„Come on,“ zní dnes hlasy z mnoha úst; vhoďte lístek do urny a buďte klidní. Zítra půjdete do ráje. Zařídíme vše za vás. Moc nepřemýšlejte. Rychle, rychle, ať to máme za sebou. To jsme přece my, vaši billboardoví pašáci. Však nás znáte.
Známe? Jisté je jen, že známe dobře z mnoha voleb v letech předcházejících to vábení. Letos však jde možná také o něco jiného.
Situace s narychlo nadělenými volbami se pamětníkovi jeví trochu podobně, jako se jevila situace kolem historických voleb v červnu roku 1990.
I letos se jedná o parlamentní volby, přesněji volby do Poslanecké sněmovny. V srpnu došlo k nevídanému – zkorumpovaný a sám sebou dehonestovaný český politický systém byl dotlačen až k historickému činu: sněmovna se podle Ústavy České republiky rozpustila hlasováním. Nestalo se to díky naléhavé výzvě charismatické osobnosti, ani díky revoluční změně, žádný novodobý český Oliver Cromwell nepovstal. To pouhá neschopnost až doposud zdárně komplotujících mocenských frakcí začala být zjevná jim samotným, stala se překážkou. Bez obalu to můžeme formulovat tak, že jde o neschopnost shodovat se na pravidlech dělení moci a kořisti. Nepomůže ani koaliční, ani oposmluvní technika.
Aby zřetelněji vyvstala unikátnost současné politické situace, všimněme si nepříliš zmiňované skutečnosti: Nemáme stranický „parlament“, pokud tedy budeme uvažovat o Senátu jako o tělese voleném alespoň teoreticky podle osob (občas i osobností), nikoli podle stran. V tom smyslu je nutné konstatovat, že se jedná o obdobu oné situace před třiadvaceti lety: Dnes není žádných „parlamentních“ stran!
Parlamentní strany zmizely proto, že byly odstraněny legitimním ústavním vývojem. Nikoli proto, že se odehrál nějaký dobový převrat.
Výchozí bod pro tento stav se přitom v roce 2013 zdá být ústavně ještě čistší nežli v roce 1990. Parlamentní strany zmizely proto, že byly odstraněny legitimním ústavním vývojem. Nikoli proto, že se odehrál nějaký dobový převrat, že by snad parlamentní strany byly odklizeny z cesty jakýmsi chaoticko-manipulativním uspořádáním quasi-parlamentu. Startovní čára jistě není pro všechny stejná, a to nejen z důvodu, že některé subjekty těží z léta budovaného zázemí, zatímco jiné ho teprve začínají vytvářet. Není stejná ani proto, že máme paměť a nabízí se příležitost ji velmi účinně použít.
Zastavíme-li se u původních a „tradičních“ parlamentních stran, které si toto postavení udržovaly od dob první republiky, shledáme jenom dvě – komunisty a lidovce. Obě prožily v parlamentu skoro celé století, samozřejmě s výjimkou doby protektorátu a v případě lidovců s výjimkou absence v posledním volebním období. Mají svoji pověst „být vždy u toho“, u placených mandátů, prebend i trafik. Obě prošly Mnichovem 1938, únorem 1948 a srpnem 1968, obě mají co vysvětlovat zdaleka nejen ve vztahu k těmto mezníkům. V únoru 1948 (a pár let krátce před ním) asistovaly u ukradení veškerého produkčního i značné části osobního majetku občanů.
Skoro čtvrtstoletí existují v parlamentu „novější“ strany (a jejich účelové i krizové výhonky), jakož i strany, jež navázaly na svou prvorepublikovou existenci, a ty mají také mnoho co vysvětlovat – jak léta devadesátá, tak dosavadní průběh tohoto století. Rozprášení majetku a rozprášení řádných funkcí státu v posledních letech, kupříkladu. Podivné privatizace, některé restituce, obsazení přístupu k peněžním tokům, fondům a veřejným rozpočtům, k penězům Evropské unie i k tokům sociálního a zdravotního pojištění. Nejskrytější jsou pak ještě nevybarvené nemovitostní újmy státu a občanů, na ty časem jistě dojde.
Jen málokterá „novější“ strana se na těchto hodech nepodílela, byť by to bylo jen v některých volebních obdobích. Některé tak činily průběžně.
A nyní tedy mají všechny k volbám se registrující strany stejné východiskové politické postavení, alespoň z hlediska opravdu odpovědného voliče.
Staré strany, které se tak rády nazývají „parlamentní“, mají sice svoji volební rutinu, ale především na nich lpí nevýhoda dědičného hříchu jejich dvacetiletého panování.
