Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Čerstvý jazz je plný šťávy

Česko

Hudební pondělí - Výkvět mladého tuzemského jazzu, dvanáct zpívajících mužů a Princeova hymna

První generace domácích jazzmanů vyrostlá ve svobodných poměrech se má čile k světu a snese srovnání se zahraniční scénou.

Sčeským jazzem se to mělo odjakživa všelijak. Před válkou skoro nestačil vzniknout a už ho zakazovali nacisté coby pakulturu žido-bolševickou, zatímco stalinisté pak zase jako úpadkový import kapitalismu. Decimovaní muzikanti ale vyklouzli z azbukou zavánějícího označení „džez“ a od přelomu 50. a 60. let se stali tolerovanými, tak trochu „vážnými“ umělci. Což jim sice umožňovalo existovat, jenže od podstaty svobodná a energická hudba se ocitala pod pokličkou a během desetiletí světového vývoje zůstávala v izolaci.

Přesto se tu zjevily úctyhodné osobnosti a Karel Velebný vybudoval základy jazzové edukace, ze kterých stále těží jedna větev Konzervatoře Jaroslava Ježka, již absolvovaly stovky studentů. Dnes ti nejzapálenější a nejtalentovanější procházejí před pár roky otevřenou „VOŠkou“, orientovanou čistě na jazz. Historicky prvá generace domácích jazzmanů vyrostlá ve volnosti a otevřenosti je prostě tady a projevuje značnou životaschopnost. I když to skoro nikdo neví.

Epidemie vs. složenky Kdo viděl předlistopadovou scénu ve stojatých vodách, mohl si od počátku 90. let oddychnout. Vznikaly nové kluby - tehdy turisticky tak atraktivní Praha jich má ještě dnes asi šest - a mládenci jako Karel Růžička jr., Najponk, Stanislav Mácha, Petr Dvorský, Jiří Slavíček nebo Roman Pokorný šli hráčsky prudce vzhůru. Sdružovali se mezi sebou a propojovali se zkušenějšími kolegy. Přes otevřené hranice proudil jazzový import i export, přinášející oživení a nenahraditelné zkušenosti i kontakty. V dohánění deficitu ztracených dekád měli někteří příslušníci staršího pokolení co dělat, aby nezůstali na vedlejší koleji.

Zhruba od počátku nynější dekády tuzemská jazzová komunita zažívá příliv dalších tváří. Působí to jako jakási epidemie, kterou jsou zasaženi zatím převážně sami muzikanti, pozvolna ale na sebe nabalující okouzlené generační publikum. Startovní vědomosti i hráčská výbava mladých jazzmanů má mezinárodní parametry díky zmíněné VOŠ, již ze země vydupal kontrabasista a skladatel Jaromír Honzák, guru nových muzikantů. A ti nadto pokračují na prestižních školách s dlouhou tradicí v sousedním Polsku nebo Rakousku, ale i dále v Evropě a v USA.

I před nimi vyvstává otázka, jak skloubit provozování jazzu s životními potřebami. Většinou „vydělávají na složenky“ v popmusic nebo učením. Ale neubírá jim to na vitalitě a potřebě vyjadřovat se těmi zřejmě nejsvobodnějšími hudebními prostředky, tedy jazzovou řečí. Dnes jsou převážně ke slyšení v klubech Jazz Dock, U malého Glena, U Staré paní a v Aghartě nebo z desek entuziastických vydavatelství Animal Music, Arta Records, Cube Metier. Mimochodem, vloni vyšlo dvacet čtyři CD českého jazzu. Leckteré se distribuují v zahraničí a na mnohých se vyskytují světové celebrity.

Vyzrálé osobnosti Před víc než deseti lety se vynořil tehdy ještě gymnazista David Dorůžka, kytarista ohromujícího nadání, jenž se hned po maturitě vyztužil studiem v USA a pobytem v Paříži, načež se připojil k evropské elitě. Z předloňského alba Silently Dawning vychází jako osobnost kombinující jazz se soudobou vážnou hudbou. Na koncertech i v jinak živých jazzklubech by byl slyšet spadnout špendlík a očima v klenbě sálu bloumající Dorůžka drží publikum při svých křehkých kompozicích desítky minut ve stavu zadrženého dechu. Z Moravy přišedší pianistka Beata Hlavenková demonstruje cédéčkem Joy For Joel s americkými superinstrumentalisty sílu skladatelského talentu, který jako aranžérka dává i do projektů s Lenkou Dusilovou.

Infinite Quintet s bravurním trumpetistou Miroslavem Hloucalem (CD Speak Slowly), je důkazem plodů jazzové speciálky Ježkovy konzervatoře, produkující hotové hráče a osobité autory. Za české hranice zahleděný kytarista Petr Zelenka se v mezinárodní sestavě disku Memory Flash vznáší lehce příbuzným způsobem jako Dorůžka, ale přitom jinak a rovněž podmanivě. Z free jazzu vyšlý saxofonista Pavel Hrubý vede dvě podoby kapely Limbo (električtější má nové CD Out Of Body) jakoby bez kompasu, ale i v neznámých vodách nebloudí. A na třetím albu se Vertigo Quintet, ve kterém jsou tři popražštělí Slováci, spojil se zpěvačkou a cellistkou Dorotou Barovou (jinak Tara Fuki), čímž se ještě víc přihlásil k soudobé evropské scéně, aniž by v zadumanosti přišel o vnitřní energii.

Jiná vokalistka, z taneční scény přicházející Markéta Foukalová, našla s kapelou Lanugo osobitý výraz, který oslovuje i jazzu neuvyklé posluchače. Kontrabasista Tomáš Liška překvapil autorskou deskou Invisible World barevných latinských atmosfér s italským bandoneonistou Danielem Di Bonaventurou a s Davidem Dorůžkou. Nejširší okruh mladého publika má varhaník Ondřej Pivec, přímočaře roztáčející v New Yorku nahrané album Overseason a svůj Organic Quartet, ale zářící i v projektu s větší sestavou dechařské kapely Bucinatores, pro niž píše brilantně trombonista Jan Jirucha (koncertní DVD vyjde na jaře).

Což ovšem není ze svěžího a šťavnatého českého jazzu těchto dnů ani zdaleka všechno. Konec konců, lze se o tom přesvědčit na vlastní uši. A oči. Ve vloni otevřeném impozantním klubu Jazz Dock se přitom našinec nemusí obávat, že se ocitne v turistickém prostředí. Tahle muzika, snad jen prozatím a bůhvíproč přehlížená, je tam nejvíc doma.

Autor: