Onen pes patřil malíři Jiřímu Surůvkovi, významné a i díky výrazné fyziognomii a kroji (klobouk s odznaky, bunda parker, maskáče) nepřehlédnutelné postavě umělecké scény nejen ostravské. On a jeho přátelé, spisovatelé a básníci Jan Balabán, Petr Hruška, bratři Motýlové, malíři spjatí s uměleckou skupinou Přirození, jež vznikla záhy po roce 1989 a jež zanechala výraznou čmouhu v českém polistopadovém umění, ti všichni a ještě další tvoří jádro „nové ostravské vlny“, kterou by tomuto městu neměstu mohla jiná, „kulturnější“ centra závidět. Dřina, chlast, robota Nevylučuju přitom, že valná část obyvatel Ostravy o tom nic netuší a nikdy o ta jména nezavadila. Jak jsem tam slyšel, v Ostravě je v jistém ohledu jedno, jestli je člověk Leošem Janáčkem, valcířem plechu nebo pinglem v pochybném podniku. Ostrava je město až drtivě demokratické, a jestli něco nesnáší, tak je to nošení nosu - rypaku nahoru. O Ostravě jsem tam slyšel vtip, který se prý skutečně stal: stará žena nastupuje předními dveřmi do městského autobusu a řidič na ni volá: „Zadkem, matko, zadkem“. Načež se žena otočí a pokouší se nastupovat skutečně „zadkem“.
Ostrava je původně nenápadné město, větší vesnice, která se stala během pár desetiletí pracovním táborem pro desetitisíce lidí, kteří předtím, než sem před sto, sto dvaceti lety přišli třeba z Haliče, neviděli mýdlo, spali na seně a ve třiceti už neměli jediný zub. Jejich potomci jsou dnešní Ostravané. Nikde v českých zemích neprošlo město a jeho obyvatelstvo tak překotným vývojem, nikde si s nimi sociální experimenty nepohrály tak brutálně jako tady.
Jistě, obyvatelstvo bylo v Čechách kompletně vyměněno na čtvrtině území, ale tady na Ostravsku bylo nejen vyměněno (Němců tam žilo asi třicet procent, početné bylo obyvatelstvo židovské), nýbrž to zbylé a přivezené bylo ještě navíc několikrát podrobeno chemickému pokusu. Dvě kořaleční pandemie kosily Ostraváky ve dvacátém století, píše v Bílé knize Ivan Motýl: na přelomu 19. a 20. století, kdy do Ostravy hromadně přišli migranti z východu a kořalka byla jedinou věcí, kterou uměli otevřít, a pak na začátku 50. let, kdy brigádníci přicházeli budovat „nový svět“.
Nikde jinde nebyl průmysl tak vtěsnán do města, nikde jinde se tak obnaženě nedávalo najevo, že jediným smyslem lidského života je dřina, práce, robota. A pak hospoda. Kam tady s nějakou kulturou? Pestré vrstvy Ostravská Bílá kniha toto všechno nejen připouští, ba konstatuje jako základní fakt a definici svého města. Ale kultura a duch si nedá poručit a zvedá se často právě tam, kde by člověk čekal úhor a pustinu. Ostrava je autory knihy (bylo jich přizváno čtyřicet) pojímána jako neuralgické město, což není žádný masochismus, ale způsob, jak se mu podívat tváří v tvář, bez iluzí a přikrašlování. Václav Cílek, který sice není z Ostravy, ale jako geolog má k jejím „pestrým vrstvám“ blízko, připodobňuje Ostravu ve svém textu „ztepilé vyzývavé, tančící černošce s jedním vypíchlým, krvavým okem“. Ostrava jako by si říkala o takové poněkud eroticky vypjaté metafory: spisovatel Ota Filip, jehož hybridní „šlonzácký“ původ dal vzniknout i jeho poetice, zase Ostravu v jednom románu nazval obrovskou ženskou, která má v konečníku sloje černého uhlí. Co jsou v tom případě havíři, je ponecháno čtenářově fantazii.
Bílá kniha je součástí kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury v roce 2015. Je to tedy kniha do určité míry utilitární, ale obstála by i sama o sobě. Je v ní soustředěno to nejpodstatnější, co určovalo tvář ostravských dějin, architektury, literatury, výtvarného umění, spolkového života, folkloru, sportu... Autoři nemají pocit, že museli své město stůj co stůj hájit a přikrašlovat: multikulturní minulost je tu přiznána jako přínos, uhlobaron není sprosté slovo, ničivost demagogií a nízkého materialismu je konstatována v rozumné míře. Čtení je to zajímavé i pro člověka, který se do Ostravy dostane párkrát za život. Pro každého Ostrava není, ale každý je v této zemi poněkud Ostravakem. Pánbůh za Ostravu zaplať a buďme rádi, že je jen jedna. Zdař Bůh.
***
Nikde jinde než v Ostravě nebyl průmysl tak vtěsnán do města, nikde jinde se tak obnaženě nedávalo najevo, že jediným smyslem lidského života je dřina, práce, robota. A pak hospoda. Kam tady s nějakou kulturou?
