Američtí whistlebloweři jako Charta 77: Stát má ctít své zákony

Upozorňovat na porušování zákonů státem nemá v Česku tradici. To je možná důvod, proč pro pojem whistleblowing používaný v angličtině schází český ekvivalent a je překládán v pozitivním případě ve smyslu oznamovatel nebo upozorňovatel a v negativním donašeč, udavač nebo práskač. Wikipedie uvádí, že všechny výrazy pro tuto činnost mají negativní význam a že v českých uměleckých dílech pozitivní hrdina zřejmě neexistuje, zato se v nich vyskytuje řada negativních – špionů, donašečů a udavačů.

V USA má whistleblowing na rozdíl od Česka dlouhou tradici a německá aktivistka Angela Richterová s několika známými americkými whistleblowery vedla rozhovory, jež zveřejnila ve své knize Supernerds: Gespräche mit Helden (Supernerdové. Rozhovory s hrdiny). Její závěr zní, že jde o americké patrioty, kteří věří v Ústavu USA.

Proti klamání veřejnosti

Titul je zavádějící, protože historie amerického whistleblowingu je starší než internetu a s ním spojené hackerské kultury. Tradičním whistleblowerem je bývalý analytik americké armády Daniel Ellsberg, který zveřejnil interní informace, protože nechtěl, aby federální instituce nadále klamaly veřejnost.

Ellsberg nejprve pracoval jako strategický analytik pro think tank RAND Corporation specializující se na vojenskou problematiku a později přešel na Ministerstvo obrany USA, kde byl členem skupiny věnující se válce ve Vietnamu. K jejím úkolům patřilo vypracovat plány k eskalaci konfliktu.

Ellsberg byl jako civilní zaměstnanec ministerstva obrany dva roky ve Vietnamu a během této doby dospěl k závěru, že USA nemohou v této válce zvítězit. Na ministerstvu nebyl sám, kdo si to myslel, ale nikdo jiný nebyl z kariérních nebo politických důvodů ochotný se otevřeně za tento závěr postavit. Naopak, štáb ministra obrany Roberta McNamary (1916–2009) v šedesátých letech 20. století zastával v tiskových prohlášeních postoj, že válku ve Vietnamu lze rychle a bez větších amerických ztrát vyhrát.

Případ Daniela Ellsberga

Ellsberg měl přístup k dokumentům Pentagonu, které ukazovaly roli 35. prezidenta USA (1961–1963) Johna F. Kennedyho (1917–1963) a 36. prezidenta (1963–1969) Lyndona B. Johnsona (1908–1973) ve vietnamském konfliktu, a vyplýval z nich ostrý protiklad mezi realitou a informovaností americké veřejnosti.

Ta se díky zveřejnění Pentagon Papers v roce 1971 dozvěděla, že je dlouhodobě záměrně nesprávně informována o důležitých aspektech vietnamského konfliktu a o skutečných cílech amerických vlád. Ellsberg okopíroval zhruba sedm tisíc stran a poskytl je deníku The New York Times, který je postupně zveřejňoval. Vláda 37. prezidenta (1969–1974) Richarda Nixona (1913–1994) toto zveřejňování zakázala, což byl do té doby největší projev cenzury v amerických dějinách.

Spor skončil u Nejvyššího soudu, který zveřejňování v zájmu amerického lidu povolil. Navzdory tomu byl Ellsberg obviněn ze špionáže a hrozilo mu až 115 let vězení. Odsouzen však nebyl, protože se zjistilo, že Nixon nechal Ellsberga sledovat a dal souhlas k vloupání do ordinace jeho psychiatra s cílem najít na něho kompromitující materiál. Provedla ho stejná skupina lidí, která se v roce 1972 hrála roli v aféře Watergate.

Radacková, Binney a Drake

Ani Jesselyn Radacková, William Binney nebo Thomas Drake nepatří k internetové subkultuře a jsou tradičními whistleblowery. Mnoho let působili ve státní službě a poté, co se stali svědky porušování amerických zákonů a ústavy, považovali za svou občanskou povinnost na tyto nezákonnosti upozornit.

Jesselyn Radacková pracovala na Ministerstvu spravedlnosti USA a whistleblowerkou se stala na základě případu Johna Walkera Lindha, amerického občana, který bojoval na straně Tálibánu. Lindh byl v Afghánistánu zajat a vydán americkým úřadům, které mu ale neposkytly právní pomoc. Radacková na toto porušení práva několikrát upozornila v e-mailech a následně předala médiím dokumenty týkající se tohoto případu.

Matematik William Binney pracoval nejprve pro americkou vojenskou rozvědku a poté byl analytikem Národní bezpečnostní agentury (NSA). Specializoval se na zpracování dat a se svými kolegy vyvinul program Thin Thread, který měl chránit soukromí Američanů. Šéf NSA ale dal přednost programu Trailblazer, který na soukromí nebere ohled. Po 36 letech ve státní službě dal Binney výpověď, neboť nesouhlasil s ilegálním zneužíváním dat americkými úřady a nechtěl se podílet na protiústavním sledování amerických občanů.

