Předsednictví unie nanečisto už běží, Sarkozy nabízí Topolánkovi inspiromat
Do českého předsednictví zbývá sedmdesát pět dní a jen jeden unijní summit ještě pod taktovkou Francie. Pak už nastoupí Češi. Je to dost málo na to, aby se na evropské události pohlíželo jen jako na evropské. Klouzavé období, kdy se stírá rozdíl mezi co je jejich versus co je naše, už začalo. Proto lze udělat pro české předsednictví první závěry. Tady jsou. Priority stranou Vláda se na šest měsíců v čele unie vybavila souborem národních priorit, itinerář „co všechno chceme dokázat“ ale může s klidným srdcem zatím odložit. Aktuální francouzská zkušenost opět potvrdila, že je pro předsednickou zemi zbytečné dělat si tvrdé plány. Agendu diktuje realita. Nicolas Sarkozy chtěl řešit hlavně migrační politiku, přišlo ale irské NE Lisabonské smlouvě, ruský vpád do Gruzie a finanční krize, a řešení přistěhovalců ustoupilo do pozadí.
Nejinak na tom budou představy české vlády. Už teď je jasné, že všechny zmíněné věci Praha podědí - jak Rusko, tak finanční krizi i praktické důsledky zamítnutí nové smlouvy. S jistotou se proto Topolánkův tým může připravit jen na jedno: že může očekávat ledacos a zvládnout bude muset všechno. Bude to představovat velký nápor na politickou a technickou koordinaci uvnitř vládních pater, a pokud se to podaří, už tohle bude malý zázrak. To je ale jen pražská rovina. Bude i bruselská, a v ní nabízí dobrou případovou studii Sarkozyho výkon v posledních týdnech.
Francouzský prezident si vysloužil kladný rating od svých kolegů -a také od jednoho bruselského think-tanku, který průběžně hodnotí předsednickou zemi - ne proto, že prosadil svou, ale že pro danou věc získal všechny. To vůbec není málo, vezmeme-li v potaz, že například debata o tom, jak dál s Ruskem po Gruzii, oscilovala od totálního bojkotu Kremlu (Polsko) až po pozvání Ruska do unie (Itálie).
I pro úspěch Mirka Topolánka a obecně českého týmu proto bude rozhodující, jestli se jim podaří získat všechny. Přirozeně to bude znamenat, že ne vždycky bude výsledná dohoda tím pravým šálkem čaje vládní koalice, ale taková je role šéfovského státu. Národní preference budou muset jít stranou.
Češi zažívají pro předsednictví dobrou průpravu. S Francouzi a Švédy už několik měsíců tvoří jeden eurotým a mají možnost si nanečisto osahat, co za chvíli přijde naostro. Topolánek ostatně připustil, že výkon české delegace na posledním summitu unie - oceněný Francouzi a Maďary - je výsledkem prostého: víc komunikujeme, jsme u toho, něco jsme si už osvojili. Také se zdá, že pražské vládě dochází, co je pohledem z Bruselu dlouho jasné. Že totiž neplatí nálepkování Amerika a Británie rovná se dobro, Francie a spol. rovná se zlo, takže lezeme na barikády. Najednou jsou Češi schopní najít s Francouzi společnou řeč (vicepremiér Alexandr Vondra si vztahy s Paříží opakovaně pochválil) a zjišťují, že Britové je bez váhání hodí přes palubu, pokud je nepotřebují, což udělali například ve finále boje o rozšíření Schengenu o postkomunistické státy. Chtělo to zkrátka jen sundat ideologické klapky z očí, trochu se otrkat, a hle, racionální přístup je na světě.
Netřeba tedy chválit dne před večerem, ale posun od doby, kdy Češi dělali na zbytek klubu bububu jenom proto, aby dělali bububu, a pak se plížili z Bruselu se srolovanýma ušima a s prázdnou, protože nic neprosadili, tu je. Pokud vydrží, jen dobře.
Sklizeň přijde Česko bude nicméně v lednu startovat s jednou konkurenční nevýhodou. Nemá v unii pevné spojence a mnozí očekávají, že české předsednictví bude průšvih - kvůli euroskepsi ODS, kvůli Václavu Klausovi. Řadě lidí evidentně mluvil z duše bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer, když si v listu International Herald Tribune pochvaloval, jak se Sarkozymu daří držet unii jednotnou, a pak si posteskl: „Tomu teď bude bohužel konec, od ledna to převezmou Češi.“
Co s tím? Vlastně nic moc. Stejně jako si Topolánkova vláda dlouho vystačila s nálepkami, stačí si s nimi i ostatní, pokud jde o Čechy. Neznamená to sice, že budou ostatní země nápady pražské koalice v čele unie úmyslně bojkotovat, protože by jim to samotným k ničemu nepomohlo. Zisk důvěry od všech okolo stolu budou mít ale Češi těžší.
V tomto smyslu sklidí, co dlouho sázeli, přesněji řečeno, co nesázeli -práce na spojencích, kritická, ale vstřícná komunikace se světem za Aší - a nezbývá než přistoupit k předsednictví od prvního dne zodpovědně. Pohledem poloviny října se to pořád může povést.
***
S jistotou se Topolánkův tým může připravit jen na jedno: že může očekávat ledacos a zvládnout bude muset všechno. To je ale jen pražská rovina.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN v Bruselu e-mail: katerina.safarikova@lidovky.cz
