Pravicová euroskeptická strana Alternativa pro Německo (AfD), která v uplynulých měsících procházela velkými vnitřními turbulencemi, přestála o víkendu na přelomu ledna a února svůj netrpělivě očekávaný sjezd. Schválila nové stanovy a semkla se za předsedou Berndem Luckem. Komentátoři německých médií se shodují, že pro AfD to byl důležitý krok k trvalému zakotvení na politické scéně, ale opravdové výzvy stranu teprve čekají.
„Alternativa“, klíčové slovo v názvu strany, mělo od počátku vzbuzovat dojem, že AfD nabízí německým voličům něco zcela nového. Strana vznikla před necelými dvěma lety v atmosféře, kdy se spekulovalo o rozpadu eurozóny a pochybovalo o úspěchu pokusů na záchranu jejích slabých článků. Kabinet Angely Merkelové, v němž vedle CDU/CSU tehdy byla i liberální FDP, ale tuto politiku prezentoval jako jedinou možnou. Skupina vysokoškolských ekonomů v čele se zmíněným Luckem se rozhodla dokázat, že tomu tak není.
Nový typ politické strany
AfD se od počátku profilovala jako neideologická platforma věcných, odborných kritiků společné evropské měny. Její členové se shodovali, že euro není nezbytnou součástí Evropské unie, ale naopak zdrojem jejího možného ohrožení. Zejména proto, že bylo zavedeno v ekonomicky slabých jižních členských státech EU.
Alternativa pro Německo se od počátku viděla jako nový typ politické strany. Do svého čela povolala místo předsedy tři mluvčí a kladla zásadní důraz na přímou vnitřní demokracii. Důrazně odmítala být stranou funkcionářů. |
Jako řešení navrhli rozdělení eurozóny na menší celky, nebo návrat k národním měnám. Lucke a jeho spolupracovníci v tom viděli jedinou cestu, jak zachovat podle nich hlavní výdobytky EU – společný trh, volný pohyb zboží, služeb a osob.
AfD ale nechtěla nabídnout „alternativu“ jen k vládní evropské politice. Od počátku se také viděla jako nový typ politické strany. Do svého čela povolala místo předsedy tři mluvčí a kladla zásadní důraz na přímou vnitřní demokracii. Důrazně odmítala být stranou funkcionářů. Hlas každého člena měl mít stejnou váhu.
S touto tváří a kromě evropských témat mlhavým programem vytáhla AfD do celoněmeckých voleb na podzim 2013. Na pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu sice těsně zkrachovala (získala 4,7 procenta hlasů), navzdory tomu mohla být s výsledkem spokojená.
Bylo s podivem, že se jí v šibeničním termínu vůbec podařilo vůbec sepsat stanovy, založit 16 zemských organizací a sestavit kandidátské listiny. Solidní, ale znovu nijak oslnivý výsledek se jí podařilo zopakovat při evropských volbách loni v květnu, kdy získala více než sedm procent hlasů.
Úspěch v regionálních volbách
AfD to sice umožnilo proniknout se sedmi zástupci do štrasburského parlamentu, silně ale zaostala za zahraničními eurokritickými stranami, například francouzskou Národní frontou či rakouskými Svobodnými (FPÖ). Luckeho formace si oproti volbám do spolkového sněmu nepolepšila ani co do počtu voličů – její výsledek v eurovolbách dopadl lépe jen díky celkově nižší volební účasti. Zdálo se, že strana narazila na svůj strop.
Úspěch AfD ve třech regionálních volbách se dal vysvětlit tím, že východoněmečtí voliči častěji se svými hlasy experimentují a jsou méně vázaní na tradiční politické strany |
Loni v srpnu a září ale přišly regionální volby ve třech nových spolkových zemích – v Sasku, Durynsku a v Braniborsku – a zisky AfD okolo deseti procent. Tento úspěch se dal vysvětlit tím, že východoněmečtí voliči častěji se svými hlasy experimentují a jsou méně vázaní na tradiční politické strany. Ale také tím, že regionální AfD začaly vytahovat témata, kterými její liberální „ekonomické“ křídlo dosud pohrdalo.
V Sasku se strana například vyslovovala pro přísnější pohraniční kontroly, silnější nasazení policie proti příhraniční kriminalitě, ostřejší azylovou politiku, omezení rovnoprávnosti homosexuálů či pro referenda o výstavbách mešit. A výsledky voleb daly tušit, že na ně mnoho konzervativních voličů dobře slyší.
Posun k pravicovému populismu
Nemalá část AfD to vzala jako signál, že by se hodilo tato i jiná sporná témata, která kvůli posunu CDU/CSU do politického středu osiřela, obsadit i na celoněmecké úrovni. Do čela vznikajícího národně-konzervativního křídla se postavili předsedové braniborské a saské organizace AfD Alexander Gauland a Frauke Petryová.
Posun k radikálnějšímu pravicovému populismu a spojení s protestním potenciálem Pegidy by AfD teoreticky mohly zajistit větší veřejnou podporu |
Gauland, publicista a bývalý politik CDU, na sebe upoutal pozornost například výrokem o nutnosti zastavení přílivu „lidí, kteří jsou naší kulturní tradici zcela cizí“ (tedy muslimských přistěhovalců) či účastí na protestních pochodech kontroverzního občanského hnutí Pegida. S jejími zástupci navázala dialog i Petryová.
