Až budoucí vláda moderních liberálů uzákoní právo na štěstí…

Encyclopaedia Britannica definuje liberalismus následovně: „Liberalismus je politická doktrína, která považuje za centrální problém politiky ochranu a rozšiřování svobody jednotlivce. Liberálové typicky věří, že vláda je nutná pro ochranu jednotlivců před poškozením jejich zájmů jinými, ale rovněž uznávají, že vláda samotná představuje hrozbu svobodě.“

A pokračuje: „Jak to vyjádřil Thomas Paine, polemický autor z doby americké revoluce, ve spisu Common Sense (Zdravý rozum), vláda je ,nutné zlo‘. Zákony, soudci a policie jsou potřební pro zabezpečení života a svobody jednotlivce, ale jejich donucovací síla se může obrátit proti němu. Vzniká problém, jak navrhnout systém, který vládě poskytne moc nutnou pro ochranu individuálních svobod, ale zároveň zamezí možnosti, aby vláda zneužila tuto moc.“

Tolik agloamerický filozof Thomas Paine (1737–1809) z roku 1776. Posuneme-li se v čase do roku 2019, zjistíme, že starý problém – jak omezit zneužití vládní moci – nezmizel. Naopak, je dnes palčivější než kdykoli v historii. Nikdy dříve neměly vlády tolik moci, finanční, regulační, stejně jako možnosti sledovat a trestat. Dnešní vláda může mít dokonalý přehled o vaší činnosti, názorech, financích a pohybu. Každý váš krok, každá finanční transakce, za sebou zanechává elektronickou stopu, která je dohledatelná a potenciálně postižitelná nebo alespoň zdanitelná.

Majetková nerovnost

Technika poskytla vládám mocnou sílu, jejíž zneužití je snadné. A nejde jen o techniku. I kdybychom zcela opomněli tuto stránku společenského vývoje, je tu jiný faktor, který určoval směr vývoje liberalismu po druhé světové válce a je dnes dominantní – rozšiřování práv. Vrátíme-li se do doby americké revoluce, nelze pominout zásadní dokument, jímž je Deklarace nezávislosti vyhlášená ve stejném roce, kdy byl publikován Painův Zdravý rozum.

Její preambule obsahuje základní myšlenku lidských a občanských práv, úhelný kámen liberalismu:„Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Právo na život a svobodu není třeba komentovat. Za zmínku stojí, proč autoři deklarace zahrnuli mezi základní trojici práv sledování osobního štěstí (v originále „Pursuit of Happiness“). Je triviálním faktem, že lidské štěstí může být natolik rozmanité, že se tento pojem jako celek vzpírá definici. Štěstí rovněž nelze nijak garantovat. Žádná vláda nemůže tudíž zaručit štěstí pro všechny. Co je štěstím pro jednoho, může být pro jiného utrpením.

Právo na hledání štěstí zároveň znamená, že s liberalismem musí být spojena i jistá majetková nerovnost, protože při hledání štěstí nemá každý na mysli jen jeho materiální stránku – a kromě toho, ne každý uspěje. Právo na prosperitu nelze prakticky prosadit. Proč ale mezi původní tři základní práva nebylo třeba zahrnuto právo na bezplatné školství, zdravotnictví, sociální podporu ve stáří nebo právo na bydlení? Nejsou tato práva mnohem praktičtější než poněkud abstraktní právo na sledování osobního štěstí?

Občan majitelem suverenity

Zde se dostáváme k dilematu role státu v liberální společnosti. Stát, který neohrožuje svobodu svých občanů, může mít jen omezenou moc, prostředky a úkoly. Mezi tyto úkoly patří zabezpečení vlády zákona a starost o bezpečnost vnitřní i vnější. Jakmile stát začne plnit další úkoly, převezme na sebe více moci a zajistí si více prostředků, přestává být státem liberálním a stává se něčím jiným, co s liberalismem nemá nic společného. Liberální ekonomický řád, který respektuje svobodu jednotlivce, z podstaty věci nemůže minimalizovat příjmové a majetkové rozdíly státními zásahy.

Původní trojice základních práv neklade žádné nároky na státní rozpočet nebo aparát. Práva na život, svobodu a hledání štěstí jsou zdarma. Nevyžadují žádné úřady, dotace, dozorčí nebo regulační aparát. Ve státě, který plní své tři základní funkce, existují automaticky a zdarma. Liberalismus lze ale charakterizovat ještě jinak.

