Svým uměním chce za všech okolností klást společnosti otázky. Velmi nepříjemné otázky. Loni v Praze poukázal na nepřátelský postoj české politiky vůči uprchlíkům. Zabalil hlavy svého Zvěrokruhu do nouzových zlatých fólií, do nichž záchranáři balili běžence, kteří na cestě za lepší budoucnosti skončili ve studených mořských vlnách.
A podobně jako zdejší politici ani Aj Wej-wej téma neopouští. V Národní galerii právě zahájil výstavu svého rozměrného díla nazvaného Zákon cesty, které po roce putování za uprchlíky na řecké ostrovy i další ve Středozemí vytvořil přímo pro Velkou dvoranu pražského Veletržního paláce: pětitunový nafukovací člun s posádkou 258 uprchlíků.
Uprchlíci jako pouhá těla. Aj Wej-Wej představuje působivou instalaci |
Počet postav na člunu je stejný jako číslo domu, kde jste byl v Pekingu v domácím vězení. Jak to dílo souvisí s vaším vlastním příběhem?
Vážně jste si všimla? Zákon cesty je můj příběh. V době, kdy jsem se narodil, musel otec do vyhnanství. Režim ho poslal daleko od domova. Šli jsme s ním, celá rodina. A když teď vidím uprchlíky, jde o naprosto stejný příběh. Jsou trestaní kvůli ideologii nebo rozdílné víře. Můj otec byl jen básník, ale vládě se zdálo, že ji kritizuje. Ocitnout se v podobné situaci není složité.
Považujete se sám za uprchlíka?
Necítil jsem se tak, dokud nezačala uprchlická krize. Setkal jsem se pak totiž s mnoha lidmi, kteří byli nuceni opustit své země a domovy a odejít na místa, kde je jim jazyk, kultura i životní styl naprosto cizí. Máme tedy něco společného, ale moje situace je pochopitelně nesrovnatelná. Mám v Berlíně ateliér, dělám práci, která mě těší. Velká část uprchlíků takové štěstí mít nikdy nebude.
  |
Loni jste se setkal s velkým množstvím takových lidí. Pamatujete si nějaký konkrétní příběh, který na vás zapůsobil?
Potkal jsem jich možná až příliš mnoho. Co se potkávání týká, jde v mém případě rozhodně o nejpočetnější skupinu. Nejen v Řecku, ale taky v Turecku, Libanonu, Jordánsku, Izraeli, Africe a v Mexiku. Navštívil jsem v průběhu minulého roku kolem čtyřiceti táborů. Mluvil jsem tam s lidmi a sledoval jejich příběhy. Komunikoval jsem s těmi takzvanými uprchlíky na nejrůznějších úrovních. Utvrzoval jsem se v přesvědčení, že mezi námi není rozdíl. Často ani neví, proč se uprchlíky stali. Kdo u nich doma začal válčit a z jakých důvodů. A kdo má z toho zisk. Snaží se jen uniknout následkům, a tak zajistit svým dětem lepší budoucnost. Chtějí jim dát dobré vzdělání a klidný život. My si přece přejeme stejné věci, nemyslíte? Jediný rozdíl vidím v tom, že oni jsou mnohem odvážnější. Naučili se nestěžovat si. Patří mezi ně ženy ve věku osmdesáti nebo devadesáti let, které stále vyhlížejí lepší budoucnost.
Tváře postav na člunech ve vaší instalaci jsou ale prázdné.
Protože se dost nezajímáme. Chtěl jsem udělat něco, co nejde přehlédnout. Vynaložit taky velké úsilí. Jde o moji největší instalaci spojenou s tématem uprchlictví. Dosud jsem se soustředil hlavně na natáčení dokumentárního filmu, který jsem právě dokončil, a bude mít brzy premiéru. Jsou v něm zachycené rozhovory s uprchlíky ve dvaadvaceti zemích světa, všechny příběhy, které jsem sledoval. Pořád jsem ale vizuální umělec a umělci občas musí vystavovat v muzeích a galeriích, vytvořit něco hmatatelného. Tak jsem chtěl, aby to stálo za to.
Loni jste zakryl hlavy Zvěrokruhu zlatými nouzovými dekami jako reakci na uprchlickou politiku Česka. Měl jste na mysli českou povahu, i když jste pracoval na Zákonu cesty?
Češi mají dlouhou historii v umění i literatuře, váží si humanistické tradice. Z vašeho národa vzešli zásadní humanističtí myslitelé 20. století jako Václav Havel. Na druhou stranu česká politika není vůči uprchlíkům zrovna přátelská. A s tímto rozporem v národní povaze pracuji. Nejde pochopitelně jen o Čechy, dotýkám se podobného smýšlení kdekoli v Evropě. Uprchlická krize je podle mě zkouška, jestli přežijí ideje evropanství. Jestli si Evropani dokáží zachovat svoje hodnoty, mezi něž patří dodržování lidských práv a humánní přístup, nebo udělají velký krok zpět a obětují vše, co dělá Evropu Evropou.
Za svoje angažované umění jste v Číně zaplatil vysokou cenu: strávil jste čas ve vězení, pod domácím dohledem. Změnilo vás to?
Změnilo. Naučilo mě to víc věřit v kreativitu. V umění i v komunikaci mezi lidmi. A velmi jasně jsem pochopil, že autority neboli diktátoři nenávidí osobitost, originální nápady, nezvyklé tvary a formy. Bojí se jich. Cítí se jimi ohroženi, což naopak mě dělá šťastným.
Celý rozhovor s čínským disidentem a umělcem Aj Wej-wejem o posádkách velkých černých člunů, továrně na umění a o tom, že každodenní příběh je mistrovské dílo, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 17. března.
V magazínu dále najdete:
- Rozhovor s hercem Vladimírem Polívkou o novém představení Šašek a syn, v němž hraje se svým otcem Bolkem a které navazuje na legendárního Šaška a královnu.
- Bojovnice – portréty mladých sportovkyň, které patří k evropské i světové špičce v bojových disciplínách typických spíš pro muže.