Posun k radikálnějšímu pravicovému populismu a spojení s protestním potenciálem Pegidy by AfD teoreticky mohly zajistit větší veřejnou podporu. Problémem ale je, že s tímto směřováním strany mnozí její členové (alespoň zatím) nesouhlasí, zejména zmíněného ekonomicky-liberálního křídla vedeného Luckem. To se dosud silně bránilo přílivu podezřelých nahnědlých živlů do strany a snažilo se zachovat její poněkud suchou, ale seriózní image.
Roztržka dvou křídel
Roztržka mezi zástupci obou křídel v uplynulých měsících postupně probublávala na povrch. AfD opustilo několik reprezentantů umírněné frakce nesouhlasících s protiazylovou a protiislámskou rétorikou svých spolustraníků. Například zástupkyně předsedy AfD v Porýní-Falci Beatrix Klingelová prohlásila, že odmítá asistovat u vzniku „německé Národní fronty“. K programovým neshodám se přidal i spor o vnitřní podobu strany.
Roztržka mezi zástupci dvou křídel v uplynulých měsících postupně probublávala na povrch |
Její „alternativní“ uspořádání se totiž ukázalo silně neefektivní. Bernd Lucke, de facto předseda strany a zároveň europoslanec, si začal stěžovat na neustálé spory s dalšími dvěma mluvčími – Frauke Petryovou a Konradem Adamem. Ti mu naopak vyčetli autoritativní styl řízení a samostatné kroky bez konzultace se zbytkem AfD. Bytostný individualista Lucke zareagoval po svém – vyhrůžkou, že ze strany odejde.
Hádky uvnitř AfD nabývaly povážlivých rozměrů. Mnozí její konkurenti proto začali doufat, že se na stranickém sjezdu koncem ledna definitivně rozpadne. Nebylo k tomu daleko. Strana, která kvůli důrazu na přímou demokracii na sjezd pozvala řadové členy, nikoli jen vybrané zástupce místních organizací, měla potíže se zajištěním prostor pro více než dva tisíce delegátů (nakonec museli zasedat ve dvou sálech a komunikovat prostřednictvím videoprojekce) i s obskurními vystoupeními a debatami během zdlouhavých zasedání.
Vítězství Bernda Luckeho
S trochou štěstí ale nakonec z klání na stranickém sjezdu o víkendu na přelomu ledna a února vyšel jako vítěz Lucke. U potřebné, těsně dvoutřetinové většiny svých kolegů uspěl s argumentem, že politická strana není spolek kuželkářů ani chovatelů králíků, a proto je ji třeba řídit centrálně a efektivně. AfD si odsouhlasila, že do prosince zvolí jediného předsedu. Lucke přirozeně počítá s tím, že jím bude.
S trochou štěstí nakonec z klání na stranickém sjezdu o víkendu na přelomu ledna a února vyšel jako vítěz Bernd Lucke |
Ani zdaleka to však nemá jisté. AfD se kvůli organizačním sporům na sjezdu vůbec nedostala ke klíčovým ideologickým otázkám. Členové strany se jen shodli, že program má být hotový do listopadu. Jeho vznik i AfD mají v přechodném období od dubna řídit Lucke a Petryová. Ti se ale, jak již bylo řečeno, zrovna neshodnou. Právě na nich ale bude záležet, kam bude strana směřovat a zda se jí podaří dospět k životaschopnému programovému kompromisu.
AfD právě zvládla jednu krizi. Vyšla z ní posílená a s poznáním, že může přežít, jen pokud se jí podaří dospět ke smíru mezi oběma frakcemi. Navenek vyslala nezbytný signál, že není v posledním tažení. Další zatěžkávací zkoušky ji ale čekají hned v příštích týdnech.
Nevyhnutelné rozhodnutí
V polovině února proběhnou volby v Hamburku a v květnu v Brémách. V nich se ukáže, zda dokáže AfD na zemské úrovni oslovit i „západní“ voliče. A jejich výsledky budou mít pravděpodobně i velký vliv na další směřování strany. Napoví totiž, zda stále táhne jen její původní euroskeptický akcent a nakolik se případně bude muset do budoucna programově rozkročit.
Volby v Hamburku a v Brémách napoví, zda stále táhne jen původní euroskeptický akcent AfD a nakolik se případně bude muset do budoucna programově rozkročit |
Skutečnost, že postoje AfD nejsou jednoznačné ani dva roky po jejím vzniku, je pro stranu svým způsobem výhodná. Jak konstatovala v deníku Tageszeitung komentátorka Sabine am Ordeová, díky tomu si každý její volič může do strany promítnout, co chce. AfD se tím daří získávat příznivce bez ohledu na jejich stáří a společenské postavení. Čas váhání ale končí a riskantní rozhodnutí je nevyhnutelné. Uvědomuje si to i Bernd Lucke: „Jediné skutečné nebezpečí pro AfD vychází z nás samých.“
Miroslav Kunštát z Katedry německých a rakouských studií FSV UK loni konstatoval, že pokud AfD bude chtít oslovit širší spektrum nezakotvených voličů, bude muset „vystupňovat populismus nebo jeho prvky o něco výše“, tedy ke svému euroskeptickému programu přibrat například oblíbenou proticizineckou rétoriku. Toto téma v části německé společnosti v poslední době silně rezonuje, což ukazují statistiky i podpora „lidových“ hnutí typu Pegida.
AfD je na křižovatce. Buď se vydá za svým liberálním křídlem a stane se malou, ale solidní euroskeptickou FDP, nebo bude následovat národně-konzervativní frakci a pokusí se vytvořit obdobu francouzské Národní fronty. Zažehnané ale není ani nebezpečí, že se strana kvůli vnitřnímu pnutí roztrhne. Další osud AfD bude každopádně napínavé sledovat.
