130 let
Otroci sbírající bavlnu.

Otroci sbírající bavlnu. | foto: wikimedia.org

Američtí černoši po 400 letech aneb O prvotním hříchu Ameriky

  •   9:20
Černoši jsou jedinou rasovou a etnickou skupinou, která nepřijela do Ameriky dobrovolně. Byli přivezeni jako otroci – poprvé v roce 1619. Z tmavé barvy pleti, v minulosti příčiny diskriminace, se však stalo privilegium. Sen Martina Luthera Kinga, že člověk bude posuzován podle charakteru, zůstal nenaplněn.

Závěr posledního velkého projevu jednoho z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za občanská práva černochů Martina Luthera Kinga (1929–1968) zněl: „Chci činit pouze Boží vůli. A On mi dovolil vyjít na vrchol hory. A rozhlédl jsem se. A uviděl zemi zaslíbenou. Možná tam s vámi nevstoupím. Ale chci, abyste věděli, že my jako lid se do země zaslíbené dostaneme! A tak jsem dnes šťastný. Ničeho se neobávám. Žádného člověka se nebojím. Mé oči uviděly slávu příchodu Páně.“ Den poté, 4. dubna 1968, byl zastřelen.

Černoši jsou jedinou rasovou a etnickou skupinou, která nepřijela do Ameriky dobrovolně. Byli do ní přivezeni jako otroci – poprvé v roce 1619, letos je tomu 400 let. Otroctví černochů je prvotním hříchem Ameriky, jenž v ní dodnes otravuje vztahy ras i politiku. Je sice pravdou, že černé obyvatele Afriky nezotročovali běloši, ale jiní černí Afričané, kteří je pak prodávali bělochům, a že před zrušením otroctví v USA někteří svobodní černoši také vlastnili černé otroky, ale to nic nemění na morální a politické vině bělochů, kteří se na otrokářství, jeho obhajobě a šíření podíleli.

Navíc po zrušení otroctví byla v mnoha státech zákony zavedena segregace ve veřejném prostoru, která činila z černochů občany druhé kategorie, a často jim bylo znemožňováno i ústavní právo volit. Segregace byla zrušena až v desetiletí 1954 až 1964.

Jako Mojžíš

Otroctví černošské populace před občanskou válkou Severu proti Jihu v letech 1861 až 1865 přispělo ke vzniku její křesťanské spirituality, kultury a i tragického životního pocitu. Černí Američané jsou a vždy byli značně religiózní – všichni Američané byli vždy značně religiózní, více než Evropané, ale v uplynulých zhruba 20 letech religiozita amerických bělochů výrazně poklesla, což se zatím černošské populace netýká.

Martin Luther King se cítil černošským Mojžíšem, jeho hnutí za občanská práva ukončilo segregaci a v závěru svého posledního projevu se do role Mojžíše vcítil – Bůh mu dovolil vystoupit na vrchol hory

Křesťanství a znalost bible vedly černé otroky k identifikaci s Židy v egyptském otroctví, což jejich víru posílilo – věděli, že je z něj vyvedl Mojžíš. Tím byl pro americké černochy částečně 16. prezident s dalším biblickým jménem – Abraham Lincoln (1809–1865). Černí otroci mu říkali „otec Abrahám“, patriarcha Abrahám. Na Mojžíše však stále čekali, protože po zrušení otroctví stále vládla segregace.

Martin Luther King se cítil černošským Mojžíšem, jeho hnutí za občanská práva ukončilo segregaci a v závěru svého posledního projevu se do role Mojžíše vcítil – Bůh mu dovolil vystoupit na vrchol hory. Mojžíš, který vyvedl Židy z Egypta, těsně před smrtí vystoupil na horu Nebo, na východ od Mrtvého moře, z níž viděl přes řeku Jordán zemi zaslíbenou Kanaan. Mojžíšovi nebylo umožněno do ní vstoupit, ale jeho lidu ano. King ztotožněním s Mojžíšem předjímal svou smrt.

Tragický životní pocit

Křesťanská spiritualita vedla i k dalším kulturním jevům typickým pro černošskou komunitu – hudebnímu žánru spirituál a pastorům a kazatelům v roli politických vůdců, jako byl Martin Luther King, Jesse Jackson, Al Sharpton a další. Ti se v seminářích – američtí černoši jsou nejvíce baptisté a pak metodisté – učí rétorice, kterou pak používají i v politice. Ze dvou kongresmanů, bělocha a černocha, bývá černošský lepším řečníkem.

Religiózní hudba – spirituály – je citlivá a tklivá jako soul a vyjadřuje emoce jako jazz. V rétorice se prolínají náboženské a politické motivy – černošská komunita nepraktikuje odluku státu a církve, politiky a náboženství, ale naopak je spojuje. Dále je pro černochy typický tragický životní pocit. Americká černošská komunita vnímá tragiku života výrazněji než průměrní Američané, kteří se občas vyznačují nadměrným optimismem. V tom se černoši více podobají Starému větu (Evropě) než Novému světu (Americe).

Tragický životní pocit, často končící násilnou smrtí, je dán jak křesťanskou spiritualitou, tak dějinami černošské komunity. V tom se černoši podobají své původně antagonistické komunitě, bílým Jižanům, jejichž předkové-otrokáři v minulosti vlastnili předky dnešních černochů.

Tento tragický životní pocit, často končící násilnou smrtí, je dán jak křesťanskou spiritualitou, tak dějinami černošské komunity. V tom se černoši podobají své původně antagonistické komunitě, bílým Jižanům, jejichž předkové-otrokáři v minulosti vlastnili předky dnešních černochů. Je pozoruhodné, jak blízcí si jsou bílí Jižané a černoši například ve větší religiozitě, než je průměr USA, či v tragickém životním pocitu. Bílí Jižané byli jedinými Američany, kteří zakusili nejen porážku v roce 1865, ale i okupaci v letech 1865 až 1877 federální vládou, tedy „Severem“.

A podobají se i ve větší zálibě v násilí. Bílí Jižané vždy oblibovali zbraně a měli sklon k násilí. Velká kriminalita černošských mladíků vede jednak k naplňování věznic (černoši tvoří jen 13 procent americké populace, ale téměř polovinu mužů ve vězení), jednak k vysoké úmrtnosti – ze všech etnických a rasových skupin jsou procentně nejvíce oběťmi vražd, přičemž pachateli jsou jiní černoši.

Americký černošský ekonom a sociolog Thomas Sowell tvrdí, že „kultura“ černošských zločineckých gangů ve velkých městech napodobuje bílé jižanské „rednecks“, bělošskou spodinu a „kultura“ černošských teenagerů bílé teenagery.

Chudoba, kriminalita mužů a potraty

Od šedesátých let 20. století se mezi americkými černochy začal šířit islám. Jeho hlavním propagátorem byl Elijah Muhammad (1897–1975), zakladatel černošské organizace Národ islámu, a nejvýznamnějšími konvertity černošský lídr Malcolm X (1925–1965) či boxer Mohammad Ali (původně Cassius Clay, 1942–2016), dnešním šéfem je antisemita Louis Farrakhan.

Kromě chudoby a kriminality mužů má černošská komunita i nejvíce potratů. Černošská populace, která tvoří 13 procent obyvatel USA, se na nich podílí 39 procenty – každé počaté černošské dítě má třikrát větší pravděpodobnost, že bude potraceno, než každé počaté dítě v USA.

Nedávno antisemitskými tweety a postoji upoutala pozornost médií americká muslimka, somálská rodačka a loni zvolená demokratická kongresmanka Ilhan Omarová. Muslimů je v černošské komunitě jen jedno až dvě procenta, ale černoši tvoří téměř 20 procent amerických muslimů. Mezi etnickými a rasovými skupinami v USA patří černoši k nejchudším (existují však i úspěšní a bohatí podnikatelé a profesionálové – ve sportu, kultuře či v byznysu).

Je však třeba rozlišovat – černošská populace narozená v USA je chudá, ale imigranti z Nigérie, konkrétně z kmene Ibo na jihovýchodě země (v křesťanské provincii Biafra), patří coby lékaři a právníci k nadprůměrně úspěšným a vydělávajícím Američanům. To potvrzuje Sowellovu tezi, že ekonomická úspěšnost či kriminalita rasové či etnické skupiny nejsou dány rasově, ale kulturou včetně práce či úcty k zákonům, a tudíž je lze ovlivnit.

Kromě chudoby a kriminality mužů má černošská komunita i nejvíce potratů. Černošská populace, která tvoří 13 procent obyvatel USA, se na nich podílí 39 procenty – každé počaté černošské dítě má třikrát větší pravděpodobnost, že bude potraceno, než každé počaté dítě v USA. Od legalizace potratů v USA v lednu 1973 rozhodnutím Nejvyššího soudu v případu Roe versus Wade bylo v USA provedeno 60 milionů potratů.

Volby

Po válce Severu proti Jihu a zrušení otroctví černošští Američané z vděčnosti k Lincolnovi volili republikány, a to až do přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, k čemuž také přispělo, že bílí jižanští demokraté byli segregacionisty. To se změnilo za Velké hospodářské krize, kdy černoši přešli k demokratům. Politik, který je přetáhl, byl 32. prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945).

Od roku 1936 většina amerických černochů hlasovala pro demokratické prezidentské kandidáty. Z republikánů byl nejúspěšnější Dwight Eisenhower (1890–1969) v roce 1956, kdy získal 39 procent černošských hlasů a 57 procent celkem, z demokratů Barack Obama v roce 2008 s 95 procenty černošských hlasů a 53 procenty celkem. O významu černošských hlasů pro demokratické prezidentské kandidáty svědčí i následující údaje.

Před rokem 2008 volební účast amerických černochů kolísala mezi 55 a 60 procenty a hlasovali pro demokraty v poměru 90 ku 10. V roce 2008, kdy kandidoval Obama, volební účast černochů narostla na 65 procent a 95 procent ho volilo. Při jeho druhé kandidatuře v roce 2012 černošská podpora klesla na 93 procent, ale volební účast stoupla na rekordních 66,6 procenta.

Před rokem 2008 volební účast amerických černochů kolísala mezi 55 a 60 procenty a hlasovali pro demokraty v poměru 90 ku 10. V roce 2008, kdy kandidoval Obama, volební účast černochů narostla na 65 procent a 95 procent ho volilo. Při jeho druhé kandidatuře v roce 2012 černošská podpora klesla na 93 procent, ale volební účast stoupla na rekordních 66,6 procenta.

Hillary Clintonová si myslela, že „zdědí“ Obamovy voliče, ale nestalo se. Ztratila mnoho chudých bělochů, kteří dvakrát volili Obamu, ale v roce 2016 přešli k Donaldu Trumpovi, i černošských voličů, jejichž volební účast klesla na 60 procent. Z nich získala „jen“ 88 a Trump osm procent.

Černoši jsou v USA soustředěni především ve velkoměstech (na americkém Jihu i na venkově) a jejich nižší volební účast například ve Filadelfii, Clevelandu, Detroitu či Milwaukee způsobila, že státy, kde se nacházejí – Pensylvánie, Ohio, Michigan a Wisconsin – a dvakrát zvítězil Obama, těsně ovládl Trump, čímž vyhrál i volby prezidentské.

Vítězství a rezignace

Vraťme se však k nejvýznamnější osobnosti americké černošské komunity 20. století, reverendu Martinu Lutheru Kingovi. Jeho boj proti rasové segregaci v padesátých a šedesátých letech byl nenásilnou občanskou neposlušností jako v Indii Mahátma Gándhí (1869–1948). King byl křesťanský kazatel a používal morální argumenty – všichni lidé jsou bratři a sestry, mají jednoho nebeského Otce, takže institucionalizovaná segregace je neláskou k bližnímu, tedy nemravná.

Hnutí za občanská práva zvítězilo, ale následně na své původní ideály rovnosti a svobody rezignovalo a požadovalo rasová kolektivní privilegia a rasový socialismus

King a jeho stoupenci nenásilně porušovali zákony segregace, za což je bílá jižanská policie tloukla a zavírala do vězení. Tvrdé zásahy přenášené televizí šokovaly americkou veřejnost, proto Kongres v létě 1964 schválil zákon o občanských právech, který segregaci zakázal nejen ve státní správě, ale ve všech veřejných službách. Hnutí za občanská práva zvítězilo, ale následně na své původní ideály rovnosti a svobody rezignovalo a požadovalo rasová kolektivní privilegia a rasový socialismus.

Vrcholem hnutí za občanská práva byl Kingův projev ve Washingtonu 28. srpna 1963, jehož klíčový výrok zněl: „Mám sen, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít ve společnosti, v níž nebudou posuzovány podle barvy kůže, nýbrž charakteru.“ Když to viděli a slyšeli bílí Američané, kteří se do té doby o černochy nezajímali, mnozí si řekl, že hlásá ideály Deklarace nezávislosti a Abrahama Lincolna, tudíž je lepší. V tu chvíli King svůj zápas mravně vyhrál a rok poté byl přijat zákon o občanských právech.

Ustrnutí, ublíženost a sebelítost

Od druhé poloviny šedesátých let se hnutí za občanská práva omezilo na zvýhodňování příslušníků barevných menšin, například při přijímání do zaměstnání či na školy – takzvaná affirmative action a v podstatě diskriminace naruby. I Martin Luther King se posunul k rasovému socialismu a požadoval přerozdělování bohatství od bělochů k černochům. Jeho předčasná smrt v 39 letech z něho udělala ikonu a mýtus, ale současně ušetřila nepopularity u bělochů coby příliš radikálního a u části černochů coby příliš umírněného.

Černošská komunita ustrnula na 13 procentech americké populace, což se nezmění. A její situace se nezlepší, dokud bude trpět ublížeností a sebelítostí.

Postoj před 50 až 60 lety, v době Martina Luthera Kinga, který člověka chápal především jako jednotlivce, a nikoli na základě barvy pleti a příslušníka rasy, byl považován za liberální a vlastně kvintesencí liberalismu. Dnes jde o postoj konzervativní a zastávají jej konzervativci. Levice jej považuje za rasistický a za další nástroj k udržení rasové hegemonie bělochů, a proto prosazuje politiku identity, vnímání každého na základě rasy, pohlaví a sexuální orientace.

Lidé jsou dnes v USA stále a v některých ohledech ještě více posuzováni podle barvy pleti a rasy, přičemž z tmavé barvy, v minulosti příčiny diskriminace, se stalo privilegium, což se týká černochů a Hispánců, nikoli však Američanů asijského původu. Sen Martina Luthera Kinga, že člověk bude posuzován podle charakteru, zůstal nenaplněn. Jeho oči možná viděly slávu příchodu Páně, ale jeho lid do země zaslíbené nevstoupil.

Černošská komunita ustrnula na 13 procentech americké populace, což se nezmění.Zatímco podíl bělochů bude klesat, asijské komunity poroste a výrazně latinskoamerické komunity, která černošskou přečíslí, čímž sníží její politický vliv. Ta navíc zůstává chudá a rychle ji v ekonomickém úspěchu předhánějí imigrantské komunity z Asie – nejen tradiční, jako jsou Číňané a Japonci, ale i Vietnamci, Korejci a stále více Indové, nemluvě o černých imigrantech z Nigérie z kmene Ibo. Situace černošské komunity se nezlepší, dokud bude trpět ublížeností a sebelítostí.

Autor: Roman Joch