktně bazírovat na velmi nezřetelně stanovených pravidlech a pochopit systém rezervací, různých kategorií projekcí a barevně odlišených účastnických visaček je sice teoreticky možné, ale v praxi někdy těžko dosažitelné.

Šarmantní předsedkyně filmové poroty - herečka Cate Blanchettová. Cannes 2018.
Režisér Kirill Serebrennikov je v Rusku držen ve vězení. Některé transparenty volají po jeho propuštění. Cannes 2018.

Slovo „désolé“ pronášené s omluvným výrazem, ale nesmlouvavým pohledem je tu proto od početného zástupu bezpečnostních pracovníků slyšet poměrně často. Většina návštěvníků uvržených do složitého systému povolení a zákazů nese svůj osud stoicky, jen občas někomu rupnou nervy a dožaduje se svých práv například s tím argumentem, že co je někde napsáno, mělo by také platit. Načež uslyší ono zdvořilé a pevné „désolé“.

Na barvě záleží

Frustrace jedné skupiny návštěvníků, a to novinářů, dosáhla dokonce takového stupně, že mezi nimi koluje petice požadující radikální zjednodušení pravidel, lepší informovanost a hlavně zrušení „kast“ definovaných barvou visačky. Autorem petice je newyorský novinář na volné noze Rubing Liang, který po opakovaných návštěvách canneské přehlídky dospěl k názoru, že situace je neudržitelná a vyžaduje revoluci. Natočil na toto téma dokonce krátký dokumentární film a vyzývá kolegy novináře k jednotné akci. Je jich tu podle festivalových statistik akreditováno na čtyři tisíce, a tak by jejich hlas mohl být poměrně zvučný.

Cannes 2018.

Pořadatelé jako by něco tušili, už před začátkem přehlídky poslali každému ze žurnalistů procítěný dopis, ve kterém je ujišťují, jak si váží jejich práce a prezentují letošní vstřícné kroky vůči nim, především přidané kapacity tiskových projekcí. Jiné aktuální kroky tak vstřícné nebyly: potom, co se v předešlých letech objevovalo na webu příliš mnoho rychlých (a ne vždy lichotivých) recenzí festivalových titulů ještě před oficiální premiérou, byly veškeré projekce pro tisk posunuty právě až za tyto premiéry.

Spravedlivě je ale pořadatelům potřeba přiznat, že jejich situace není nijak snadná. Z festivalu v Cannes, vždy i tak slavného a hojně navštěvovaného, se v posledních letech stává akce, kde prostě nelze nebýt - ať už jde o lidi z filmařské branže, milovníky filmu nebo prostě ty, kdo chtějí zažít něco zajímavého. A kapacita festivalového paláce a jeho okolí tomuto náporu přestává stačit.

Kolotoč a samopaly

Situaci dále komplikuje v dnešním světě (a ve Francii ještě trochu víc) všudypřítomná teroristická hrozba. Bezpečnostní rámy a kontroly zavazadel se tu staly běžnou rutinou, která nikoho příliš nevyvádí z míry a probíhá v rámci možností svižně. Někdy ale přece jen dosáhnou bezpečnostní opatření takové podoby, která je dost na překážku iluzi, že tento svět je v pořádku.

Ve čtvrtek se slavilo Kristovo nanebevstoupení, což je v sekulární Francii kupodivu státem uznaný svátek, a nejspíš i proto byla přítomnost bezpečnostních složek v okolí festivalového paláce obzvlášť patrná. Osmičlenný oddíl vojáků se samopaly si to rázoval po promenádě okolo dětského kolotoče, zatímco policejní hlídka důsledně kontrolovala veškeré přijíždějící vozy, včetně těch oficiálních festivalových, a nechávala zavazadla v nich očichávat psem vycvičeným k hledání výbušnin. Jestli to vedlo k tomu, že si teroristé rozmysleli svůj případný útok, je to samozřejmě skvělé. Ale na pohodě to festivalu rozhodně nepřidává.

Přes to všechno tu však ještě vládne, a je to opravdu převažující pocit, upřímná atmosféra filmového svátku. Tatáž, která bývá (také navzdory rozličnému nepohodlí) přítomná třeba v Karlových Varech. Hvězdy jsou tu o něco zářivější, kulisy honosnější a peníze tu tečou pod mnohonásobně vyšším tlakem, ale filmoví fanoušci hrnoucí se k červenému koberci a doufající, že se jim podaří dostat na některou z atraktivních projekcí, jsou v jádru ti samí.

A stejně tak filmaři, kteří se rádi projdou v záři reflektorů a užijí si své zdejší minuty světové slávy, ale zároveň většina z nich točí proto, aby něco pochopili a sdělili o světě, ve kterém žijeme. Film jako důvěrné propojení tvůrců s jejich publikem je tady stále v hlavní roli. Kdyby to bylo jinak, festival by zemřel. I ten nejprestižnější na světě.

  • 0Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky