Nelze se divit, že texty o adopci romských dětí budí emoce. Když nejsou data – a jediná statistika se skrývá v textu „Cikánské děti v náhradní rodinné péči“ z roku 1981 (!) – zbývají jen osobní příběhy.
Vychovávat výrazně jiné dítě vyžaduje nejen odhodlání, ale zejména velmi specifické dovednosti. Mě vždycky dostane obraz, kterému říkám „odvrácená tvář“. Pokud odvrátíš tvář, to znamená, že dáš najevo smutek, zlobu, nebo to dítě jemně zahanbíš, vlastní biologické dítě udělá cokoli, aby ses k němu zase otočil přívětivou tváří. Fakt, cokoli. Odvrácená tvář (rodič se odvrátí a nebude mne milovat) – to vnímá jako strašně přísnej trest. Jenže pro naše přijaté děti je odvrácená tvář jen skvělej signál: Fajn, nekouká se, můžem..., říká táta Tomáš.
Holubi, vyplašení příchodem vetřelce, krouží v hejnu nad dvorem. Tlukot křídel se odráží od střech stodol a sýpek, pozvolna utichá a zklidňuje se. Dřevěný anděl nad severní zdí stráží celou usedlost. Klid, mír. Táta, máma, čtyři děti. Dvě tmavé, dvě světlé.
„Všichni nějak tuší, že dítě z kojeňáku trpí, protože mělo málo lásky. A tak se snažíme mu tu lásku dát, víc a víc a víc a ještě a ještě. Jenže po pár letech házení lopatou do kotle zjistíš, že se nezměnilo skoro nic. A začneš přemýšlet, kudy jinudy,“ říká Klára, Tomášova žena. „Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. „To by nám tenkrát přišlo nespravedlivý, diskriminační a nebezpečný. I dneska nám kvůli tomu lidi nadávaj. Je to věc, na kterou přijdeš až po strašně dlouhý době, a pak si ji musíš sám před svým svědomím obhájit. Před ostatními ji neobhájíš asi nikdy.“
Papírově jsou ideální pěstounský pár: vysokoškoláci z klasických rodin, roky praxe s normálními i s velmi problematickými dětmi a adolescenty, podpora širší rodiny. Umějí přežít v lese i na ulici, obstarat hospodářství a hlavně – rozumějí i jednoduchému jazyku, kterým se dorozumívá se světem ovce, pes anebo malé, poškozené dítě. Delší kus cesty však Tomáše a Kláru teprve čeká. Jejich Ireně je teprve 11 a Davídkovi 9 let.
Barvotisková idyla má viditelný škrábanec: Tmavé děti jsou starší, rády lžou a podvádějí a nevadí jim, když se v jejich skrýších objevují cizí věci a peníze. „Bezmoc. Napadá mně jen slovo bezmoc. I když se snažíš sebevíc, někdy je efekt tý snahy naprosto nulovej. Koně můžeš přivíst k vodě, ale napít se musí sám. A ty ho taháš a furt taháš, zkoušíš chleba, cukr, řemen, bič, prosíš, mlátíš, klečíš, brečíš, přemlouváš, cákáš mu vodu do tlamy, ale von se prostě nenapije... To je pak hrozně těžký se s tím smířit. Ač děláš, co můžeš, a zažijete spolu spoustu krásnejch chvil, nakonec nemáš žádnou záruku, že to někam vede.“ Tomášův hlas ale není zoufalý ani rezignovaný. Vypadá spíš jako tatínek pioneer ze starých amerických knížek. Je veliký a nikdo ho nepřemůže, široká záda unesou každý náklad a velké ruce zvládnou cokoli – požádat o grant i zapřáhnout kobylku do vozíku. Ve flanelce na koni vypadá opravdu jako z jiného místa a času – jen na rozdíl od dávných amerických průkopníků má na nose brýle a kdesi v truhle ukrytý i diplom z Karlovy univerzity. Klára učí.
K výchově dítěte, které – bez ohledu na sebelepší péči – v kojeneckém ústavu trpělo, jehož matka žila nebezpečným životem a jehož priority, chápání a pojmenovávání světa se často radikálně liší od světa osvojitelů, je potřeba spousta dovedností, které rodiče nezískali během dosavadního života – a zatím na ně neexistuje žádný kurz. Jediná naděje spočívá v setkáních rodin, v postupně a pomalu vznikajících knihách, ve vzájemně předávaném know-how.
Tři velká rizika „První průšvih jsou samozřejmě ty lidi, co chtějí adoptovat cizí dítě – teda pokud jsou bezdětní. Maj za sebou obvykle roky pokusů a trápení. Vědomí neplodnosti je více či méně vyšine, minimálně jsou ve velikým presu, zejména ta holka,“ říká Klára, které se po druhém osvojení narodily postupně dvě biologické děti.
Takových párů je v Česku podle Milana Mrázka, předsedy sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti, už přes patnáct procent – a procento se rok od roku zvyšuje. Odkládání prvního mimina až do chvíle profesionálního a finančního zabezpečení má i stinné stránky. Potíže s početím jsou jednou z nich (průměrný věk prvorodičky v roce 2008 byl 29,7 roku, letos bude pravděpodobně už přes třicet let). O adopci žádá každý rok zhruba 2500 párů, v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let čeká každoročně skoro 2000 mimin a batolat (jenže větší část se naknec vrací do původní rodiny; ostatní čekají na rodinu novou). Téměř polovina z nich je romských. Najít pro ně náhradní rodinu je potíž. Čím je to těžší, tím později se to podaří. A čím později se to podaří, tím pro dítě a rodiče hůře.
Většina manželů si přeje dostat co nejrychleji zdravého bílého kojence. A diví se – bílé děti nejsou, obzvláště ne zdravé. Ačkoli proces osvojení by podle odborníků měl zhruba odpovídat devíti měsícům gravidity, u nás je nesmyslně dlouhý a počítá se spíš na roky než na měsíce. Čekání na bílé dítě je téměř bez konce (na jižní Moravě přes sedm let), a tak mnoho párů volí „poloromské“, romské či „postižené“ dítě.
To je jedna z prvních výhybek na kolej vedoucí k budoucím srážkám, nepochopení a omylům: nastávající rodiče jsou často v zajetí romantických představ (zachráníme nebohé dítě před ústavem i rasismem), nebo je naopak řešením frustrace – a „Romák je z nouze dobrej“.
Martina Vančáková, adoptivní matka dvou malých romských dětí a zakladatelka projektu Naše romské dítě, varuje: „Všechny děti, ať se dostanou do rodin v jakémkoliv věku, jsou děti s minulostí. A rodiče budou pravděpodobně řešit problémy, které by u biologických dětí řešit nemuseli. Dobře si tedy rozmyslete, zda jste schopni přijmout dítě i s jeho romstvím a pomoci mu v této situaci vybudovat identitu ,našeho, milovaného, skvělého a romského‘ dítěte.“
Tomáš s Klárou chtěli romské dítě od počátku: „Zdravé, romské, ale klidně trochu živější. Brali jsme si děti v době Tibora Danihela (romského teenagera, kterého v roce 1995 skini v Písku nahnali do Vltavy, kde se utopil), prostě toho otevřeného, policií tolerovaného rasismu a adopce romského dítěte nám přišla jako správná a dobrá věc.“ Výchova potomstva je extrémně náročná kapitola životního projektu – a „zhlížení se ve vlastním obrazu“ u biologicky vlastního dítěte nám ji velmi usnadňuje. „Časem samozřejmě pochopíš, že ,je to jinak‘, že dítě z ústavu potřebuje v mnoha věcech úplně jiný přístup, než jaký znáš z vlastního dětství,“ vysvětluje Tomáš. To, co považujeme za přirozené, zkrátka nefunguje.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Druhé úskalí adopce hledejme na samém počátku, kdy rodička odmítne žít se svým miminem. Matky, které hned po porodu odloží dítě do adopce nebo jimž úřady děti odeberou, nejsou statisticky vzato normální. A často se vymykají i v jiných ohledech: vzděláním, inteligencí nebo zdravotním stavem. Typická matka se vzdá skoro všeho kromě miminka a mnoho romských matek si dítě ponechá a vychová je i v podmínkách, které by se v očích městské většiny asi neslučovaly s důstojným životem.
Rizikový způsob matčina života, problematická výživa, nikotin, alkohol i drogy jsou pro plod mnohem nebezpečnější – nechtěné těhotenství nebývá motivací k sebeomezování... Psychickou pohodu plodu nejspíše naruší i matčino „totální odmítnutí“.
Děti z ústavu mají často poruchy chování (tudíž i učení). Nedosti na tom – ve školce, ve škole a zejména v pubertálním období se u roztomilých dětí často projevuje defektní chování. Jak je to možné? Jen proto, že jsou tmavé a černovlasé?
