Sice to není žádný odpočinek (spíš naopak), ale vidět, jak celý závod vyroste během pár hodin doslova z ničeho, je zážitek, který se mi neomrzel ani za třiadvacet let. Tak dlouho se už běhá Volkswagen Maraton Praha, náš nejstarší a nejprestižnější závod. Letos vybíháme v neděli 7. května, a i když kvůli všem povinnostem v týdnu před závodem chvílemi ani nevím, jak se vlastně jmenuju, závodní den si vždy užívám na sto dvacet procent.
Konečně si budu moct plácnout v cíli s tisícovkami běžců. Při všech našich závodech se snažím vítat v cíli pokud možno každého. Když doběhnete závod, vaše pocity obvykle létají v oblacích–a tahle energie je prostě nakažlivá. Jasně, když si plácnete s tisíci lidmi, což je na maratonu úplně normální, trochu vás bolí ruka, ale euforie od běžců vás prostě dostane. A pokud mají členové našeho organizačního týmu chvilku času, tráví ji v cíli se mnou. Vítat závodníky ve finiši totiž jinde není vůbec obvyklé a za ta léta se z toho stalo naše tak trochu poznávací znamení.
Konečně si budu moci vychutnat kávu. Jelikož se maraton běží v neděli, čas na poklidné víkendové posezení nebude, a zřejmě ji tak budu muset odložit na pondělí. A bude to také pracovní – vždy ráno po závodě máme malé posezení s novináři z celého světa, kde ještě jednou probíráme a hodnotíme celý závod. Možná je to pro Itala trochu stereotypní (i když já se po tolika letech už vlastně považuju víc za Čecha), ale dobrou kávu mám hrozně rád. Zbožňuju, když mohu jít s přáteli na dobré cappuccino a croissant. Trochu času pro sebe budu mít večer, kdy moc rád půjdu na zasloužené pivo. Zajdu si na ně někam do hospůdky na Kampě, kde žiju. V okolí Kampy mám všechny své oblíbené podniky – je tu moje kavárna, moje italská restaurace i moje hospoda. Když nad tím tak přemýšlím, Kampa je vlastně mé vůbec nejoblíbenější místo v Praze.
