Ženský terorismus ovšem není v Rusku novinkou. Dokonce se tady ženy stávají živými bombami častěji než na Blízkém východě či v Afghánistánu. I když dnes ženy posílají do "svaté války" i palestinská hnutí Islámský džihád či Hamás, nebylo tomu tak vždy.
Až po roce 2002 se i tady objevily ve větší míře sebevražedné atentátnice, i když na rozdíl od Čečenek nebyly tak často vedeny touhou pomstít své mužské příbuzné. Nechaly se dohnat k sebevraždě nesnesitelnými sociálními nebo psychickými problémy, mohly být též zkompromitovány nepovoleným mileneckým vztahem.
Čečenský ženský terorismus má odlišnou podobu. Je v něm méně ideologie a náboženského fanatismu, velkou roli tu ale hraje kavkazská tradice krevní msty. Ta sice pomíjí ženy jako vykonavatelky, ale podle kavkazských sociologů se v určité chvíli čečenská společnost dostala do krajní situace. Ztráty mezi ozbrojenci byly obrovské a ženy díky sovětské výchově mnohem emancipovanější než třeba Arabky. Začaly tak přebírat nejen roli živitelek rodin, ale i mstitelek.
Kavkazské "šahídky", jak jsou také přezdívány, se poprvé ve větším představily světu, když spolu s muži zaútočily na moskevskou Dubrovku. Všechny čtyři tady našly smrt. Tehdy se začalo o nově se rodícím fenoménu diskutovat – zda jsou pod vlivem drog, jsou vydírány, nebo jde o kavkazské prostitutky, které by stejně jako "nenapravitelné hříšnice" čekala doma smrt. I když i takové případy existují, nakonec se zjistilo, že většinou jsou to skutečně vdovy nebo sestry zemřelých ozbrojenců.
Děti místo atentátnic?
V roce 2003 udeřily znovu – nejdříve na Kavkaze, v severoosetinském Mozdoku, pak se dvě Čečenky odpálily na rockovém festivale v moskevském Tušinu. Bratr jedné z nich, Elichany Elichandžijevové, nedlouho před tím zahynul v bojích s ruskou armádou. Druhou se identifikovat nepodařilo.
Ruská tajná služba FSB nicméně zveřejnila, že prý nedaleko čečenské obce Věděno dokonce existuje speciální přípravný tábor pro ženy teroristky. Kromě Čečenek tu měly být cvičeny i Turkyně, Ázerbajdžánky a Dagestánky. Údajně byly znásilňovány, mučeny, dostávaly drogy, až se jim nechtělo nic jiného než zemřít "mučednickou smrtí". Z novinářů brázdících roky severní Kavkaz tvrzení o táborech nikdo nepotvrdil.
Přestože fámy šířené tajnými službami měly někdy od reality hodně daleko, sebevražedné atentátnice se staly skutečností. V roce 2004 vyhodily dvě Čečenky do povětří ruská dopravní letadla, bezprostředně poté se sestra jedné z útočnic odpálila u stanice metra Ryžskaja. Dvě ženy se účastnily i strašného útoku na základní školu v Beslanu v roce 2004.
Výjimkou potvrzující pravidlo o mstě za příbuzné je Sofie Alilova z Dagestánu. Ta mstila sama za sebe. V roce 2005 ji v Machačkale znásilnili. Zanedlouho poté byla Sofie zatčena ve vlaku z Rostova do ázerbájdžánského Baku. Zpod bundy jí trčely dráty. Bez mučení přiznala, že chtěla vyhodit vagon i s lidmi do povětří.
Podle ruských kriminalistických expertů ale přece jen éra žen sebevražedkyň končí. Jsou lidově řečeno "profláklé". Na jejich místo se prý připravují nenápadné a na první pohled nevinné... děti.
