Češi se spletli a vytvořili unikát - slam poetry

Česká varianta „poezie v ringu“ je zvláštní fenomén. Zatímco v zahraničních klubech předstupují před publikum básníci s napsanými texty, v Česku se v rámci slam poetry improvizuje přímo na pódiu. Na publiku pak je, zda autora vypíská, či mu pomůže najít další rým.

Je vůbec slam poetry poezií?

Já tomu říkám poezie znenadání, ale to se bavíme o českém slamu, který je vlastně plodem omylu Martina Pluháčka a mého. Správně je to v angličtině poetry slam a příliš se neliší od jiných autorských čtení, včetně toho, že se čte z papírů, jen diváci na konci pro zpestření vyhodnotí nejlepšího. Pluháček na prvním ročníku slova přehodil. Když jsem v roce 2005 vyhrál finále a zároveň poprvé slamoval, šel jsem improvizovat – v hlavě jen kostru textu, myslel jsem si, že o tom to je. Improvizační linie, která se pak v Česku rozběhla, je vlastně unikátní a nikde jinde není k vidění. Samozřejmě koexistuje vedle textů pečlivě doma připravovaných a nacvičovaných, nicméně čtení z papírů je u nás vidět jen minimálně. 

Ať už připravovaná, nebo ne, jak moc se blíží básním, tak jak je známe?

Zdráhal bych se řadit své věci mezi poezii. Poezie je pro mě mnohem koncentrovanější, vycizelovaná, odněkud z hloubi se kutá. To, co naopak dělám já, je, že přijdu, otevřu kanál a sázím. Jdu do risku. Během těch tří minut to občas na chvíli poeticky zajiskří, ale je mi jasné, že kdybych hned po skončení přepsal svůj text na papír, tak bude fungovat slabá desetina. Zatímco naživo v interakci s divákem v dané situaci funguje, a to úplně nedokáže zachytit ani video. 

Co je to „nezachytitelné“?

Záhada. Nebo jen genius loci? Jestli je to víc tělo, které je na pódiu a přidává hodnotu, nebo jde opravdu o slova? Pro mě nezodpověditelná otázka. Ale to mě právě na slamu nejvíc baví! Tohle zvláštní setkání jedince a davu, který z něj na chvíli vyjde, během krátkého vymezeného času spolu s davem mluví a v ideálním případě právě vzniklý text už nikdy nezopakuje a nezůstane po něm žádný záznam. Je to jen pro těch pár hlav, které tam v tu chvíli jsou. Oblíbená formulace je, že ten text se rodí a zaniká na jevišti a už nikdy potom nemá mít žádnou platnost.

Nakousl jste roli těla při slamu. Jakou při něm hraje váš fyzický handicap – deformace nohou po dětské obrně?

Beru jej do hry, ať už vědomě – shazuji ho v textech, nebo nevědomě – slamuju, najednou při nějakém kroku zaškobrtnu a téměř spadnu, v tu chvíli mě a mé tělo vrátí zpět, ukotví. Na druhou stranu, celý život se snažím, aby handicap nebyl první, co za mě mluví, a u slamu, kdy tělo je součástí slov, to nejde – z handicapu tak vytvářím přednost, což je trik, který mě vlastně baví. 

Jak reagují diváci v zahraničí, když nastoupíte na pódium bez papíru?

Když přijede do New Yorku, Stockholmu nebo Německa ukoktaný, ukulhaný export z východního bloku, tak improvizací, kterou diváci vždycky nějak chytí, zaujme. 

V jakém jazyce v zahraničí vlastně rýmujete?

Schengenštinou – kombinací češtiny, angličtiny a elementárních prvků lokálního jazyka. Nejjednodušší je to v Německu, protože jako každý Čech se Sudety v krvi německy trochu jakoby umím. Propojuji češtinu s angličtinou i na základě zvukové podobnosti a do toho míchám naprosto přiznanou lámanou němčinu. Mnohem důležitější je ale téma, pak už se způsob, jak je podat lidem, najde.

Co to je za témata?

Univerzální. Když jsem třeba v Německu, tak mluvím o euru, schengenském prostoru, Evropské unii či historických traumatech. V holých větách česky s jednotlivými anglickými větami a německými slovy, pak diváci reagují, rozumí. Když řeknu kostrbatou a nebásnickou holou větu „Ich bin ein Beneš dekret, Ich bin ein hovno, sekret, top secret“, divák se trochu vyděsí, víc zasměje a nakonec pochopí...