Češi se dovedou chovat jako nenasytní hulváti, říká vítězka Novinářské křepelky Do Thu Trang

Češka se z ní stala jednoho říjnového dne v kanceláři. Proměna v řádného občana končí dokumentem velikosti A4 a podpisem do matriky, vypráví dnes šestadvacetiletá Do Thu Trang. Bez hymny a fanfár se část generace mladých Vietnamců začíná pomalu podobat ostatním Evropanům. Studují, cestují, budují kariéru. Jejich rodiče zatím vedou krámky, kde koupíte housky i před půlnocí, a čekají, kdy se jim dřina vrátí na dětech.

Právě o tajemném rodinném světě v místnostech za večerkami píše Do Thu Trang na svém blogu. Sleduje každodenní, často nenápadné střety mezi vietnamskou komunitou a starousedlíky. A odpovídá na zvídavé otázky kamarádů, kteří mají na rozdíl od ní domov jen jeden.

LN: Na co se vás ptají až příliš často?
Máte vlastně vůbec Vánoce? Myslí to dobře, zajímají se. Jen si neuvědomují, že se stejně ptají každý rok. Ano, slavíme je, protože tady jde víc o kulturní svátky než o náboženské. Celému slavení nasazují korunu vietnamské holky, které s vervou napečou několik druhů cukroví, udělají bramborový salát a nasmaží řízky. Vánoce ale nejsou to jediné, co českým kamarádům leží na srdci. Někteří šprýmaři třeba vyzvídají, jestli máme v Sapě schované draky.

LN: A máte?
Samozřejmě že máme draky, ale pouze když slavíme nový lunární rok, jinak jsou doma. Podobné otázky se objeví nejčastěji v návaznosti na nějakou událost. Když policie odhalovala pěstitele marihuany, kamarádi mě dotazy doslova zasypali. Ale takové věci znám z doslechu stejně jako vy. Umím jim leda vysvětlit důvody, proč se Vietnamci v určitých situacích chovají určitým způsobem. Například proč rodina nepovolí dceři nebo synovi jít na diskotéku s kamarády. Jedním z důvodů může být to, že rodiče nejsou integrováni do společnosti a nechodí se bavit do českých hospod.

LN: Večerní zábavu v hospodě ale obvykle zakazují i rodiče, kteří s integrací problém jistě nemají, ne?
Důvody vietnamských rodičů jsou jiné. Nevyrůstali v prostředí, kde se chodilo večer trsat, a nevěří, že jde o něco přínosného. Navíc by je mohli spřátelené rodiny pomluvit, že jejich syn ztrácí čas zábavou místo toho, aby studoval nebo pracoval. Vietnamci jsou hodně fixovaní na hodnocení ze strany společnosti. Když dělají rozhodnutí, analyzují ho z několika úhlů: jak to vezmou sousedi, jak prarodiče a co řeknou známí rodičů.

LN: Rozhodujete se tak i vy sama?
Pořád trochu ano, ale moji rodiče mi dali svobodu dělat svá vlastní rozhodnutí. Netrvají na tom, abych se řídila podle očekávání, která vůči mně, vietnamské holce, má vietnamská společnost. Vnímám to u nich zpětně jako obrovský psychologický posun, který mě samotnou hodně ovlivnil. Ostatní kamarádi většinou takovou výhodu nemají. Neustále slyší, že musí rodičům dřinu vrátit. Naplnit jejich očekávání. Vietnamská výchova vás učí, že si musíte najít svoje místo na světě. Užívání si života je k ničemu. Musíte uspět ve smyslu dobře vydělávat a zabezpečit rodinu, později rodiče. Moji rodiče vydělávají dost, aby mohli odjet na dovolenou, ale nikdy si ji nezaplatí. Jedinou dovolenou mají, když letí do Vietnamu.

LN: Proč? Řada vietnamských obchodníků už přece naopak zaměstnává místní.
Generace mých rodičů se soustředí čistě na zabezpečení rodiny, proto se taky vydali do Evropy. Vietnamec zkrátka nikdy nežije sám na sebe. Zatímco v Evropě je podporovaný individualismus, v Asii se děti vedou ke kolektivnímu rozhodování. Víte, že vaše rozhodnutí v budoucnu ovlivní rodinu? I úplně nepodstatné rozhodnutí. Určitě jste si mnohokrát řekla, že si jen tak zajdete na kávu. Nebo že si zajedete na víkend do hor. Vietnamec by tohle nikdy neudělal. Takzvaná integrace proto spočívá i v tom, že si mladí Vietnamci dovolí zajet na hory nebo třeba sportují jen tak pro radost. Všimněte si, že málokdy potkáte naše rodiče v kině. Nejde v první řadě o jazykovou bariéru ani o nedostatek peněz. Nejsou prostě zvyklí utrácet za kulturu, protože není životně důležitá. Moji měli teď výročí svatby a slavili prací. Stejně tak na Vánoce, na Nový rok.