Většinová populace, když přistihne adoptované dítě při krádeži, má o příčině jasno: geny („Pokud šlo dítě z kojeňáku rovnou do láskyplné rodiny, kde by se naučilo krást? To má prostě v krvi.“)
S tím nejen většina pěstounů, ale v podstatě celá psychologická obec zásadně nesouhlasí. „Lhaní, krádeže, poškozování cizích věcí, to je typický příznak psychické deprivace v dětství. To bych s žádnou ,etnickou mentalitou‘ nikdy nespojoval, tak se chová většina ,frustrovaných‘, respektive deprivovaných děcek,“ říká psycholog Jan Šikl, který strávil mládí coby vychovatel v „pasťáku“ a podle jehož scénáře natočil režisér Petr Václav film Marian. Šikl takto zažil stovky problematických kluků – bílých i černých.
Nedovedeme odlišit, zda jsou obtíže většiny osvojených dětí způsobené genetickým přenosem, nebo deprivací v ústavu. Z hlediska současného poznání je možné obojí – to druhé je však jisté. Sociobiologové (prý cyničtí) se hádají s pedagogy (prý naivními) o míře dědičnosti lidského chování. Pro osvojené dítě i jeho náhradní rodiče je však výsledek této intelektuální pře zbytečný. Hledají, jak spolu co nejlépe žít, svou minulost ani geny změnit nikdo nedokáže.
Třetí a největší riziko adopcí z kojeneckých ústavů a dětských domovů se nazývá psychická deprivace v dětství. Chovatelé psů vědí, že štěně musí být prvních deset týdnů mezi ostatními štěňaty, aby si vtisklo základní „sociální návyky“ i základní sebedůvěru. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, prostě láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Život „vlčích dětí“, známých z literatury, dětem v ústavech bezpochyby nehrozí, ale jisté míře poškození se nevyhnou.
Základní důvěra Vývojovou psychologii tento problém zajímal od nepaměti. Ve světě patří mezi klasické práce dílo Erika H. Eriksona Dětství a společnost (1950, česky Argo 2002). Erikson na základě výzkumů mezi dětmi i přírodními národy domýšlí a zjemňuje Freudův koncept psychosexuálního vývoje, zejména zohledňuje kulturní a společenské faktory. Popisuje konflikt mezi základní důvěrou a nedůvěrou, který je klíčový pro první rok života. Řečeno co nejjednodušeji: nezíská- li dítě hned na počátku důvěru ve „své“ lidi (mámu, tátu či tetu), nevěří sobě, a tudíž ani světu okolo. „Dítě začne důvěřovat ve svět. Protože se mu tisíckrát potvrdí zkušenost, že když se matka vzdálí, vždy se zase vrátí,“ píše Erikson.
Zdejší čtenáři mají štěstí, že již desítky let lze číst práce Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera, zejména knihu Psychická deprivace v dětství. Jejich dlouhodobé výzkumy mezi dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech potvrzují právě děti, jejichž základní psychické potřeby nebyly dostatečně uspokojovány.
Odložené děti často zažily odmítnutí opakovaně: chvilku je vychovává někdo z příbuzných, chvilku matka, chvilku tety v ústavu. „Co děti nejvíc potřebují? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem,“ opakuje tuzemský klasik výchovy dětí Zdeněk Matějček v edukativní knížce Co děti nejvíc potřebují.
Děti, které si nevybudovaly vlastní identitu, mají v jistém smyslu neohraničené „já“. Neustále testují hranice, upoutávají na sebe pozornost (krádežemi, lhaním). Takové dítě nemá vnější řád zvnitřněný do podoby svědomí. K tomu přidejme poměrně častý výskyt medicínské diagnózy ADHD (attention deficit hyperactivity disoorder, tedy hyperaktivita i porucha pozornosti). Hyperaktivita, poruchy soustředění a učení, počurávání (nikoli neurotické), chronický zánět uší, šoupání nohama, přerývaný spánek... to vše se dříve dávalo pod zkratku LMD – lehká mozková dysfunkce.
Černé dítě to má vždycky těžší, ať už si hledá holku či kluka, nebo když se ve škole vyšetřuje krádež. A tyhle všechny handicapy se sčítají.
Kokosové děti „Rodiče mi nerozumí“ je standardní pocit adolescenta, jímž se vymezuje vůči primární rodině. „Kokosové děti“ – na povrchu černé, uvnitř pobělošštěné – jej cítí obzvlášť silně („Nechápou mne, nemají mne rádi, protože jsem černej“). A často z něj vyvozují dramatické závěry: útěky, odmítnutí celé rodiny, krádeže a „pomsty“. Jenže... co když „bílí“ rodiče svým „černým“ dětem opravdu příliš nerozumějí?
