LN: Přišla jste na Ukrajinu v roce Majdanu. Jak jste vnímala zemi tehdy a jak ji vnímáte teď, z odstupu víc než tří let? Co je jinak?
Po Majdanu jsem tu nějaký čas mezi lidmi cítila naději. Ve vzduchu visela nová očekávání, všude panovala nálada, která by se dala popsat jako směs národní hrdosti, nefalšované víry ve světlé zítřky a sounáležitosti s Evropou. Postupně ale přicházely starosti všedního dne a různá rozčarování, hlavně anexe Krymu a konflikt na východě země. Zdejší lidé tím pádem v lecčems zakolísali.
LN: Mění se tedy na Ukrajině věci obecně k lepšímu, nebo k horšímu?
Těžko zobecňovat, protože Ukrajina je obrovská. Téměř osmkrát větší než Česká republika. Na západě, například v Zakarpatí, které bylo kdysi součástí Československa, jsou lidé naladění úplně jinak než na východě nebo na jihu. Mají jinou historickou zkušenost. Ale západ nezápad, obecně teď panuje trochu únava z toho, že změny jdou pomalu, padá hřivna, citelně se zdražuje, náruč Evropy není otevřená tolik, jak by si mnozí představovali, do prostoru vtrhnul divoký kapitalismus, který známe od nás z 90. let, a tak dále. Ukrajina je ve své současné podobě ještě velmi mladá a musí si projít různými vývojovými fázemi, jako si prošly jiné země východní a střední Evropy. Potenciál tu ale je, Ukrajina se mění k lepšímu. Možná pomalu, ale mění.
LN: Jakou roli v tom hraje České centrum v Kyjevě?
Snažíme se přispívat k tomu, abychom se vzájemně lépe poznali, abychom spolu komunikovali. Jedním z našich pilotních projektů je proto letos televizní pořad Majdan. Jde o debatní klub, kde se celkem desetkrát setkají výrazné osobnosti z celé Evropy, aby diskutovaly o směřování našeho geopolitického prostoru. Důležité je, že pořad se bude vysílat i v několika dalších zemích.
LN: Sídlíte v Kyjevě. Je Kyjev výrazně jiný než další velká ukrajinská města jako Charkov, Lvov, Oděsa?
O nový překlad Švejka byla rvačka, říká francouzský bohemista Xavier Galmiche |
Sídlíme sice v Kyjevě, ale působíme po celé zemi. Takže jsem pořád na cestách a ani po letech mě nepřestává překvapovat, jak je Ukrajina pestrá. Ukrajinci sami říkají, že mají jenom tři města s duší: Lvov, Kyjev a Oděsu. Lvov, to jsou ulice rakouského mocnářství, připomínají Vídeň nebo Brno. Kyjev, to už je metropole východu, pozlacené cibule věží pravoslavných chrámů, majestátně plynoucí Dněpr, ve kterém se kdysi lovily perly. A Oděsa, přístav, který postavili na zelené louce teprve na konci osmnáctého století. V něčem připomíná Ameriku: pravidelná síť ulic, všude platany, moře.
LN: Je na Ukrajině zájem o českou kulturu?
Mimořádný. Odráží se to třeba v počtu studentů, kteří se u nás učí češtinu. Organizujeme kurzy po celé zemi a konkurujeme i tak silným hráčům, jako jsou Goethe Institut nebo British Council. Je to jistě dáno spřízněností češtiny a ukrajinštiny, geografickou blízkostí, politickým nastavením. Ale je v tom i něco víc. Mladí Ukrajinci mají příměr, že Češi jsou elfové mezi Slovany – jsme v jejich očích tolkienovsky dobrotivými bytostmi. To zní skoro pohádkově.
LN: Co se na Ukrajině čte z české literatury?
Samozřejmě letí Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, to jsou globálně zavedené značky. Milan Kundera sice do ukrajinštiny zatím přeložený není, ale čte se taky – v ruštině. A vychází tu řada současných autorů, například Jan Balabán, Irena Dousková, Jiří Hájíček, Jáchym Topol, Kateřina Tučková, Martin Reiner nebo Michal Viewegh. Přispívá k tomu dostatek kompetentních překladatelů, například Tetiana Okopna, Iryna Zabijaka, Oleksandr Stukalo, Alexej Sevruk nebo Marie Iljašenko. Mimochodem poslední dva jmenovaní nejen překládají, ale i sami píší – v češtině. Oba čistokrevní Ukrajinci, kteří vyrůstali v České republice.
LN: Slavil tu některý český autor úspěch jako bestsellerista?
Určitě Patrik Ouředník s Europeanou, Pavel Šrut s Lichožrouty a Martin Sodomka se sérií Jak si postavit motorku, letadlo, auto, dům. V letošním roce vydáme pod hlavičkou Českého centra antologii současné české povídky, takže doufám, že je zaděláno na další hit.
LN: Jaká témata jsou společná? Co českého rezonuje na Ukrajině?
Dá se začít Masarykem a novou Československou republikou, která sice sama hledala své místo na mapě Evropy, ale před sto lety nabídla pomocnou ruku tisícovkám Ukrajinců, kteří prchali po neúspěšném boji za nezávislost s bolševickým Ruskem. Ukrajinu podporoval po devětaosmdesátém roce i Václav Havel, podle něj je „Ukrajina v zájmové sféře tohoto světa“.
LN: A může podle vás něco ukrajinského obohatit Čechy?
Určitě. Ukrajina hledá odpovědi na otázky, které mají vyloženě existenciální rozměr, týkají se doslova života a smrti. My u nás řešíme často nepodstatnosti, mlátíme prázdnou slámu, mrháme časem i energií – a někdy přitom ztrácíme i základní lidskou schopnost: empatii.
