Kniha zaujala Václava Moravce i Martina Veselovského. A není divu: kritický pohled na aktuální či potenciální držitele moci tvoří jednu z nejdůležitějších výhod demokracie oproti autoritativním či dokonce diktátorským režimům. Aby se však Žlutý baron mohl stát knihou, která posiluje kvalitu demokracie, musel by nejen „mířit“ na jednoho z mocných současné politiky, ale zároveň s tím by musel splňovat i zásadní kritéria dobré žurnalistiky: úctu k faktům, zaujetí spojené s férovým přístupem, snahu nemanipulovat čtenáře.
Cílem následujícího textu je ověřit, zda tato kritéria Žlutý baron skutečně splňuje, a můžeme jej tedy považovat za počin posilující českou nezávislou žurnalistiku, a tím nepřímo i demokracii. Jaký je tedy Žlutý baron a co vypovídá o české žurnalistice i společnosti?
Emoce místo faktů
První, co pozorného čtenáře upoutá, je mimořádně vysoká míra emocionálního zaujetí autorů. V podstatě každá kapitola rozděluje svět na „babišovce“ a „odpůrce Babiše“, přičemž ke každému babišovci autoři ihned přidají záporně emocionálně laděné slovo (čti nadávku) a k odpůrci zase slovo s kladnou emocí (čti pochvalu).
Podnikatel Rada, který je odpůrcem podnikatele Babiše, je tedy „pracovitý jihomoravský sedlák“ (str. 28), který „se učil hospodařit od svého otce a co umí, dnes předává svým dětem“ (str. 12), pokud udělá chybu, „vždy přijme trest a zjedná nápravu“ (str. 20).
Kostelecké uzeniny Jana Bočka (odpůrce Babiše) jsou plné družstevníků, kteří se tomuto člověku „mimořádných schopností, hlubokého vztahu k řemeslu (…) odvahy, nápaditosti a velkého sociálního cítění“ (str. 28) „odvděčují nevídanými výkony“ (str. 30), a dokonce je to společnost, kde „každý, kdo tam pracoval, měl masa, kolik chtěl“ (str. 31) a panoval v ní „masný komunismus“ (str. 31), kde „zaměstnanci dostávali před Vánoci bohaté výslužky, aby nemuseli sami chodit tolik nakupovat“ (str. 31).
V hustopečském družstvu, samozřejmě pouze do okamžiku převzetí Babišem, se „všechno (…) udělalo, i sranda byla. Žádná závist, buzerace, honička (…) Všechny své krávy jsme znaly jménem. (…) Hřebelcovaly jsme je a česaly jim ofinky, aby byly krásné…“ (str. 47).
Na druhé straně pak stojí Babiš a jeho Agrofert, kteří jsou „křečovití“ (str. 26), „nepřijatelně hospodařící“, „co jde, to rozprodá“ (str. 48) se záměrem „v masce samaritána“ (str. 34) „ničit“.
A stejnou nálepku dostane každý, kdo je s Babišem nějak spojený: ministr životního prostředí Brabec „odklizuje z cesty nepohodlné poctivce“ (str. 122), „umožňuje ochromovat stání správu“ (str. 137) a tak dále.
V knize se nemůže stát, aby někdo, kdo je spojený s Babišem, udělal cokoliv dobře, a na druhé straně jakýkoliv prohřešek jeho kritika je ihned spojený s vysvětlením, které ho omlouvá.
Investigativní žurnalistika založená na pasážích, které mají nejblíže k žánru pohádek pro děti do tří let, by byla problematická sama o sobě, ovšem ještě větší problémy se objeví, pokud konfrontujeme tyto pohádkové příběhy se skutečnou realitou.
Realita? Jen pokud se nám hodí
Začněme takové porovnání u Bohumíra Rady, kterému je věnovaná první a částečně i druhá kapitola. Sám jsem se o tomto podnikateli poprvé dozvěděl někdy v roce 2008, kdy jsme jeho bioplynovou stanici ve vesnici Velký Karlov zařadili (netušíce, co je zač) do seznamu environmentálně orientovaných podnikatelských aktivit, které bychom v rámci výuky s našimi vysokoškolskými studenty navštívili. Jak samotná návštěva bioplynové stanice, tak rozhovor s podnikatelem Radou byl pro nás bez přehánění šok.
