Lidovky.cz: Zatím byly odvysílány dva díly série, takže nelze mluvit o celku. Přesto se nabízí otázka – jaký byl váš záměr při přípravě seriálu, respektive jak jste zamýšlela nakombinovat sociologickou sondu a (zjednodušeně řečeno) zábavu pro diváky?
Před pěti lety jsem viděla skvělou reality show BBC Blood Sweat and Takeaways o skupině Britů, kteří si jedou zkusit život do jihovýchodní Asie. Tam pracují a žijí ve stejných podmínkách jako místní lidé. Od té doby už jsem se nikdy na plechovku tuňáka či misku krevet nepodívala stejnýma očima. A neustále jsem přemítala, jak by bylo něco podobného možné adaptovat na české prostředí. Myslím, že zprostředkování takových silných zážitků je důležité. Je snazší se takovým zážitkem identifikovat nebo si ho zapamatovat na delší dobu. A hlavně je zde širší divácké spektrum než u televizního či filmového dokumentu. Těchto filmů budeme vždy produkovat většinu. Ale oba způsoby považuju za naplňování veřejné služby, nejen jak ji vnímám já, ale i jak ji definuje zákon.
Lidovky.cz: V oficiálním vyjádření ČT mluvíte o tom, že seriál chce ukázat existující hranice uvnitř společnosti. Jaké hranice to pro vás jsou, mezi jakými skupinami?
Ty hranice jsou naznačeny a jsou na mnoha úrovních. V prvé řadě je to ale rozdíl mezi životem ve velkoměstě a životem mimo něj. Ačkoliv je to v pořadu záměrně exponováno, protože pochopitelně ne všichni obyvatelé velkoměsta žijí život našich protagonistů. Ale můžeme bavit o poměrně široké skupině mladých „zlatých“ lidí, kteří tuto definici víceméně naplňují. Stejně tak Chanov nebo pardubická jatka nepopisují standardní život člověka mimo město, ale fungují více jako symboly. Stejně jako název celého seriálu.
Kamila ZlatuškováProducentka, dramaturgyně, scenáristka a režisérka, externí pedagožka, doktorská studentka a absolventka scenáristiky a dramaturgie na JAMU. Kromě žurnalistiky na Masarykově univerzitě studovala také v rámci stipendia v USA obory Film Studies a Broadcasting. Výběr z tvorby: Koza (Berlinale 2015: Nominace na nejlepší debut); K oblakům vzhlížíme (Ceny české filmové kritiky 2015: Nejlepší dokument. MFDF Jihlava 2014: Nejlepší český dokument), Jáma (Docudays Kyjev 2015: Cena diváků), Show! (Ceny české filmové kritiky 2014: Nejlepší dokument. MFDF Jihlava 2013: Cena diváků), Kauza Cervanová(MFDF Jihlava 2013: Zvláštní uznání poroty, Cena Trilobit 2013, DOK Leipzig 2013: Čestné uznání poroty a Cena ekumenické poroty), Expremiéři (Stanislav Gross: Upřímně – Famufest 2014: Nejlepší dokumentární film), Třída 8.A Režisérka  Kreativní producentka, dramaturgyně a režisérka Kamila Zlatušková |
Lidovky.cz: Jak dalece byli aktéři seznámeni s tím, co je čeká? A byli za své účinkování placeni?
Účinkující s námi uzavřeli smlouvu a byli placeni v rámci tabulek ČT co se týká ušlé mzdy a tak podobně. Šlo nám pochopitelně o to, aby nebylo možné z jejich strany jen tak přerušit natáčení a jít domů, protože pak bychom s realizací výsledku mohli dost narazit. Věděli, že je čekají zásadní životní zkušenosti, které ale se sebevědomím sobě vlastním odmávli s tím, že zvládnou všechno. Ta prostředí, kam míří, se dozvídají vždy před kamerou a všechny reakce jsou zcela autentické.
Lidovky.cz: V druhém díle se vaši aktéři dostali do Chanova. Vy se dlouhodobě věnujete problematice romské menšiny v Česku, často prostřednictvím dětí (Ptáčata, Třída 8. A,), snažíte se odbourávat předsudky ve společnosti. Ne vždy se to daří. Za Třídu jste byla dokonce osočena některými neziskovkami, že předsudky podporujete. Překvapily vás různorodé reakce „pražské zlaté mládeže“ na soužití v Romy? Měla jste v tomto směru nějaká očekávání? Nejste rozčarovaná?
Naši aktéři jsou určitým vzorkem části české populace, čili jsem nebyla překvapená ani rozčarovaná. My Češi jsme asi mimořádně tvrdí k sobě i k ostatním, skoro bych se nebála říct, že jsme vůči menšinám, ale třeba také uprchlíkům natvrdlí až zatvrzelí. Yeni s Nicol ve druhém díle obvolaly všechny pracovní nabídky a zjistily, že jako obyvatelky Chanova nemají šanci práci sehnat. Navzdory tomu je ale třeba Yeni schopná na závěr říct, že Romové „ dostávají peníze jen za to, že rodí“. Některým z nás prostě nestačí fakta, tvrdá data a informace ověřené na vlastní kůži. Dál šíříme hoaxy, fámy a předsudky jakoby se nechumelilo, protože „i když to asi není pravda, tak by to pravda být mohla“, což je vskutku geniální tvrzení, které jsem nedávno zaznamenala na Facebooku u příznivců pana Konvičky. Dlužno říct, že u všech našich protagonistů dojde v průběhu natáčení k určité formě probuzení. Ta konfrontace se svými vlastními schopnostmi, fyzickými i psychickými, je neúprosná. Navíc diváci v diskusích reagují jednoznačně pozitivně ve prospěch Romů, naši protagonisté tu všudypřítomnou zlobu de facto berou na sebe. I to byl jeden ze záměrů.