V liberálním státě je občan majitelem suverenity. Moc státu je od ní pouze odvozena; jakékoli příkazy a zákazy státem jsou legitimní, pouze pokud vláda, zákonodárné orgány a celý státní aparát funguje se souhlasem občanů. Ústava zde není proto, aby „garantovala práva“, protože ta jsou daná vyšší mocí a o jejich legitimitě není sporu, ale proto, aby omezovala moc státu – aby nebylo možné, že si stát uzurpuje více moci, než je nutné pro zabezpečení vnitřní i vnější bezpečnosti a jeho dalších základních funkcí.

Liberální pojetí ústavy

Liberální společnost lze přirovnat k domu, který vlastní jeho obyvatelé. Ti si volí své orgány, mohou vybírat dodavatele služeb pro chod a údržbu domu a jsou povinni respektovat dohodnutý řád, ale konečné slovo – suverenita – patří jim. Mohou zvolit jiné personální obsazení orgánů a změnit dodavatele služeb.

Protipólem liberálního pojetí ústavy je nájemní dům. Majitel může stanovit výši nájemného a poplatků podle své vůle, stejně jako vybírat dodavatele služeb nebo čehokoli jiného. Může poskytnout nájemníkům výhody, které však může i zrušit. Může, ale nemusí se s nimi radit o svých rozhodnutích. Majiteli náleží moc disponovat majetkem, nikoli nájemníkům.

Analogicky, občan neliberálního státu je odkázán na benevolenci vládců a jejich úředníků. Ústava neliberálního státu může dávat občanům značné výsady, ale jsou obvykle buď čistě papírové (venezuelská ústava garantuje svým občanům celkem 81 práv, přičemž v textu dané kapitoly se přídavné jméno „sociální“ vyskytuje 39krát) nebo vykoupené ztrátou prvních tří občanských práv definovaných v roce 1776. Vzpomeňme na právo na práci nebo na bezplatné zdravotnictví v bývalých socialistických zemích východní Evropy.

Samozřejmě, málokterá analogie je dokonalá. Obyvatel nájemního domu nemívá problémy se přestěhovat, pokud si majitel domu klade nesnesitelné podmínky. Emigrace z neliberálního státu bývá mnohem obtížnější.

Právo na vzdělání

Veškerá ekonomická a sociální práva jsou nákladná a vyžadují, aby stát měl mnohem větší moc, než je nutná pro zabezpečení základních funkcí. Relativně nejlevnější (a nejtradičnější) je právo na vzdělání. Stalo se natolik samozřejmým, že o něm dnes téměř nikdo nepochybuje. Zejména jde o bezplatné základní vzdělání – ačkoli fakt, že například v Česku diskuse o školném na vysokých školách nikam nepokročila, dává najevo, jak silně je toto právo ukotveno v povědomí veřejnosti.

Právo na vzdělání ovšem těsně hraničí s povinnou školní docházkou, odkud je jen krůček k ideologizaci školství a k šíření státní propagandy. Ti z nás, kdo zažili totalitní školství, mají v paměti jeho ideologizaci počínaje kreslením parníku Aurora ve školce a konče vysokoškolskou státní zkouškou z marxismu-leninismu.

Ve svobodné společnosti tento tupý způsob ovlivňování myšlení neexistuje, ale stále je prostor pro subtilnější varianty ideologického formování dětí. Chtě nechtě, každá vláda a každý ministr školství promítá do své agendy konkrétní politické cíle, jež pak ovlivňují myšlení absolventů škol všech stupňů.

Nejvýznamnější odchylky

Mezi nejvýznamnější odchylky moderních demokracií od původního principu liberalismu patří sociální programy, v první řadě průběžný penzijní systém. Sociální výdaje všeho druhu dnes tvoří lví podíl veřejných výdajů, který dávno zastínil tři původní úkoly klasického liberálního státu. Lze namítnout, že tyto výdajové programy demokraticky schválily parlamenty příslušných zemí, a vlády tedy postupují v souladu s vůlí ovládaných.

Žádná česká politická strana, která chce mít alespoň teoretickou šanci na zastoupení v parlamentu, nemá v programu zrušení průběžně placených penzí. Občané jsou na tento systém zvyklí, počítají s ním a v drtivé většině si nepřejí jeho zrušení, dokonce ani významnější penzijní reformu. Nic na tom nemění fakt, že tento systém je v zásadě nespravedlivý a dokonce, přísně vzato, neústavní.