LN: Co se musí stát, aby vaši rodiče zavřeli krámek?
Za celý můj život zavřeli pouze jednou na půl dne, když jsem měla první promoci. Ptala jsem se jich mnohokrát, proč pořád pracují. Jeden z argumentů byl, že vlastně ani neví, co jiného by dělali.

LN: Jsou tu šťastní?
Stejně intenzivně by pracovali i ve Vietnamu, a tady vydělají víc peněz. Ale přesto si nemyslím, že jsou šťastní. Nežijí v prostředí, kde se cítí doma. Vzduch je jiný. Užívat si život v Evropě se naučili až moji vrstevníci. Neberou ho jako zlo potřebné k zajištění lepší budoucnosti dalším generacím, naopak se starosti o budoucnost zbavují a začínají žít přítomností.

LN: Do Evropy teď přichází za lepším životem řada dalších národů. Sleduje to vietnamská komunita? Co říká na uprchlickou vlnu?
Vietnamci na uprchlickou vlnu neříkají nic. Není nikdo, kdo by za nás mohl říct, jestli další uprchlíky přijímat, nebo nepřijímat. Co slýchávám v útržcích hovorů, Vietnamci v Čechách sledují uprchlickou krizi zpovzdálí. Někteří mají strach z terorismu a někteří, zjednodušeně řečeno, lamentují, že se vedou občanské války namísto toho, aby se pracovalo a vydělávaly se peníze pro rodinu.

LN: Ještě nedávno jste se chtěla stát političkou. Jak byste se postavila k uprchlické vlně s vědomím toho, že vaši krajané taky kdysi přijeli jen s pár zavazadly?
Politická diskuse je vzrušující, když si ještě nemusíte tolik uvědomovat její důsledky. Mí krajané opustili svou zemi dobrovolně, nepočítámeli takzvané boat people, kteří prchali před válkou do okolních zemí, a poté byli přijati ve třetích zemích a integrováni. I my jsme ale samozřejmě přišli jako hosté, takže by nebylo fér stavět se k imigraci negativně. Zároveň bych se ale ostýchala jednoznačně a slepě otevřít dveře, protože reálně nevíme, jaký to má dopad například na sociální systém.

LN: Když vaši rodiče pracovali, vyrůstala jste u českých náhradních rodičů. Vzdát se svých dětí pro jejich vlastní dobro patří taky ke kulturním nutnostem vietnamských rodičů?
Na začátku devadesátých let pracovali v tržnicích, ale zároveň chtěli, aby se o děti někdo staral a učil je česky. Příběh mojí rodiny je stejný jako mnoha dalších. Taťka tady studoval v osmdesátých letech, pak se vrátil a natrvalo jsme se tu usadili na začátku devadesátých let. Mně bylo pět. S mamkou začali prodávat ve stáncích u německých hranic a neměli čas. Našli si paní, která mě sedm let vychovávala. Rodiče jsem vídala jen o víkendech. Dnešní mladí rodiče už spíš najímají vietnamské chůvy. Uvědomují si, že dítě, které je vychovávané mimo vietnamskou komunitu, ztratí kořeny a začne se v podstatě chovat jako české dítě.

LN: Nemyslíte, že právě to byl možná i trochu smysl takové chůvy?
Sama jsem nejdřív brečela, když jsem měla jít do české rodiny, a pak jsem si zvykla a naopak jsem se nechtěla vracet za rodiči. Náš vztah to ale nepoznamenalo a teď jezdíme za mamin, jak jí říkám, společně, na Vánoce s ní večeříme. Zrovna nedávno jsem si říkala, že moje děti budou mít v Čechách hned troje prarodiče.

LN: Počítáte, že si vezmete Čecha?
A je to tady. Byly doby, kdy jsem dostávala pořád otázky, jestli bych si vzala Čecha... Nechci házet české muže do jednoho pytle. Nechávám to otevřené.

LN: Ve vašem případě ale musí být těžké nepoužívat odlišnost jako výhodu.
Odlišnost je nástroj. Spoustu lidí jsem poznala jen díky tomu, že jsem jiná. Jinakost je vlastně hrozně levný prostředek, jak se někam dostat. Vietnamka, která mluví česky a umí otevřeně rozebírat rozdíly mezi oběma národy, má výhodu při navazování vztahů. Používám ji hlavně tam, kde to má smysl.

LN: Proto jste začala o rozdílech psát?
Jedna známá začala psát blog o Vietnamcích v roce 2008 a během chvilky to začalo být módní. Objevila se spousta podobných blogů psaných mladými Vietnamci, středoškoláky nebo vysokoškoláky. Byl to hit. Můj první článek se paradoxně týkal svatby, myslela jsem to ale jako metaforu nového začátku. A teď píšu tak jednou za týden. Trvá mi mnoho hodin, než něco vytvořím. Autocenzura je šílená věc.

LN: Stačí jen pozorovat okolí, abyste našla téma?
Nejvíc témat získávám, když jsem doma s rodiči. Něco řeknou a mě napadne, že by bylo zajímavé rozebrat, proč to tak říkají a jaký to na mě má vliv. Potom si ale sednu k počítači a kvůli autocenzuře ztratí námět šťávu. Přemýšlím teď kvůli tomu o audioblogu. Rovnou bych si zaznamenávala myšlenky. Soustředím se na oblasti, kde se třou rozdílné mentality. Sleduji, jak lidi hledají cestičky komunikace, aby byli na konci spokojení. Aby se zbavili obav, co tomu řekne česká nebo vietnamská společnost.

LN: Jak na vaši otevřenost reaguje vaše komunita?
Někteří vrstevníci se s mými texty identifikují, od starších žádné reakce zatím nemám. Ale vím, že bych od první generace dostala výprask kvůli tomu, s jakým despektem se vyjadřuji o kulturním systému, který neoddiskutovatelně mnoho staletí funguje. Přála bych si, aby moji kritiku čtenáři jako despekt nebrali. Mám úctu k tradicím, jen se domnívám, že by naopak tradice měly respektovat lidi.

LN: Zmínila jste cesty do Vietnamu. Jezdíte tam domů, nebo na návštěvu?
Na návštěvu domů. Skutečný domov mám tady. Respektive často říkám, že domov je tam, kde nejradši chodím na záchod, což je u našich. Do Vietnamu jezdíme zhruba každé čtyři roky. Máme jednu vietnamskou babičku, které je téměř devadesát a stará se o ni zbytek rodiny. Zůstalo tam jen pouto. Když stojím v rodném městě na místech, která si pamatuji z dětství, vlije se mi do srdce zvláštní pocit.

LN: Na jednu stranu se jinakosti bojíme, na druhou jsou kulturní rozdíly čím dál víc trendy, nemyslíte?
To, že se takovým trendům začali čeští Vietnamci víc otevírat, je boží. A že to šlo přes kuchyni, je ještě víc boží. Trendy je teď vietnamská kuchyně. Extrémní nárůst vietnamských bister způsobil i nárůst pozitivního zájmu. Ovšem nemine konverzace, abych se na konci nebavila o tom, kam chodím na pho a kde mají v Sapě nejlepší pho. Vlastně nejčastější věta, kterou slýchám, je: „Miluju vietnamskou kuchyni, to fó a bunču.“ Dělám si z toho srandu, ale na druhou stranu je hezké pozorovat, že láska prochází žaludkem. I když některé Vietnamce by jistě potěšilo, kdybychom posunuli konverzaci mezi národy dál od talíře.

LN: Dochází podle vás v každodenní komunikaci mezi Vietnamci a Čechy ke střetům? Mě osobně rozčiluje, že mému oblíbenému zelináři celá ulice tyká. Vadí to ale i jemu?
Zelináři možná ne, mně to tykání ale vadí. Snažím se v podobných případech zjistit motivaci konkrétního člověka, proč tak jedná. Někdy jen z důvodu bodrosti. Obchodník je pro něj kámoš, ke kterému jde nakoupit po práci. Sami Vietnamci občas tykají a málokoho napadne, že se to naučili z frází, které slyší od zákazníků. Ještě víc než tykání mě proto štve, když na nás někdo mluví jako na opožděné. „Ty běžet do krámu pro tohle, já zatím ti vzít tohle, ro-zu-míš?“ Stalo se mi dokonce, že jsem na zákazníka promluvila plynulou, spisovnou češtinou, ale on byl tak zajetý ve svých představách a myšlenkách, že dál mluvil tímhle způsobem. V té chvíli se mi vařila krev, i když pán vlastně jen chtěl, abych mu lépe rozuměla.

LN: Často se mluví o vietnamské komunitě. Existuje vůbec něco takového, nebo je to jen představa nás zvenčí?
Vietnamská komunita je daná vietnamskou mentalitou. Pro mě je zásadní rozdíl ve vnímání osobní svobody, který se odráží v každodenním životě. I když mám sebelepší české kamarády, nechápou v plném rozsahu morální závazek vůči rodině. Vietnamci jsou vedení k tomu, aby se chovali racionálně. Považují za přirozené dělat to, co je dovede ke kariéře či zajistí šťastný a pohodlný život. Tím se dostávám k prvnímu zásadnímu rozdílu. Co je šťastný život? Spousta Vietnamců žije v modelových situacích. Matka, otec, syn, snacha, vnoučata. Manžel se stará o finance, manželka o rodinu, děti vystudují vysokou školu. Mohla by to být vzorová rodina kdekoli na světě, ale ve vietnamské komunitě se jde do extrémů. Nevěsta by měla být panna, na rozvedené se kouká skrz prsty, protože to je selhání celé rodiny. Rodiče rozvedeného jsou vyvrhelové, protože neuměli dostatečně dobře vychovat syna nebo dceru. Když jdete rodit, sejde se celá rodina a radí vám, co správně dělat před, během a po porodu. S nadsázkou bych vietnamskou rodinu přirovnala ke korporátní společnosti. Do vašeho osobního štěstí může zasáhnout třeba prateta z druhého kolene, protože to tak v té rodinné hierarchii funguje.

Čeští kluci jsou málo rafinovaní, holku chtějí sbalit hned, říká Vietnamka

LN: Chová se stejným způsobem i vietnamská komunita tady?
Samozřejmě. Všichni vám říkají, co dělat. Jste-li například těhotná, nesmíte celý seznam věcí. A do toho vám to opakuje nejen rodina, ale rodinní známí a přátelé. Je ubíjející chovat se tak, jak vám radí ostatní. Občas když to pozoruji, ztrácím trochu respekt k soudržnosti rodiny.

LN: Když vás poslouchám, mám dojem, že jste si udělala z česko-vietnamských vztahů pokusnou laboratoř a sama stojíte mimo.
Vlastně jsem mimo. Baví mě sledovat nešikovnost interakce na obou stranách. A někdy si sama uvědomuji, že i při tom pozorování mám vietnamské tendence. Říkat si, co ten člověk měl udělat, že se měl zachovat jinak. Odsuzování a souzení lidí je naše typická vlastnost, jíž se snažím vědomě vyvarovat. Vietnamci navíc sledují okolí hlavně pod negativním drobnohledem.

LN: Vietnamce znáte z domova, dokážou vás po tolika letech pozorování ještě něčím překvapit Češi?
Hulvátstvím. Vůči rodičům i vůči sobě. Není vždy nejlepší řešení stát za svým názorem navzdory rodičům. Jako důsledek svobody dochází k situacím, že si jdete bezohledně za svým. Naopak Vietnamci mají ve společnosti vrozené submisivní chování. Když jim ublížíte, neozvou se. A taky mi vadí česká nenasytnost.

LN: V jakém smyslu?
Když něco u nás dostanete darem, společenská tradice nakazuje dar odmítnout, protože je to jen taková symbolika. Nebo si vezmete kousek, když vám někdo nabídne něco k jídlu. Tady si berete dary celé a někdy si necháváte darovat víc, než by bylo záhodno. Obdarovávání se mezi Vietnamci dělá spíš ze zdvořilosti. Vždycky si to ti lidé nějak vracejí, například výpomocí nebo v naturáliích. Ale to je ten kulturní rozdíl, který se těžko uplatňuje v praxi.

LN: Stydíte se někdy za své krajany?
Na Vietnamcích-obchodnících nemám ráda, že nadávají na zákazníky. Zažila jsem to v Sapě v bistru, které vlastnila Vietnamka, už od pohledu nešťastná osoba. Představte si nepříjemnou Evropanku a vynásobte ji stem. Zpruzené Asiatky jsou harpyje. Paní si tehdy sama pro sebe nadávala ve vietnamštině, že zákazníci sedí dlouho a zabírají místo. Měla jsem sto chutí jí něco říct, ale nakonec jsem to neudělala. A mamka mi poradila se do toho nemíchat.