9. srpna 2018 17:16 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Češi neumí reagovat na sirény. Měli bychom se zastavit a uctít památku padlých, vysvětluje Špaček

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 119Diskuse
Smuteční ceremoniál za padlé české vojáky na pražském ruzyňském letišti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Smuteční ceremoniál za padlé české vojáky na pražském ruzyňském letišti. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

PRAHA Českem se ve středu poprvé rozezněly sirény na počest padlých občanů. Stalo se tak na památku tří českých vojáků, kteří zahynuli při nedělní explozi sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Značnou část veřejnosti ale více než dvouminutový pronikavý zvuk nechal chladnou. Netečnost podle odborníků není překvapivá, Češi prý nejsou na něco podobného zvyklí.

Více než osm tisíc sirén se po celé republice rozeznělo přesně ve 12 hodin. O spuštění nepřerušovaného, 140 sekund dlouhého tónu rozhodl premiér Andrej Babiš (ANO), aby tuzemští obyvatelé mohli projevit úctu zesnulým vojákům. V lidech, kteří se tou dobou pohybovali v ulicích, ovšem - alespoň na první pohled - příliš solidárních reakcí nevyvolal. Někteří se dokonce místy hlasitě překřikovali, aby se při konverzaci navzájem slyšeli.

Čestná stráž na úvod smutečního aktu vyzvedla z letadla rakve s ostatky padlých vojáků a umístila je na katafalky připravené na ruzyňském letišti.
Pozůstalí se loučili se zemřelými přímo na letišti.

Vysvětlení se zdá být prosté. Tuzemská veřejnost na něco takového není zvyklá, shodují se odborník na etiketu Ladislav Špaček a hlavní vojenský kaplan Jaroslav Knichal.

Češi mají zvuk sirén obvykle spojený s varováním před různými přírodními nebo průmyslovými katastrofami, ale zejména pak s pravidelnou zkouškou jejich funkčnosti. K ní dochází vždy první středu v měsíci. Právě podobné načasování na druhou srpnovou středu mohlo lidi zmást.

Svou vzpomínku, kondolenci či poděkování padlým vojákům můžete vyjádřit po kliknutí na banner:

Pieta za padlé vojáky na zahraničních misích.

„Setkali se poprvé s novou situací. Nevěděli, jak reagovat, protože s tím neměli praktickou zkušenost,“ míní Špaček. „Zároveň spousta lidí ani netušila, o co jde,“ poukazuje někdejší mluvčí prezidenta Václava Havla na fakt, že se k mnohým informace o symbolickém uctění památky padlých vojáků nemusela dostat.

Zastavit se, ztichnout a smeknout

Podle Jaroslava Knichala, hlavního armádního kaplana, v sobě řada Čechů takový návyk stejně nemá. „Nejsme k tomu vychováváni. Neříkají nám to rodiče, ale ani učitelé na školách,“ říká. „Nikdo dětem nevysvětlí, že to není nic špatného, když se zastavím, v tichu se pomodlím nebo zavzpomínám na oběti. Naopak,“ tvrdí Knichal. Dodává ovšem, že je osobní věcí každého, jak se rozhodne vyjádřit zemřelým úctu.

„Signál sirén je totéž jako minuta ticha. Všichni by se měli zastavit, zanechat rozhovorů, pánové, mají-li pokrývky hlavy, by měli smeknout a vydržet minutu či dvě tiše vzpomínat na ty, co položili život,“ doplňuje jej Špaček. Sám prý od veřejnosti obdržel na svých webových stránkách v uplynulých dnech několik dotazů, jak se správně za zvuku sirén zachovat.

„Někteří sice mají kritický vztah vůči našim misím v zahraničí, takže si o tom mohou myslet něco jiného než většinová společnost. Ale i ti by měli uctít památku mrtvého člověka. To je slušnost,“ říká rozhodně Špaček a zdůrazňuje, že jde o součást naší kultury, jež by měla být dodržována.

V řadě jiných zemí je přitom veřejné uctění památky padlých zcela běžné. Když se po teroristických útocích na newyorské budovy Světového obchodního centra z 11. září 2001 rozezněly sirény uprostřed dne, v ulicích se rázem zastavily tisíce Američanů a cizinců. Aby důstojně uctili památku těch, kteří umřeli při své službě. Podobný příklad nabízí i Izrael. Při spuštění sirén na Mezinárodní den památky obětí holocaustu jsou tamní obyvatelé navyklí zastavit se či se zvednout do stoje. A to i přesto, že momentálně třeba řídí.

  • 119Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky