Většina lidí aktivně nebádá, a proto mohou mít nepřesné informace o správných odpovědích na otázku, kdo a jak úkoluje, hodnotí a platí vědce. Situace je jednoduchá v případě firemního výzkumu a vývoje orientovaného jednoznačně na něco dříve či později komerčně využitelného – vedení firmy rozhodne, jaký výzkum je potřebný a nadějný a periodicky hodnotí pokrok.
Pokud dospěje k závěru, že se nadějně nevyvíjí, práce na projektu zastaví a stanoví jiný cíl. Výzkumníkům se to většinou příliš nelíbí, protože je jim líto práce, kterou do projektu vložili, a protože si třeba myslí – a leckdy mají pravdu –, že rozhodnutí vedení je chybné. Toto omezení „svobody výzkumu“ většinou oproti akademické sféře kompenzují vyšší platy.
Iluze o vědě
Na univerzitách a v neuniverzitním akademickém výzkumu (víceméně základním) panuje mnohem větší svoboda – badatelé si mohou dělat téměř, „co chtějí“, co považují za důležité a co je baví. Musejí se ovšem vejít do mantinelů, co se v dané instituci rámcově dělá (na oddělení savčí genetiky by těžko akceptovali návrh projektu zabývajícího se genetikou rostlin), o smysluplnosti výzkumu přesvědčit vedoucího nebo vědeckou radu instituce, a prokázat, že mají dostatečné předpoklady k úspěšné práci.
Lidé si většinou myslí – a mnozí vědci tento názor populisticky podporují –, že věda je především od toho, aby produkovala objevy, které okamžitě přebírá aplikovaný výzkum a průmyslový vývoj a přeměňuje je v komerčně zužitkovatelné výrobky. To je ale iluze, zejména v malých zemích, jako je naše. |
Skutečný vědecký výzkum musí vést k objevení něčeho celosvětově nového, dosud neznámého. Přinejmenším v přírodních vědách nestačí, jak si někteří myslí, přečíst čtyři odborné knihy a na základě toho napsat pátou… Zatímco u firemního výzkumu je jasné, k čemu je dobrý, u základního akademického výzkumu je legitimní se ptát, k čemu jej společnost potřebuje, jakým způsobem se vracejí investice, a jak se pozná, že je tento výzkum kvalitní.
Lidé si většinou myslí – a mnozí vědci tento názor populisticky podporují –, že věda je především od toho, aby produkovala objevy, které okamžitě přebírá aplikovaný výzkum a průmyslový vývoj a přeměňuje je v komerčně zužitkovatelné výrobky. To je ale iluze, zejména v malých zemích, jako je naše. Drtivá většina objevů s výrazným technologickým využitím bude vždy učiněna jinde než u nás – naše věda tvoří necelé jedno procento dnes již zcela globalizované vědy světové!
Nejplodnější přístup
Velká většina základního výzkumu je na první, ale i na druhý pohled „neužitečná“ – týká se nejčastěji nových, pokud možno nejzáhadnějších jevů bez přímé souvislosti s nějakým praktickým problémem. Hlavním produktem takového teoretického bádání je „pouze“ publikace v odborném časopise a kritériem kvality, jak prestižní mezinárodní časopis tuto studii přijme a jaký bude mít ohlas u kolegů v oboru na celém světě. Laikovi se to může zdát marnotratné a volat po něčem cílenějším a praktičtějším.
Vypadá to sice paradoxně, ale zdánlivě odtažitý základní výzkum poháněný zvídavostí a ctižádostí vědce se osvědčil jako nejplodnější přístup k odhalování fundamentálních zákonitostí v přírodě, jejichž znalost se zprostředkovaně bohatě vyplatí i prakticky |
Je tedy základní výzkum luxusem, který slouží jen k uspokojení záliby podivínů sbírajících vzácné brouky, hledajících bizarní elementární částice nebo objevujících zvláštnosti genů pavouků? Nikoli! Vypadá to sice paradoxně, ale právě tento zdánlivě odtažitý základní výzkum poháněný zvídavostí a ctižádostí vědce se osvědčil jako nejplodnější přístup k odhalování fundamentálních zákonitostí v přírodě, jejichž znalost se zprostředkovaně bohatě vyplatí i prakticky.
Mnoha ekonomům kdysi připadal jako samoúčelné hraní výzkum genetiky mušek octomilek, bizarních faktorů ovládajících dělení kvasinek či paprsků ze smolince. A přece z toho nakonec vzešly věci, které naprosto změnily svět. Platí tedy, že „nejlepší praxí je dobrá teorie“.
Objektivita a kvalita posuzovatelů
V institucích s dostatkem vlastních peněz na výzkum, to stačí, například americké ústavy pod National Institutes of Health či některé ústavy financované ze soukromých zdrojů, jako je britský Cancer Research UK.
V soutěžích s větší či menší konkurencí jiných návrhů o výhře rozhodují komise odborníků většinou na základě posudků specialistů (většinou zahraničních) na úzkou problematiku. A zde bývá kámen úrazu – někdy lze pochybovat o objektivitě a kvalitě posuzovatelů. |
Ostatní výzkumné instituce (univerzity, neuniverzitní výzkumné instituce typu Akademie věd ČR) většinou výzkumným týmům poskytují pouze laboratoře, více či méně základní vybavení, společné servisy, větší či menší část platů, ale na vlastní výzkumné náklady (chemikálie, pomůcky, peníze na cesty na konference, větší či menší část platů) si musejí badatelé sehnat peníze z externích zdrojů.
Těmi jsou zpravidla několikaleté „granty“ od státních, mezinárodních či soukromých institucí – u nás především Grantová agentura ČR, Technologická agentura ČR a Agentura pro zdravotnický výzkum ČR. V soutěžích s větší či menší konkurencí jiných návrhů o výhře rozhodují komise odborníků většinou na základě posudků specialistů (většinou zahraničních) na úzkou problematiku. A zde bývá kámen úrazu – někdy lze pochybovat o objektivitě a kvalitě posuzovatelů.
Tak se to obvykle jeví těm, kteří neuspějí, zatímco úspěšní jsou s objektivitou a odborností komisí a recenzentů spokojení... Na základě svých zkušeností s panely posuzovatelů grantových projektů musím říci, že objektivita posuzování v Grantové agentuře ČR je na srovnatelné úrovni prestižní evropské agentury European Research Council (ERC) nebo nadace Wellcome Trust. Byl bych rád, kdyby stejně dobře fungovaly i ostatní české grantové agentury a poskytovatelé jiných účelových dotací.
Zabránění zlenivění a ztrátě produktivity
Při hodnocení výzkumných projektů většinou odbornou komisí instituce, která rozděluje výzkumné granty, se obvykle nejvíce hledí na to, co už uchazeč dokázal – to se často pozná podle toho, v nakolik prestižních světových časopisech publikoval svou předchozí práci. Mohlo by se zdát, že to diskriminuje mladé lidi, kteří mají svěží myšlenky, ale neměli dosud příležitost něco udělat. Není tomu tak.
Ve vědě je zaběhnutý systém postupné vědecké výchovy – doktorand, postgraduální student, který se snaží získat doktorský titul, se zpravidla v průběhu své experimentální dizertační práce pod vedením školitele stane spoluautorem jedné nebo více publikací. Potom jde na několikaletý postdoktorální pobyt, pokud možno do co nejlepší světové laboratoře. Tam už pracuje poměrně samostatně, ale stále pod vedením a dohledem zkušeného šéfa laboratoře.
U kompetitivního a „tržního“ systému převládají klady – zabraňuje se jím do značné míry zlenivění a ztrátě produktivity. A komu se nelíbí být vedoucím skupiny a shánět peníze, může být řadovým členem týmu nebo jít pracovat do nějaké firmy. |
Když je šikovný a má trochu štěstí, stane se opět (spolu)autorem několika kvalitních publikací. A v této situaci se po skončení „postdoku“ může ucházet o vlastní projekt podporovaný nějakou grantovou agenturou. Čím působivější má seznam publikací, tím větší má šanci grant dostat. A pokud je opět úspěšný, má definitivně zaděláno na nadějnou vědeckou kariéru.
Musí se ale pořád ohánět – žádat o nové granty, prokazovat, že umí formulovat kvalitní projekty a dokládat, že v poměrně nedávné minulosti byl vědecky produktivní a prokazatelně úspěšně řešil předchozí grantové projekty. Někdy je to trochu kontraproduktivní – i velmi dobří badatelé „ztrácejí“ spoustu času sepisováním grantových projektů, tedy sháněním peněz, místo aby se věnovali vědecké práci.
Celkově u tohoto kompetitivního a „tržního“ systému převládají klady – zabraňuje se jím do značné míry zlenivění a ztrátě produktivity. A komu se nelíbí být vedoucím skupiny a shánět peníze, může být řadovým členem týmu nebo jít pracovat do nějaké firmy.
Kvalita publikací
Důležitou otázkou jsou mzdy vědeckých a technických pracovníků v akademické sféře. Ve veřejnosti je stále rozšířen názor, že vědci jsou placeni mizerně, ale že jim to nevadí, protože svou práci milují natolik, že jsou prakticky pořád ve svých laboratořích, a radovánky ani peníze nepotřebují. První část věty (mizerné platy) platila celá devadesátá léta. Zlepšování začalo okolo roku 2000 a dnes to není špatné, přinejmenším na většině ústavů Akademie věd ČR a na bohatších – přírodovědeckých, lékařských, technických – fakultách vysokých škol.
Vedoucí výzkumných oddělení a profesoři si přijdou ročně zhruba na 700 tisíc až 1,2 milionu korun hrubého, mladší výzkumníci na 400 až 700 tisíc a techničtí pracovníci a doktorští studenti na 250 až 360 tisíc. Za takových podmínek v našich laboratořích pracuje i stále více zahraničních studentů a zejména mladších badatelů, většinou ze zemí spíše na východ a jih od nás, nemyslím tím ale Rakousko.
V uplynulých zhruba 50 letech se ve většině přírodovědeckých oborů vyvinul systém, jak vědecká komunita oceňuje hodnotu a kvalitu publikací. Je založen na v podstatě oprávněném předpokladu, že důležitých výsledků si všimne a pro svou práci použije více badatelů než nedůležitých či nezajímavých. |
Jak už bylo řečeno, hlavními výsledky základního výzkumu jsou publikace, ve kterých badatelé sdělují kolegům ve světě, ale i veřejnosti, co objevili. Mohlo by se tedy zdát, že čím více vědeckých publikací badatel uveřejnil, tím je lepší. Takové poněkud absurdní kritérium se ještě před zhruba 20 lety u nás často používalo. Jeho absurdita spočívá v tom, že kvantita je něco jiného než kvalita. Jak se pozná „kvalita“? A lze ji nějak měřit? Do určité míry je to možné.
V uplynulých zhruba 50 letech se ve většině přírodovědeckých oborů vyvinul systém, jak vědecká komunita oceňuje hodnotu a kvalitu publikací. Je založen na v podstatě oprávněném předpokladu, že důležitých výsledků si všimne a pro svou práci použije více badatelů než nedůležitých či nezajímavých. Uznání, že nějaká práce je pro dalšího vědce důležitá nebo alespoň hodná povšimnutí, je, že ji ve svých publikacích „cituje“, tedy zpravidla stručně zmíní výsledek s odkazem na původní publikaci.
Čím důležitější je vědecká práce, tím častěji bývá v daném oboru citována. Kvalitu a důležitost vědeckých prací lze tedy alespoň přibližně posuzovat či měřit jejich citovaností. Citační zvyklosti se však v různých oborech výrazně liší – ve „velkých“ oborech jsou důležité výsledky citovány v průběhu několika let třeba několiksetkrát, zatímco v oborech, v nichž pracuje málo badatelů, může i práce základního významu získat řádově méně citací.
Impaktový faktor časopisu
V daném oboru – „velké“ přírodovědecké, jako je fyzika, chemie, biologie a biomedicínské obory – se tedy nabízí způsob, jak aspoň přibližně zhodnotit, jak je vědec, výzkumný tým nebo výzkumný ústav produktivní ve srovnání s jinými – sečtou se citace prací srovnávaných autorů, přičemž díky databázím je takový úkol snadný.
Na zhodnocení citačního ohlasu je třeba počkat řadu let, proto se často používá náhradní kritérium, takzvaný impaktový faktor (IF; „faktor dopadu“) časopisu, v němž byla práce přijata k publikaci. Hodnota IF udává, kolikrát je článek publikovaný v daném časopisu průměrně citován v prvních dvou letech. |
Na zhodnocení citačního ohlasu je ovšem třeba počkat řadu let, proto se často používá náhradní kritérium, takzvaný impaktový faktor (IF; „faktor dopadu“) časopisu, v němž byla práce přijata k publikaci. Hodnota IF udává, kolikrát je článek publikovaný v daném časopisu průměrně citován v prvních dvou letech.
Impaktový faktor je nejvyšší u nejkvalitnějších a neprestižnějších odborných časopisů daného oboru – prosadit do nich publikaci je obtížné, protože recenzenti jsou nejpřísnější a konkurence největší. Proto by se tam měly dostat většinou jen nejlepší, tedy vědecky nejhodnotnější práce, které jsou pak zpravidla hodně citovány.
Tyto „scientometrické“ údaje jsou běžně vyžadovány při posuzování kandidátů na vědecko-pedagogické tituly, při konkurzech na významná vědecko-administrativní místa a často i při žádostech o granty. Takové údaje však často bývají více či méně problematické. Například vědecké práce mají zpravidla více, někdy dokonce i mnoho autorů. Jak odlišit, že některý z nich vykonal většinu práce, zatímco jiní přispěli jen okrajově?
Poměrně objektivní systém
Vysokých scientometrických hodnot mohou dosáhnout i lidé, kteří jsou na dobré práce z nějakých důvodů více méně „připisováni“, aniž by jejich tvůrčí podíl byl významný. To se může stát třeba u některých „velkých šéfů“, kteří si spoluautorství vynucují na svých podřízených. Může se však také stát, že geniální práce natolik předběhne dobu, že její význam ostatní nepochopí, a tudíž ji nebudou citovat nebo dokonce nebude přijata k publikaci.
Problematičnost scientometrických kritérií vede mnohé badatele k jejich zatracování jako škodlivého nesmyslu. Alespoň ve velkých přírodovědeckých oborech je to však ve velké většině poměrně objektivní systém. |
Problematičnost scientometrických kritérií vede mnohé badatele k jejich zatracování jako škodlivého nesmyslu. Alespoň ve velkých přírodovědeckých oborech je to však ve velké většině poměrně objektivní systém, určitě lepší než „systém“ založený především na schopnosti „udělat dojem“, mít vlivné známosti a umět šikovně „prodávat“ i zboží nevalné kvality.
O tom, že citační analýza koreluje s „kvalitou“, ať už znamená cokoli, svědčí i to, že naprostá většina nositelů Nobelovy ceny za fyziku, chemii i fyziologii a lékařství v uplynulých zhruba 30 let se může vykázat úctyhodnými scientometrickými parametry.
Docela dobré fungování
Důkladnějším a mnohem lepším způsobem hodnocení je takzvaná peer review, hodnocení komisí odborníků, kteří jednou za několik let (v ústavech Akademie věd ČR jednou za pět let) posoudí všechny aspekty činnosti hodnoceného týmu nebo instituce a vydají doporučení. Kámen úrazu je v kvalitě těchto komisí a v tom, kdo je jmenuje.
Vědci v akademickém výzkumu se víceméně úkolují i hodnotí navzájem sami, a to na mnoha úrovních – posuzování projektů, publikací, periodická institucionální hodnocení. Většinou to funguje docela dobře, a bohudíky i leckde u nás, zejména v ústavech Akademie věd ČR. |
Lze zařídit přísné hodnocení mezinárodními odborníky (většina vyspělých západoevropských zemí), nebo pseudohodnocení „partou kamarádů“, jejichž úkolem je hodnocenou instituci vychválit jako světově špičkovou. Na otázku, jak je tomu u nás na ústavech Akademie věd ČR, jsem ještě před deseti lety odpovídal: „Něco mezi oběma extrémy.“ Po nejnovějším hodnocení v roce 2015 mohu říct, že už to bylo hodně blízko „západním“ standardům.
Takže shrnutí, vědci v akademickém výzkumu se víceméně úkolují i hodnotí navzájem sami, a to na mnoha úrovních – posuzování projektů, publikací, periodická institucionální hodnocení. Většinou to funguje docela dobře, a bohudíky i leckde u nás, zejména v ústavech Akademie věd ČR.
Jen by bylo třeba u nás provádět hodnocení všude, tedy i na vysokých školách a rezortních výzkumných ústavech, alespoň natolik kvalitně jako na ústavech Akademie věd. Ani tam by však neškodilo trochu přitvrdit, a zejména z výsledků vyvozovat přísnější důsledky.