Bolestný rozchod osvojených dětí s novou rodinou – v pubertě nepříjemně častý – přivedl v posledním letech „progresisty“ mezi romisty, rodiči a pěstouny k poměrně novému přístupu: věří v posilování romské identity i u dětí vychovávaných v bílých rodinách. Existuje totiž široce sdílený příběh: s malými to šlo, ale pak přišla puberta a oni utekli za svou smečkou... Není však zřejmé, do jaké míry je tento scénář specifický pro osvojené děti. Učitelky a vychovatelky v Chánově popisují úplně stejný příběh, opakující se rok co rok: hodné a zlaté romské děti se v pubertě změní způsobem, na který současná škola ani jiné instituce nedokážou reagovat. Lákání party, nových věcí i sexu je takové, že oficiální motivace (jedničky, pochvaly, hry, aspirace na další vzdělávání) nemají v tomhle souboji šanci.
Již zmíněná psycholožka a romistka Martina Vančáková rozjela před pár lety projekt Naše romské dítě, které chce posilovat romskou identitu osvojených dětí. Pořádají setkání pěstounů a rodičů, hrají romskou muziku a vyprávějí romské pohádky, Romské muzeum v Brně připravuje pro sdružení víkendové programy.
„V létě, když je pěkně, natáhneme plachtu a se staršíma dětma se touláme po kraji. Oheň, brambory, deky a hvězdy. Aby alespoň trochu ochutnaly vůni kočování,“ směje se táta Tomáš. „Nevím, do jaké míry je to ,správné‘. Hlavně nás to baví.“
Snaha ukázat dětem jejich „dobré“ romství má dva motivy: jeden idealistický, romantický (to jsi ty, milujeme tě právě proto, že jsi tmavý a jiný), druhý ryze praktický (aby dítě v pubertě neuteklo se „špatnou“ romskou partou).
Možná si jen nerozumíme Jinakost nespočívá jen v odlišných odstínech vlasů či pleti. Jinakost je mnohem hlubší. Deprivované děti myslí a vnímají svět jinak. A jejich rodiče či pěstouni jejich jazyku a myšlení jen málokdy dokážou porozumět. Nabízí se připomenutí teorie „jazykových kódů“, se kterou přišel v roce 1971 sociolog a lingvista Bernard Basil Bernstein.
Nová – intelektuální či křesťanská – rodina mluví často rozvitým jazykovým kódem, připraveným k abstraktnímu myšlení a uvažování o budoucnu. Pokud jím dítě není schopno myslet a mluvit, musí se rodiče či pěstouni umět přepnout do jeho jednoduchého myšlení. Žádné levity, žádné „když se nebudeš učit, budeš málo vydělávat“... Deprivované dítě potřebuje mnohem jednodušší způsob řeči. Často je nutné říct „Nesmíš!“ namísto složité konstrukce „Jednou by tě to mrzelo“.
„Davídek nějak nechápe čas. Aby teď nedostal vynadáno, zalže, i když ví, že nejpozději do deseti minut se lež provalí a pak dostane třeba pořádně na zadek, protože ten malér už bude velikej. Ale tohle on nedokáže pochopit. Ví, že za lhaní a podvádění je mnohem větší trest než za jakékoli ,normální‘ přestupky (když něco zničí, ztratí, nakonec i když něco ukradne). Přesto si nemůže pomoct. Zalže, aby TEĎ neměl průšvih,“ vysvětluje Klára.
Deprivované děti mají problém se svým já, málokdy tudíž nesou „mravní řád v sobě“, a velmi často rozumějí jen okamžitým hrozbám a okamžitým ziskům. Vše ostatní jsou „kecy“, které není třeba brát příliš vážně.
Romské děti si ovšem neosvojují jen idealističtí intelektuálové či křesťanské rodiny, ale jen málokdy si vezme romské dítě do adopce rodina „podobného způsobu života a myšlení“. Znalci, kteří v oboru působí desítky let, říkají, že existuje JEDEN případ adopce romského dítěte romskou rodinou. Puma v domě aneb Jak na to?
„Těžký je ten začátek, než si uvědomíš, jak se lidský bytosti lišej. Já si dřív myslela, že když jsem na děti hodná, stačí jim dát pastelky a vony si budou vybarvovat. A ne že je rozlámou a pokusej se jima vypíchnout kočičce oko,“ vypráví Klára. „Jasně že znám pár lidí, co lžou a kradou, něco sem přece jen zažila, ale tak nějak jsem si myslela, že na ně asi byli rodiče zlí... než si na tohle zvykneš, tak chvíli valíš bulvy.“
Dítě, která nemá jasné vlastní hranice, které nemá žádný „zákon“ v sobě, potřebuje neskonale striktnější hranice vnější. Potřebuje vidět okamžité důsledky negativního jednání (ukradneš – trest přijde hned) a povedeli se mu něco, že odměna stojí za to.
„Miriam měla vážné potíže s cizími věcmi,“ vypráví Tomáš. „Ale podařilo se nám, aby pocítila, jak strašně se jí to nevyplatí na všech frontách: ve škole, ve městě, na kroužcích... Rok vydržela – a má krásný nový mobil, lepší než většina spolužaček... Zní to tak jednoduše... ale jsou za tím stovky hodin jednání, vyjednávání, přesvědčování, výslechů, kontrol, obrovská investice hněvu i policejních praktik, přesná koordinace mezi školou, náma a všema zúčastněnejma.“
Brilantně tento problém popsala romistka Petra Vrtbovská v časopise Respekt v článku zvaném Co si počne kočka s pumou?: „O čem by tedy měla přemýšlet neromská rodina, která uvažuje o přijetí romského dítěte? Určitě o tom, že bude žít s dítětem, které pochází z jiného kmene. Malá puma bude možná potřebovat, aby se kočky občas chovaly jako opravdové šelmy a daly jí pevně najevo, že ji zvládnou...“
Když Tereza Boučková zhmotnila svou zkušenost s výchovou romských chlapečků ve filmu Smradi, všichni ji chválili. Aktivisté za „službu dobré věci“, ti druzí za realistický, nepatetický popis potíží a trablů. Když o pár let později zveřejnila v rozhovoru pro časopis Marianne své frustrující zkušenosti s výchovou těch samých kluků v období po 16. roce, strhla se mela. A bouři vyvolala i její loňská autobiografická kniha Rok kohouta. Popisuje závěrečnou fázi rozchodu rodiny s adoptovanými kluky, hlubokou frustraci člověka, který dělá vše, co může, podle svého nejlepšího svědomí a znalosti, a výsledek je přesto tristní.
Již před Boučkovou vydala zajímavou knihu Dagmar Zezulová, dnes primářka ve Svitavách, matka a pěstounka. V rozhovoru pro rádio Proglas vzpomíná, jak knížka Domov je místo, odkud tě nevyhodí (2006) vznikala: „Začala jsem psát pod dojmem internetového příspěvku jedné žadatelky o adopci, který se mi zdál velmi naivní. Uvědomila jsem si, že se stejnou naivitou jsme vstupovali do náhradní rodinné péče i my a nepochybně mnoho dalších manželů... Začínala jsem psát v době, kdy jsme prožívali řadu složitých situací, které jsme si dříve neuměli představit ani ve snu.“ Ukazuje-li Rok kohouta temnou stránku soužití, Domov spíše tu světlou – a nebýt nedostupnosti této knihy, bylo by možné právě ji doporučit i jako „kuchařku“ pro potenciální pěstouny či rodiče.
Výchova cizích dětí se v mnoha aspektech natolik liší, že vzpomínka na vlastní dětství nestačí. Informací je málo, nejsou žádná data, příprava k náhradnímu rodičovství na úřadech je úmorná (ve smyslu výběru), přitom směšná (nenaučí vás nic). Zjevně přitom nestačí jen chápat a milovat, vydržet, být tolerantní, důsledný – ctnosti, pro něž se lze rozhodnout. Tato výchova je náročná především na dovednosti, jež má před prvním osvojením jen zlomek rodičů.
V zemi, kde tolik dětí žije v materiálním nasycení a hlubokém citovém nedostatku v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je každé osvojení či pěstounství k nezaplacení. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která hrubě poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené. Nebylo by mnoha z nich nakonec lépe v ústavu?
Tomáš se uprostřed zatápění v kamnech zarazí, jako bych nechápal, co mi celý den vysvětloval: „Ne, tohle si opravdu nemyslím. Přes všechny pochyby, přes všechno trápení, přes fakt, že šance na ,normální‘, nekriminální život je u mnoha dětí poměrně malá, jsem přesvědčený, že skoro všechno je lepší než kojeňák.“
(Jména rodičů i dětí, včetně mnohých identifikačních detailů, byla v zájmu ochrany dětí pozměněna.)
***
Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. To by nám tehdy přišlo nespravedlivý, diskriminační, nebezpečný. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Tuhle trhlinu lze částečně přemostit, ale nikdy nejde úplně zasypat.
Pěstouni zkoušejí v posledních letech novou strategii: snaží se posilovat romskou identitu dětí vychovávaných v bílých rodinách. Věří, že děti pak „neutečou“ za špatnou romskou partou.
Adopce je „velké dílo“. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené
