Moje mongolská kamarádka s poetickým jménem, znamenajícím Zlatá květina, přijela do Česka ve čtrnácti. Vyrůstala ve středně velkém městě a neměla to jednoduché. Zažila bezpočetkrát, že na ni pokřikovali na ulici. A když si jednou vystála frontu v drogerii a jako jediná nedostala sáček, neměla daleko k slzám. Léta plynula. A Květina se naučila česky a pilně studuje. Pořád má ale pocit, že sem nezapadne a nikdy se to nezlepší. Poslední dobou mluví čím dál častěji o návratu domů. I když na tom Mongolsko není ekonomicky dvakrát dobře a život v Evropě je stále o dost snazší, touha zažít aspoň jeden týden, kdy se někdo neušklíbne nebo neutrousí nějakou debilní poznámku, je asi silnější.
Zhruba před měsícem mi nadšeně líčila, jak za odpoledne přelouskala v češtině knihu, kterou napsala devatenáctiletá holčina z Vietnamu: „Obdivuju ji, že napsala pravdu, konečně to někdo řekl tak, jak to je, a bylo mu jedno, co si o tom kdo myslí.“
Ovíkendu jsem Květině volal, a ač obvykle výřečná, tentokrát toho moc nenamluvila.
Nejnovější česká literární mystifikace ji dost sebrala, a když mluvila o Janu Cempírkovi, ani jsem netušil, že už zná všechny české nadávky.
Poté, co se provalilo, že knihu nenapsala Vietnamka, ale Čech, média na svých stránkách nešetří silnými slovy („Cempírek udělal z poroty i čtenářů blbce a chtěl se jen zviditelnit, protože by jinak nevyhrál“), případně řeší, zda neporušil pravidla a co udělal s padesáti tisíci, které za obdrženou knižní cenu inkasoval. Jedni ho odsuzují, jiní mu tleskají za geniální marketing.
Většina Vietnamců to ale bere úplně jinak. Alespoň tak soudím podle reakcí, které jsem zaslechl. Neřeší ani peníze, ani mystifikaci, jde jim jen o jedno – zda jel Cempírek sólo, skutečného autora kryje, anebo měl aspoň vietnamského komplice. Možná si řeknete, že to není až tak důležité. Jenže právě tenhle detail odkrývá mnohé ze života vietnamské komunity u nás.
Tematikou migrace se ve svých článcích zabývám víc než rok a za tu dobu jsem se spřátelil s řadou cizinců, převážně studentů. O problémech provázejících soužití Čechů a Vietnamců, které řeší i zmíněný román, ví každý z nich své. („Jestli otec něco nesnáší, tak když mu cizí lidi tykají. I když si za ta léta zvykl, že mu místní říkají počeštělým jménem. Ale to automatické tykání ho vždycky rozzuří“ – citát z knihy Bílej kůň, žlutej drak.)
A právě mladí studenti z řad cizineckých komunit jsou ti, kteří proti zažitým stereotypům, rasismu a úplatkům, které vyžadují úředníci za kdejaké razítko, začínají vystupovat. A na rozdíl od svých rodičů a prarodičů, kteří ústrky stále přijímají, bez obav hovoří s médii, nebojí se podepsat petici ani argumentovat tváří v tvář arogantnímu šéfovi cizinecké policie a jeho oblíbené větě „mohli jste zůstat doma“. Každý krůček v podobě pozitivní zprávy, jako byl úspěch Lan, je pro ně v integračním boji malé vítězství. „Jestli to napsal sám, tak to stejně vrhne špatný obraz na vietnamskou komunitu. Spousta lidí si zase bude myslet, že si to Vietnamci zaplatili,“ bojí se kamarádka Ha. Pokud by se Jan Cempírek, který tvrdí, že chtěl svou knihou na problémy soužití Čechů a Vietnamců upozornit, přiznal třeba při přebírání ceny, byl by podle ní za frajera. Pokud by pomáhal nějakému Vietnamci či nějaký Vietnamec, který se bál publicity – zvlášť starší generace totiž z knihy nadšena není – jemu, taky dobré. Takhle se ale na ožehavých sociálních problémech vietnamské komunity jen svezl a knihou, která popisuje věc z pohledu Čecha, i když docela reálně, jim prokázal medvědí službu.
Po počátečním rozčarování to ale mladí Vietnamci nechtějí nechat jen tak a proti Cempírkovu podfuku se hodlají ohradit. Zlatá květina ho zase vyzývá, ať všem čtenářům vrátí peníze. Nejlepší odpovědí by ale možná bylo, kdyby podobnou knihu napsal někdo z nich. Vždyť některé blogy, které vietnamská omladina píše, jsou literárně stejně lepší než „nepovedený“ román.
autor je redaktorem Pátku