Něco podobného by bylo možné tvrdit i o státem financovaném zdravotnictví. V Británii, která je společně s USA kolébkou liberalismu, je absolutně mimo diskusi uvažovat o zrušení Národní zdravotní služby (NHS). Konsensus panuje na levici i na pravici. Lidé nechtějí svobodu výběru lékaře, zdravotní pojišťovny, způsobu léčení. Chtějí mít co nejméně starostí, a především nechtějí platit žádné účty. (Otázku kvality zdravotnictví veřejné služby ve srovnání se soukromými systémy vynechám – jde o předmět desítky let trvajících polemik bez zřejmého konce.)

Státem financované programy sociálních práv však mají druhou stranu mince – právo jednoho vytváří povinnost jiného ho financovat. Některé státy se dostaly do situace, kdy míra přerozdělování přesáhla 40 procent hrubého domácího produktu (v některých případech dokonce více než polovinu). Lze stát, který konfiskuje takový podíl příjmů ještě považovat za liberální? Je například Francie, která vybírá 46,2 procenta svého HDP na daních (statistika za rok 2017) a vydává ještě více (56,4 procenta HDP), liberální demokracií? Anebo jde o poloviční demokracii?

A když jsme u deficitu veřejných rozpočtů a dluhů, lze stát, jehož dluh v mírové době sahá ke 100 procentům HDP stále považovat za liberální? Anebo již jde o diktaturu většiny, která v zájmu svého blahobytu nespravedlivě utiskuje ekonomicky aktivnější menšinu?

Politologické hledisko

Politologové s tímto jevem nemají problém. Z jejich hlediska je liberální každý stát, který ústavně i fakticky zaručuje jisté svobody, zejména volební právo. Struktura příjmů a výdajů státního rozpočtu politology nezajímá. Strana, která férově vyhraje demokratické volby, má svobodu počínat si jakkoli, pokud jedná v souladu s ústavou.

A pokud ústava neklade překážky vysoké míře přerozdělování nebo dokonce znárodňování (například v Británii ve 40. letech nebo ve Francii začátkem 80. let), je vše v pořádku. Nebyly porušeny ústavní principy, nebyl narušen demokratický charakter státu. Některá budoucí řádně zvolená vláda může znárodněné podniky opět privatizovat – což se v uvedených zemích i stalo.

V průběhu 20. století až do současnosti jsme byli svědky procesu, jak se z původního klasického liberalismu stal politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Klasický liberalismus hlásá omezenou roli státu a nízké daně, moderní liberalismus prosazuje silný stát a vysoké daně.

Když se vrátíme k analogii s domem a jeho obyvateli, ze společenství vlastníků se občané stali pouhými nájemníky – roli majitelů vykonává úřednicko-politický aparát, kde hlavní politické strany spíše kartelově spolupracují namísto skutečné politické konkurence. Navzdory demokratickým volbám neexistuje skutečná možnost výběru, antiliberální rysy práva a hospodářství jsou zakotveny natolik pevně, že jen pod tlakem hospodářské krize by bylo možné provést částečné klasicky liberální reformy – podobně jako po roce 1989 v bývalém socialistickém bloku.

Z hlediska politologů je vše formálně v pořádku – stát zůstává liberální demokracií, i když radikálně levicová vláda provádí socialistickou, konfiskační, direktivní, zkrátka antiliberální politiku. Jenomže je zde háček. Zásadní politicko-ekonomická opatření mohou být trvalá, nevratná. Především u veřejných výdajů se projevuje efekt západky – výdaje se snadno zvyšují, ale velmi obtížně snižují. Tento efekt lze pozorovat v poválečném období u všech tradičních demokracií. Bez výjimky.

Nesplněný sen

Švýcarsko zavedlo v roce 1938 daň z příjmů jako mimořádné opatření v době ohrožení nacistickou agresí. Ta se nikdy neuskutečnila – naštěstí pro Švýcarsko – ale daň zůstala. Navzdory tomu Švýcarsko stále patří mezi ekonomicky nejliberálnější státy světa. Důvodem je zejména fakt, že se Švýcaři se nespoléhali na možnou benevolenci budoucích vlád, ale zakotvili do federální ústavy strop pro sazby daně z příjmů jednotlivců i korporací. Zároveň ústavně zakotvili princip, že kantony nesmějí koordinovat svou daňovou politiku – uzavírat kartelové dohody v oblasti daní.

Nic podobného nenajdeme v zákonech (natož v ústavách) žádné další země. To je důvod, proč jsme mohli od konce čtyřicátých let pozorovat neustálý růst daňové zátěže ve všech vyspělých zemích, zejména v těch, kde se dnes o liberální demokracii hovoří nejvíce. Čtyři vyspělé země – USA, Velká Británie, Francie a Švédsko – vybíraly v roce 1960 na daních průměrně 29,9 procenta HDP, v roce 1970 34,4, v roce 1980 38,4, v roce 1990 40,6 a v roce 2000 již 41,75 procenta. Hospodářská moc státu roste na úkor soukromé sféry – pozorujeme opak klasického liberalismu.

Zpomalení růstu daňového inkasa přinesla v devadesátých letech globalizace. Do klubu tržních ekonomik přibyly státy bývalého sovětského bloku, které celkem jednoznačně viděly svou konkurenční výhodu v nízkých nákladech, včetně daní z příjmu. Zároveň evropská integrace dospěla do stadia, kdy volný pohyb osob, zboží a kapitálu začal fungovat. Daně z příjmů ve výši vysoko nad 50 procent se v podmínkách jednotného evropského trhu staly anachronismem.

Státy začaly sledovat Velkou Británii, která za premiérky Margaret Thatcherové snížila daň z podnikových příjmů z 52 na tehdy šokujících 35 procent. V průběhu zhruba 20 let se z řady evropských států staly podle dřívějších měřítek daňové ráje – v Británii se nyní podnikové příjmy daní 19 procenty, chystá se snížení na 18 procent.

Zároveň evropská integrace dosud nedospěla do stadia, ve kterém by bylo možné zavést daňový kartel, natož daňové sazby sjednotit nebo dokonce zavést federální evropskou daň z příjmů. Tento sen všech moderních liberálů (tedy fakticky antiliberálů) zůstává nesplněn kvůli zásadnímu odporu zemí, které nízké daně používají jako jeden z nástrojů své konkurenceschopnosti.

Zákoníky práce

Vraťme se ale k nevratnosti některých antiliberálních změn. Efekt západky se uplatňuje nejen ve veřejných výdajích, ale i v regulaci. Prosadí-li většina (anebo dostatečně vlivná menšina) zákon, ze kterého profituje, je prakticky nemožné jej zrušit, i když má prokazatelně nepříznivý vliv na ekonomiku. Příkladem mohou být zákoníky práce řady evropských zemí, zejména románského kulturního okruhu.

Typickým jevem jsou významné výsady zaměstnanců, především jejich faktická nepropustitelnost. Pro současné zaměstnance jde o obrovskou výhodu – přinejmenším do doby, než jejich zaměstnavatel zbankrotuje. Pro ostatní jde o velký problém. Čerstvý absolvent školy nebo učebního oboru stěží získává zaměstnání, neboť potenciální zaměstnavatel si desetkrát rozmyslí, než někoho přijme. Raději vsadí na automatizaci, nebo přesune výrobu do Číny či do východní Evropy.

Nespokojená mládež pak demonstruje proti kapitalismu, aniž by si uvědomila, že jeho absence stojí za jejich nezáviděníhodnou situací. (Ze státních škol totiž mají všichni naučeno, že stát je dobrý, odbory jsou dobré, zákony jsou dobré, jen ti zlí kapitalisté jsou ohavní sobci.) Jedině pod tlakem finanční a hospodářské krize jsou tyto státy nuceny reformovat své pracovní trhy, například v Řecku a ve Španělsku – dosud s výsledky ne zcela uspokojivými, protože nastolit pružný a efektivní trh práce trvá řadu let.

Ve Francii měl něco podobného v programu prezident Emmanuel Macron, ale tyto snahy zřejmě nikam nepovedou kvůli jiným jeho velmi nepopulárním krokům. Francouzský zákoník práce zůstává monstrem, které má 3342 stran a straní zaměstnancům a ještě více odborům. Pokud bychom měli soudit podle daňové zátěže, zákoníku práce a dalších regulací, Francie sice zůstává demokracií, ale jen s velkou dávkou představivosti bychom ji mohli charakterizovat jako ekonomicky liberální režim. V míře o něco menší totéž platí pro většinu dnešních západních zemí.

Převrácení významu

Postupné rozšiřování původního velmi stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dostali jsme se do situace, kdy označení „liberál“ má jen málo společného s původním klasickým liberalismem. Spíše dnes označuje to, čemu se ještě nedávno říkalo „socialista“. Proč toto „přepólování“ termínů nastalo, jsme si již řekli. Ale kdy a kde přesně se tato změna odehrála?

Ještě v devadesátých letech šlo o čistě americký jev, kdy termín „liberal“ označoval příslušníka některého z hnutí bojujících za práva menšin. Typický americký liberál byl (a stále je) zastáncem práv etnických a sexuálních menšin, odpůrcem trestu smrti, stoupenec legalizace potratů a zpravidla i lehkých drog. Kategoricky požaduje omezení možnosti držet střelné zbraně. Po ekonomické stránce podporuje silný sociální stát, po stránce politické obvykle volí Demokratickou stranu.

V zahraniční politice je kritický k Západu – tedy k vlastní civilizaci, kterou obviňuje z otroctví, rasismu, fašismu, chudoby ve třetím světě a z globálního oteplování – zato je nadšeným stoupencem osvobození Palestiny. Arabové jsou totiž vykořisťováni imperialistickým Izraelem, který je podle jejich světonázoru hanebným pozůstatkem evropského kolonialismu na Blízkém východě. Paradox, že Izrael je jediným liberálním a demokratickým státem v regionu, jim obvykle nevadí.

Moderní liberální postoj k Izraeli často zavání antisemitismem. Nelze nevzpomenout německého socialistu Ferdinanda Augusta Bebela (1840–1913), jemuž je připisován výrok, že „antisemitismus je socialismus bláznů“. Moderní liberál se však bude velmi ošívat – antisionismus přece není antisemitismus.

Pro odstranění zmatku v pojmech se občas používal termín „classical liberal“ nebo „European-style liberal“, tedy liberál v původním smyslu – stoupenec minimálního státu, jehož společenské názory jsou zpravidla, ale nikoli nutně, spíše konzervativní. Relativně nedávno – ne dříve než v roce 2000 – však anglický termín „liberal“ začal označovat amerického liberála, který volá po řadě ekonomických i jiných práv, k jejichž prosazení je třeba silný stát, vysoká míra zdanění a ekonomické i mimoekonomické regulace. Nastalo úplné převrácení významu původního pojmu.

Akademici, aktivisté a politici

Moderním liberálům neříká mnoho Thomas Paine ani další myslitelé spojení s klasickým liberalismem, jako je John Locke, Herbert Spencer, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, ani s německým ordoliberalismem – Ludwig Erhard, Wilhelm Röpke, Walter Eucken, Alexander Rüstow. Dále je třeba zmínit neoliberalismus, k němuž se kuriózně nikdo nehlásí, ačkoli je mu vytýkáno všechno možné, zejména zhoršení situace střední třídy kvůli „sobecké“ úsporné rozpočtové politice států.

Zejména nejmladší generace moderních liberálů pak tíhne ke směru, který bývá nepřesně označován neomarxismus. Původní neomarxismus, spojený především s italským marxistickým filozofem Antoniem Gramscim (1891–1937), zhruba hlásal: „Dnes již víme, že ozbrojená proletářská revoluce ve vyspělých zemích je utopií. Dělnická třída příliš zpohodlněla a fakticky stojí na straně maloburžoazie. Je třeba bojovat proti kapitalistickému systému tím, že získáme kulturní převahu, kulturní hegemonii.“

Německý extrémně levicový aktivista Rudi Dutschke (1940–1979) přišel v sedmdesátých letech s pojmem „dlouhý pochod institucemi“, což byla jednak narážka na Dlouhý pochod čínských komunistů pod vedením Mao Ce-Tunga v letech 1934 až 1935, jednak nová formulace Gramsciho myšlenek. „Je třeba zničit kapitalismus jeho vlastními prostředky. Musíme studovat, poté proniknout do školství, vedení univerzit, do státní správy, dokonce do vedení velkých korporací. Jedině tak se nám podaří zničit kapitalismus: zevnitř.“

Neomarxisté, kteří se verbálně hlásí k liberalismu, používají několik manipulačních technik: styďte se, že jste bohatí (protože vykořisťujete třetí svět a „neprivilegované“ skupiny), styďte se, že jste bílí, styďte se, že vaši předkové vlastnili kolonie a otroky bez ohledu na to, zda je to v konkrétních případech pravda – vina předků padá na vás i na vaše potomstvo, i když o vaše konkrétní předky třeba vůbec nešlo. Kolektivní vinu nesou všichni občané „prvního“ světa.

Část veřejnosti má pocit, že levicový radikalismus na dnešních univerzitách, ve značné části politiky a dokonce mezi manažery a podnikateli je výsledkem konspirace. Nic není vzdálenější pravdě – tato „konspirace“ je ve skutečnosti výsledkem zcela veřejné dlouhodobé práce akademiků, aktivistů a politiků.„Vláda, i ve své nejlepší podobě, je nutné zlo,“ napsal zmíněný Thomas Paine, „ve své nejhorší podobě je nesnesitelné zlo.“ Je třeba se zamyslet, co dělat, až nějaká budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.