Thomas Drake sloužil nejprve u amerického vojenského letectva a později se nechal přeložit k CIA. V roce 2005 kontaktoval deník Baltimore Sun, který v několika článcích kritizoval špatné řízení NSA a plýtvání penězi. Jejich tématem byl i program Trailblazer a především skutečnost, že bez souhlasu soudu byla analyzována komunikace amerických občanů, a tím porušováno jejich soukromí.

Drake ve své výpovědi kladl velký důraz na to, že nebyly zveřejněny tajné dokumenty. Navzdory tomu byl obviněn ze špionáže a hrozil mu doživotní trest. Toto obvinění ale bylo neudržitelné a nakonec byl odsouzen podmíněně na jeden rok za zneužití počítačového systému.

Hammond, Brown, Snowden a Manningová

K internetovým whistleblowerům patří Jeremy Hammond, Barrett Brown, Edward Snowden, Julian Assange a Chelsea Manningová. S výjimkou Australana Assange, jenž je motivován především antiamerikanismem a narcismem, jde o americké občany, kteří sice tvrdě kritizují státní instituce, ale nejsou antiameričtí.

Jeremy Hammond je hacker a politický aktivista, který se angažoval v hnutí Anonymous. Nejprve byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za proniknutí do datové banky Protest Warrior, jež se zaměřuje na odpůrce války v Iráku, v roce 2013 pak na deset let za zcizení dat kreditních karet ze serveru soukromé zpravodajské agentury Stratfor. Za tento hackerský útok byl nepodmíněně odsouzen na pět let a k zaplacení odškodného ve výši 890 tisíc dolarů novinář a sympatizant s hnutím Anonymous Barrett Brown.

Edward Snowden je bývalý zaměstnanec NSA a CIA, který předal médiím informace o masovém a před veřejností utajovaném sledování telefonátů a elektronické komunikace americkými zpravodajskými službami. Díky Snowdenovi se praktiky NSA staly v létě 2013 terčem celosvětové kritiky na celém světě. V současnosti mu Rusko poskytuje azyl, a pokud by byl souzen v USA, musí počítat s přísným trestem.

Chelsea Manningová, původně Bradley Manning, byla internetovou specialistkou americké armády, která byl(a) zadržena v roce 2010 kvůli předání dokumentů platformě WikiLeaks. V roce 2013 byla odsouzena k 35 letům vězení.

Porušení přísahy

Tradiční a internetový whistleblowing se liší. Tradiční whistlebloweři bývají znechucení porušováním zákonů státem a snaží se zveřejněním informací o nápravu. Stát, který se je snaží umlčet pronásledováním nebo obžalobou, často není úspěšný, protože tradiční whistlebloweři ctí zákony.

Jiná situace je u internetových whistleblowerů – jejich motivace bývá různá a často jsou obětí vlastního nadšení nebo technických schopností. Hacknout datovou banku je však jedna věc, a odcizit z ní například údaje kreditních karet nebo porušit přísahu druhá. Vždy poté, co se americkým úřadům podařilo prokázat porušení zákonů, následovaly drakonické tresty – především pro internetové whistleblowery.

Obě skupiny se shodují, že nejtvrdším pronásledovatelem whistleblowerů byla vláda Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny za mír. Snowdena označení zrádce neuráží, protože za ně britské úřady považovaly i otce-zakladatele USA. Stejně jako Manningová ale složil přísahu, kterou porušil, a proto je například Binney přesvědčen, že by měl být potrestán. A také politici, kteří se na porušování amerických zákonů podíleli, jako je bývalý prezident George W. Bush, jeho viceprezident Dick Cheney či šéf CIA George Tenet.

Nemožnost přenosu

Whistleblowing je v době internetu je komplikovaný problém. Na jedné straně jsou státy vystaveny kyberútokům, na něž musejí najít náležitou odpověď, na druhé ochranu národní bezpečnosti zneužívají ke kontrole vlastních obyvatel. Dnešní doba je přechodná a podle profesora Bernharda Dotzlera z Regensburské univerzity dosavadní politicko-právní kategorie, jako je soukromí, osobní práva, ochrana dat nebo totalitarismus, nelze přenést do internetové reality.

Vyvolávají totiž falešnou představu, že stará a vyzkoušená řešení lze uplatnit i ve virtuálním prostoru. Proto je třeba tyto kategorie pro budoucí společnost nově definovat, přičemž na začátku je poznání, že občanská práva nelze v internetovém prostoru garantovat. Otevřená společnost se proto bude muset prosadit mimo virtuální prostor.

Úsilí o dodržování platných zákonů Česko zná – občanská iniciativa Charta 77 kritizovala bývalý režim, protože nedodržuje lidská práva, přičemž se Československá socialistická republika k jejich dodržování zavázala v roce 1975 v Helsinkách podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. To je pozitivní událost v našich novodobých dějinách. Česká společnost na ni může být hrdá a má mnohem větší význam, než že čeština nemá odpovídající výraz pro whistleblowing.