Celý Velký Karlov byl tehdy prostoupen těžkým zápachem rozkládajícího se masa, přímo v areálu stanice byly nijak nezakryté stavební kontejnery plné uhynulých zvířat a na naše dotazy, co je za problém, tento sedlák doslovně odpověděl: „Bioplynka je podnikání jako každý jiný, důležitý je zisk, já platím ročně 500 000 korun pokuty úřadům, ale na zvýšené produkci stanice vydělávám přes šest milionů za rok. Prostě v tom umím chodit. A lidi si zvyknou.“
Samozřejmě jsme tuto stanici ihned po návštěvě z našeho seznamu vyřadili, ale začal jsem se o podnikání pana Rady zajímat. Jeho bioplynová stanice ve Velkém Karlově byla od samotného začátku zásadní environmentální problém.
Nedodržovala technologické postupy. Živočišných odpadů získávala dlouhodobě nejméně o 30 procent více, než byla její kapacita. To řešil Rada tak, že část těchto odpadů (čti mrtvých těl zvířat) jednoduše zahrabával do polí, část nechával vyhnít v kontejnerech v provozu stanice.
Později založil krokodýlí farmu s tím, že tyto přebytky budou zkrmovány krokodýly. Myšlenka na zřízení safari, ve kterém by bylo možné takto vykrmované krokodýly lovit, se naštěstí již neuskutečnila, naopak ještě stihnul poničit přírodní park Jevišovka, který mu v jeho podnikatelských aktivitách bránil. Každý z těchto faktů je dohledatelný v tiskových článcích regionálních médií té doby a jsem přesvědčen, že by jej potvrdila také většina obyvatel Velkého Karlova.
A teď si tyto skutečnosti přiřaďme k již uvedeným charakteristikám stejného člověka v Patočkově a Vlasaté knize – pracovitý sedlák, který když udělá chybu, vždy přijme trest a zjedná nápravu, zodpovědný selfmademan, který hospodaří tak jako jeho otec a tyto schopnosti předává svým dětem.
Pohádka zde dostává tragikomický ráz, se kterým bohužel přichází i otázka: jak vnitřně poctivé a konzistentní je Patočkovo a Vlasaté zaujetí poškozováním obyčejných lidí podnikateli, pokud mnoholeté utrpení lidí z Velkého Karlova ignorují, protože se jim prostě nehodí? Jenže pokud jsou lidé (a fakta) důležití pouze tehdy, když je lze použít jako klacek na politického protivníka, nejde o lásku k lidem, ale pouze o lásku ke klacku. Za proklamativním humanismem a odvážným novinářstvím se nepříjemně rýsuje tvář ryze účelového politického pragmatismu.
Ministerské dada
Snad ještě hůře dopadá střet investigace autorů knihy s realitou v případě popisovaných problémů na ministerstvu životního prostředí. Kniha naznačuje, že je současná situace na ministerstvu horší než za ministrů ODS Drobila a Chalupy a na činnosti ministerstva nenacházejí Patočka ani Vlasatá žádná pozitiva. Jak by se na takové hodnocení tvářila sekce environmentální výchovy, kterou Drobil s Chalupou zcela rozvrátil a kterou Brabec znovupřijetím jejích úředníků zachránil?
Co by na totožné hodnocení řekli lidé z Agentury ochrany přírody a krajiny, do jejichž činnosti konečně ministerstvo opravdu nezasahuje, jak potvrzuje například Libor Ambrozek? A konečně, co by o tvrzení knihy, že Brabcem připravený a prosazený zákon o národních parcích je „sotva průměrný“ (str. 137), řekl Jaromír Bláha z Hnutí Duha, Michal Veselý z Nadace Partnerství, bývalí vynikající ministři ŽP Ladislav Miko a Libor Ambrozek či moji kolegové environmentalisté z akademického prostředí? Všichni do jednoho potvrzují, že jde o zákon velmi dobrý a zároveň potřebný.
Skutečné absurdity však tato část knihy dosahuje v pasážích týkajících se Státního fondu životního prostředí. Libor Michálek, současný senátor a tehdejší šéf fondu dosazený Pavlem Drobilem (ODS), v něm ministerstvo kritizuje následujícími slovy (cituji pro přesnost včetně uvozujících pasáží autorů knihy): „… i tam v roce 2015 nastaly těžko vysvětlitelné či akceptovatelné personální otřesy. (…) Týká se to asi 190 z 500 zaměstnanců: vyhazovy, změny platových podmínek, reorganizace,“ líčí. Podle něj k tak razantní změně nepřikročil ani bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil. „Je to hrozná neúcta k práci těch lidí.“ (str. 121–122).