Lidovky.cz: Ve druhém díle se už začínají rýsovat konflikty mezi aktéry, vyplývající z různých hodnocení situace v Chánově. (Pro mě to byla nejzajímavější část dílu, bohužel byla dost krátká a navíc prostříhaná do závěrečných titulků.). Byl i to jeden ze záměrů, vybrat aktéry tak, aby to mezi nimi potenciálně mohlo zajiskřit? Dalo se vůbec něco takového předvídat?
Ano, dá se to předvídat velmi dobře. Tento dramaturgický záměr má vývoj a v plné síle vypluje na povrch v následující “armádní“ epizodě, kde budou muset spolupracovat jako tým. Ten vámi zmiňovaný závěrečný rozhovor, kde se naši aktéři obviňují z předsudků, je jen takovou předzvěstí.
Nikol si vyzkoušela práci ve vepříně. Dvakrát se jí nezamlouvala...
Lidovky.cz: Kolik hodin denně se zhruba točilo a jak se vytvářela výsledná podoba jednotlivých dílů? Byla jste u toho, nebo to byla už jen práce režiséra?Záměrně jsem se s respondenty seznámila až po poslední klapce, abych ve střižně nebyla ovlivněna osobním vztahem k nim. Výslednou podobu jsme vytvářeli s mými dlouhodobými spolupracovníky, tedy autorem projektu a scenáristou Dušanem Mulíčkem, režisérem Richardem Komárkem a dvěma výtečnými střihači. Dušan a Richard byli na place při běžném natáčení asi 12 hodin, ale například při natáčení zmiňovaného armádního dílu to bylo až 20 hodin denně. Ale sami tvrdí, že nejnáročnější byla právě až ta postprodukční práce. Těch verzí střihu bylo mnoho, než jsem byla s výsledkem spokojena.
Lidovky.cz: Na svém postu kreativní producentky se jak už bylo řečeno věnujete společensky důležitým tématům, která se snažíte prezentovat v divácky atraktivních formách, blízkých reality show, ale vytváříte i experimentální kulturní TV formáty (Tečka páteční noci). Vycházíte ze zahraničních vzorů, které přizpůsobujete českému prostředí, nebo hledáte spíše vlastní cesty?
Oba přístupy mi přijdou důležité. Asi bych řekla, že na základě zahraničních vzorů hledáme vlastní cesty k českému divákovi. Toho ale chceme ale záměrně trochu vyprovokovat, nikoliv se mu za každou cenu přizpůsobovat.
Vietnamka Yeni se v Praze narodila a žije tu celý život. V Chánově se přesvědčila, že sehnat práci v regionu není snadné.
Lidovky.cz: Je jasné, že se nebojíte riskovat a je cenné, že se to daří na platformě ČT. Jsou nějaké projekty, které vám neprošly? O které jste stála, ale nepodařilo se je realizovat?
Každý producent má svoje srdeční projekty, které se nepodaří z různých důvodů realizovat. Mně se například nepodařilo prosadit sitcom Blaník, který si ale vede velmi dobře na Streamu, z čehož mám radost. ČT ale již na začátku příštího roku chystá unikátní věc. Noc nikdy nevysílaných pilotů, tedy takové nahlédnutí pod pokličku našich vývojových laboratoří. Myslím, že se diváci mají na co těšit.
Lidovky.cz: Reality show jste se účastnila i osobně jako jedna z aktérek seriálu Čtyři v tom. Jaká to pro vás byla zkušenost? Změnil se nějak váš názor na tento formát poté, co jste si zkusila jít sama s kůži na trh?
Z člověka se stane seriálová postava, kterou lidé mohou na internetu komentovat různým způsobem. Naučila jsem se být odolnější vůči útokům, protože vypovídají více o jejich autorovi či autorce než o mě. Lidé mi píšou opravdu různé věci. Velmi pozitivní, i velmi negativní. Ale jak říká můj kolega Dušan Mulíček: „Když je pořad dobrý, musíte dostat čistý průstřel z obou stran.“
 |
Lidovky.cz: Soukromí má v dnešním světě už zcela jinou podobu, než tomu bylo dřív. Přispívají k tomu i média a právě televizní formáty typu reality show. Myslíte si, že jsou ještě nějaká tabu, která lze odhalovat tímto způsobem? A že o to společnost stojí?
Nejde ani tak o tabu, ale o témata a jejich podání. Myslím, že soukromí aktérů je například mnohem více a bolestněji odkrýváno ve výtečných dokumentech Heleny Třeštíkové než je tomu u reality formátů. A my bychom se jako společnost měli naučit být mnohem více empatičtí k druhým. A aspoň já myslím, že ještě většina z nás dokáže odhadnout, kde končí empatie a začíná hyenismus. Ten bychom měli jako tvůrci i diváci rezolutně odmítnout.
Lidovky.cz: A jiný pohled – myslíte si, že reality show může mít i edukativní smysl? Z vašich projektů vyplývá, že asi ano.
Jednoznačně ano. Věřím, že to ukáže i závěr našeho seriálu.
Lidovky.cz: Máte už v hlavě plán na další projekt?
Právě vznikají scénáře nového seriálu Pirátské vysílání, což je mediální vzdělávání pro děti. Na to se těším. A v pořadech formátu docu-reality show chceme dál pokračovat. Prověříme roli českého muže ve společnosti. A místo zlaté mládeže bychom se rádi zaměřili na české novináře. Tak uvidíme, jestli uvidíte. (smích)