Není více privilegovaných stran. Nové či relativně nové registrované subjekty mohou využít výhody nasazení nových jmen a osobností. A pro volby se mohou zviditelnit už jen argumentem své krátké existence, jakkoli může být dvojsečný. Ty staré strany, které se tak rády nazývají „parlamentní“, mají sice svoji volební rutinu, ale především na nich lpí nevýhoda dědičného hříchu jejich dvacetiletého panování, paktování a udržování prebend a přihrávání kšeftů i následných trafik. Ani nové pokřtění třeba i svatým Janem Křtitelem a vodkou z Jordánu by jim nemělo pomoci od institucionální a personální odpovědnosti.
Pak jsou tu „nejnovější“ strany, kterým doposud nebylo dopřáno podílet se na porcování státu. Některé prosluly chameleonskými proměnami názvů, jakož i nadhozených tezí, ale jsou to stále titíž lidé. V těchto našich narychlo-volbách máme ovšem i nové prvky. „Srdcaře“ a celé „srdcařské“ strany, kteří jdou jen za svou vizí. A třeba bez ohledů na autorská práva. Máme zde také nové strany profesionálů se skutečnými životními validními výsledky.
Když toto rozlišení podle stran uvážíme do důsledků, těžko se vyhnout přesvědčení, že by tyto volby měly být především rozhodováním o konkrétních lidech, respektive o jejich přijatelnosti pro voliče. Tentokrát by se měl volič namáhat mnohem více než volební štáby.
V sotva opakovatelné situaci by se měl občan probudit z letargie a z pohodlného zvyku spoléhat na úradky boha-gospodara či „kmotrů“. Jednou by se měl pochlapit (dámy prosím o prominutí tohoto prozatím nepřekonatelného maskulinismu v gramatice). Aby si pak nemusel planě po hospodách a kavárnách, hezky v politickém přítmí stěžovat a fňukat. Volit je třeba, ale stejně tak je třeba i aktivně a odpovědně se rozhodovat, a to zdaleka ne až v té krátké chvíli před urnou.
Můžeme žehrat na veškerou bídu české polistopadové politiky, ale jedné vymoženosti si nelze nevážit: svobodných voleb. Pokud se k nim postavíme netečně, oportunisticky nebo švejkovsky, mohly by být třeba nadlouho poslední skutečně neformální. Český občan má historickou šanci a povinnost prosít zrno od plev. Vzít v úvahu vlastní rozum a nediskontinuitní zkušenost se systémem a lidmi, kteří ho nepřetržitě skoro čtyřiadvacet let reprezentují.
Zaprvé by měl volič eliminovat ohlupování a osočování šířené politiky i médii, nálož floskulí a jednoduchých „pravd“. S tím souvisí doporučení, abychom nepodléhali ani v otázce názvosloví. V průběhu doby a dílem zkušenosti nabyté za uplynulých 23 let se v politice také poněkud obnosila některá přídavná jména. Dnes nic neříkající jsou zvolené názvy, řekněme jako „konzervativní, socialistický, občanský, demokratický, liberální, zelený, svobodný, pokrokový, křesťanský, sociální…“
Volič by měl vytěsnit ze svého myšlení sklon naslouchat oficiálním klišé, jako jsou ta o levici a pravici
Na druhou stranu by se měl volič přinejmenším pro ten okamžik zbavit také skepse, která se šíří. Nesmí si nechat namluvit, že je méněcenný a nemá šanci chopit se zodpovědnosti. Měl by vytěsnit ze svého myšlení sklon naslouchat nejen oficiálním klišé, jako jsou ta o levici a pravici, společnosti zisku a společnosti solidarity, jakož i tvrzení, kdo co z toho reprezentuje. Stejně tak, a možná ještě důsledněji, je třeba vytěsnit všechna ta salonní nebo hospodská moudra, dobře reprezentovaná například tvrzením, že kdo nosí ponožky v sandálech, je hňup. Ten, který nekonzumuje nějakým novým zjevením odlišená pravicová anebo levicová jídla, je taky hňup. Majetný je zloděj. Chudý je neschopný či líný… Boháč chce jedině odřít dělníka. Prosťáčka ať zachrání stát. Kdo neskáče, není Čech. Máme habaděj těch pouličních žvástů. Ne, rozhodování, má-li mít smysl, musí být odpovědnější, zní to možná naivně, ale tentokrát není věc tak složitá.
Na rozdíl od roku 1990 je volba sice širší, ale o to je přehlednější. Z našeho hlediska – rozhodovat se o lidech, nikoli stranách – máme k dispozici poměrně jasnou typologii.
Máme zde na výběr z notorických stranických politiků ochotných pod záminkou odpovědného kompromisu být kdykoli u jakékoliv moci.
Jsou zde typy „skokan“, jež přeskakují do jakékoliv strany, pokud se ve své rodné nevejdou na volitelné poslanecké místo nebo pokud prohráli volby senátní či krajské. Jsou zde dokonce i trojskokani a víceskokani.
Také je po ruce typ „průchozí“, nepohrdnuvší jakoukoli novou stranou, kterou si třeba i založí, jen aby se zbavil balastu hříchů své strany minulé, jakož i svých bývalých profláklejších stranických souputníků. Tento typ zahrnuje ještě pododrůdu „čichový analyzátor“ – ten rozpozná vycvičeným nosem a intuicí potenciální i reálně již zasmrádající prvek či lidi ve své straně a raději preventivně dopředu zakládá subjekty jakoby nové, neotřelé. Připomínám z forbíny Jana Wericha, že k nasmrádnutí celé knihovny stačí třeba jen jedna jediná kniha – ba dokonce jen jedno slovo!
Také máme kupříkladu „spartakovce“, zprvu se zdálo, že budeme mít i „lvy a lesy“. Nedávné volební období nás pro změnu poučilo o straně tolik vstřícné „lidem“. Marketingově vychytané názvy by nás však neměly odradit od vůle posuzovat především lidi, kteří za nimi stojí.
Máme kandidující typu „všespasitel“, „já-to-vždycky-říkal“, „rozumný táta“, „taťka věrozvěst“. Naopak dnes již nejsou asi k mání žádní „kotelníci“.
Zajímavým typem v české politice jsou osoby typu „popíňák“. Popínají se po nepřehlédnutelné siluetě svého charismatického zakládajícího vůdce a činí tak slepě a papežštěji než papež. Nevšimli si jen maličkosti, že jejich „drahý a milovaný vůdce“ je potřeboval jen k tomu, aby v parlamentní demokracii stranického typu mohl získávat trvale dostatek hlasů k samolibému vlastnímu vládnutí a rozdělování lidí i peněz.
„Popíňák“ je ovšem typ velmi tragický i směšný. Nestačil si totiž včas všimnout faktu, že charismatický „vůdce“ již svoji politickou konstrukci dávno opustil, brzy po dosažení výhradně vlastního cíle a pozice. Není ochoten dále podepírat a zaštiťovat, a to ani jménem, ani myšlenkami. Bez pilíře se ovšem popínavé rostliny nemají po čem pnout. Takoví „popíňáci“ by měli být pro voliče snadno rozpoznatelní – neudrží se ve vertikální poloze a rychle chřadnou, pokud si již dříve nepořídili mimovolební státní trafiky, berličky a dobře zaplacené pedagogické funkce.
Obzvláště mazanými typy jsou kandidáti „vždy bezpartajníci a vždy bezpáteřníci“. Nikdy neměli ani tak málo odvahy, aby se s nějakou stranou oficiálně člensky identifikovali. Vždy jen moudře radili těm i oněm – jsouce hmotně a kariérně zabezpečeni systémem. Odtažitě a třeba vždy jen zpoza rohu. Z těch se ovšem většinou rekrutují kandidáti na vždy ochotné a obětavé prezidenty, eurokomisaře, úřednické předsedy vlád.
Je namístě obezřetnost vůči mladým i odrostlejším politikům, sice se vzděláním, ale s praxí typu „od maturity v politice a nikde jinde“
Pro voliče by měla být vodítkem i profesní kvalifikace a prokazatelný profesionální výkon v oboru. Přes veškerou ochotu k toleranci je namístě nejvyšší obezřetnost vůči mladým i odrostlejším politikům, sice se vzděláním (tedy alespoň papírově potvrzeným), ale s praxí typu „od maturity v politice a nikde jinde“. Rozhodně by to tentokrát měli vyhrávat spíše profesní matadoři – ať je to třeba dobrý řemeslník, sedlák, právník nebo lékař. Dobrý lékař ovšem ve svém exkluzivním a humánním oboru léčí většinou lidi a nedělá politiku.
Rozhodně nebrat jen prosté politruky. Partaje by si měly dávat také pozor na vycpávání svých kandidátek kýmkoliv, o němž se v sekretariátech dá nakonec prohlásit: „Ministerstvo školství či kultury to unese.“ Neunese – a nepřinese volební procenta. Zopakuji se: pro funkci poslance neexistuje profesní kvalifikace. Kvalifikuje pro ni životní dílo ve vlastním oboru, osobnost a mravnost. Na vše ostatní je aparát, asistenti, poradci. Kandidát musí mít jasné a čitelné zásady a názory na podstatné a zásadní věci, které patří k výkonu funkce. Aby se volič mohl spolehnout, že v kritické chvíli bude jednat podle svých volebních slibů.
Mezi 17. zářím, kdy skončí registrace, a 25. říjnem, kdy volby vypuknou, se ještě mnoho vyjasní. Doporučuji řádně si prohlédnout reálné volební lístky, které přijdou do schránky, převážit každou osobu na nich uvedenou. Je to spousta práce, ale tentokrát by nebylo špatné chovat se jako zodpovědný řidič na silnici: kam nevidím, tam nejedu.