Skutečná fakta jsou následující: za období, které Michálek kritizuje, z fondu odešlo celkem 11 zaměstnanců (z celkových 550), z toho šest proto, že přešli buď přímo na MŽP, nebo do jím spravovaných organizací. Tedy celkem pět propuštěných z 550.
Rozhořčený Michálek ovšem za období, kdy pod dohledem Drobila vedl fond sám, za pouhé tři měsíce rozvázal pracovní poměr s celkem 66 zaměstnanci, včetně kompletního vedení fondu. To je třináctkrát více než jím kritizované propouštění Brabcem. Nepřipomíná vám to situaci, kdy dostanete vynadáno za to, že jste panu Novákovi šlápli omylem na nohu, od člověka, který mu právě postřílel celou rodinu?
A nic na tom nemění ani pozdější úctyhodná Michálkova odvaha se Drobilovi postavit v okamžiku přímé nabídky korupce. V době skutečné personální čistky, která se na SFŽP pod jeho vedením odehrála, tuto odvahu neměl.
Záměrně zavádějící je však i údaj o reorganizaci fondu. Tehdy přijatý služební zákon nově definoval minimální velikost oddělení, takže pokud neměla menší oddělení zaniknout, musela se sloučit (stejně jako se slučovala na většině ministerstev a jím podřízených fondů). Interpretovat takové dodržení zákona jako záměrné personální zemětřesení chce nejen hodně zaujetí, ale také mimořádně volný vztah k smyslu pro fair play i faktům.
Podobně absurdní je i úvaha o údajné přípravě převzetí ministerstva životního prostředí Brabcem a Babišem v roce 2011. Odhlédněme od faktu, že jakýkoliv argument potvrzující takové tvrzení v knize chybí. Stěží ovšem můžeme odhlédnout od skutečnosti, že samotný Deník Referendum v roce 2013, tedy v čase, kdy vrcholí koaliční debaty o rozdělení ministerstev, píše o chybě sociální demokracie, protože odmítá usilovat o resort životního prostředí. Buď tedy Babiš s Brabcem mazaně chystali převzetí MŽP v roce 2011 i se sociální demokracií a Deníkem Referendum, nebo celý konstrukt nedává smysl, protože toto ministerstvo v první řadě nechtěla sociální demokracie a ve druhé o tom Deník Referendum psal.
Na rozdíl od autorů Žlutého barona nežiju v černobílém světě a je mi jasné, že i ministr Brabec dělal a dělá chyby. Naznačovat však, že je horší ministr než Drobil či Chalupa, je mimo jakoukoliv smysluplnou diskusi.
Píka minus jedna
A tak bychom mohli pokračovat dál. Moralizující kritika Babiše za to, že tlačí na snižování cen vstupů, což je jeden ze základních principů současného podnikání. Líčení podniků, které převzal, jako ekonomicky úspěšných a finančně zdravých, zatímco jejich majitelé zastavují na směnky vlastní domy. Spekulace podložené buď tajemnými zdroji, nebo prostě fantazií autorů. Náměty směřující na skutečně problematické Babišovy kroky se uprostřed celého toho moře špatné žurnalistiky jednoduše ztrácejí.
Že si toho nejsou vědomi autoři, lze pochopit – každý z nás má někdy špatný den a oni měli prostě špatný rok. Jak je ale možné, že na kvalitu textu nereagoval nikdo z redakce Deníku Referendum? Po tolika kritických textech o kvalitě Lidových novin, Respektu či České televize a poznámkách o nutnosti budovat kvalitní žurnalistiku od píky, držíme v ruce text kvality píka minus jedna.
Žlutý baron je prostě nepovedená kniha, ve které snaha poškodit Andreje Babiše jednoduše přebila úctu k faktu, smysl pro uměřenost a schopnost hrát fér. Tím samozřejmě nechci říct, že Babiše (nebo jeho spolupracovníky a firmy) nemá smysl kritizovat. Je to samozřejmě naopak, ale každá taková kritika musí být něčím víc, než dokázal Žlutý baron. Ani českou politiku totiž nejde vyčistit špinavým hadrem.
BOHUSLAV BINKA - environmentální etik. Autor, laureát ceny Josefa Vavrouška, je český environmentální etik a filozof. Od roku 2012 vede katedru environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně
