KOMENTÁŘ Jana Schneidera / František „Čuňas“ Stárek poskytl v sobotu 24. srpna Lidovým novinám (LN) rozhovor o situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), a to pod poněkud záhadným názvem, že prý začíná „operetní normalizace“. To si bezesporu zaslouží několik poznámek.
Celý rozhovor je poznamenán Stárkovým poněkud výstředním pocitem, že hodnocení realizovaných projektů v ÚSTR, jež v současné době probíhá, je „přípravou na čistku“. Možná to souvisí s jeho vlastním postavením, které asi považuje za ohrožené. Možná právem, ale z kvalifikačních, nikoliv „kádrových“ důvodů. Na přímou otázku, zda je jako badatel o undergroundu historicky na výši, odpověděl totiž Stárek na férovku a bez vykroucení, že nikoliv. Má bakalářský titul z práv, a jeho projekt spočívá ve sbírání dat o undergroundu, aby bylo později nad čím bádat.
Stárek ovšem v sebeobranném reflexu vyvozuje souvislost evaluace projektů s „chystanou čistkou“ z údajné záliby předsedkyně Rady ÚSTR Petrušky Šustrové v kádrování. Ta je prý protagonistkou změn, levicové „měkké“ normalizace a čistek, jejichž příchod Stárek tak nějak cítí v kostech.
Kdyby však Stárek zaujal trochu vědečtější postoj a oprostil se od pocitů, zjistil by ke svému překvapení, že onu „levicovou“ protagonistku Petrušku Šustrovou kandidovala do této funkce tehdejší Strana zelených pravicové vládní koalice a zvolil ji v říjnu 2008 pravicí ovládaný Senát.
Politický underground?
Stárek v LN zmiňuje jakýsi komplot, který proti němu nastrojila v roce 1987 právě Petruška Šustrová. Spočíval prý v tom, zabránit jmenování Stárka mluvčím Charty 77 „za underground“. Použila k tomu podle Stárkových slov též „bigotního katolíka“ Václava Bendu. Toho Bendu, jehož ikonický portrét v několikanásobné životní (prvomájové) velikosti umístilo v prostorách ÚSTR paradoxně právě Stárkem tolik obhajované předchozí vedení ústavu.
Stárkovo pojetí undergroundu coby politicky reprezentovatelné entity je přinejmenším sporné
Stárkovo pojetí undergroundu coby politicky reprezentovatelné entity je však přinejmenším sporné. Spíše lze obhájit, že něco takového vůbec nejde dohromady. Ostatně možná zajímavější než se ptát, kdo byl proti tomu, aby se stal mluvčím Charty 77 „za underground“, by bylo zkoumat, kdo byl pro tento nápad. Vzpomínám si matně, že nějaká taková věc opravdu proběhla, ale nevzpomínám si, že by někdo z undergroundu bral tento nápad vážně.
Tato poněkud výstřední idea budila údiv, protože přirozenou ústřední postavou „undergroundu“ byl historik umění Ivan Jirous. Nikoho ale nenapadlo toto neformální postavení a tuto sršatou osobnost nějak vtěsnávat do krusty mluvčího Charty 77.
Nepřípadná představa
Onen nápad samozřejmě budil spíše úsměvy a úsměšky, už kvůli známým Stárkovým „vůdcovským“ ambicím. Dobře je to patrné na Stárkově webové stránce, kde u jeho společné fotografie s básníkem a filozofem Egonem Bondym a Jirousem z listopadu 1989 je popiska „Vedení ČS undergroundu“. Sama představa, že by underground mohl mít nějaké „vedení“, je úplně „mimo mísu“. Drží-li Stárek tento náhled dosud, pak se obávám, že by mohl celou jeho současnou „badatelskou“ činnost zásadně znehodnotit.
Domnívá-li se Stárek, že underground měl nějaké vedení, pak by to mohlo celou jeho současnou „badatelskou“ činnost zásadně znehodnotit
Na příkladu kapely The Plastic People of the Universe lze ilustrovat, jak si toto undergroundové společenství vymezovalo svůj vztah s oblastí politiky. Za nejpolitičtější text, zhudebněný Milanem Hlavsou, lze považovat „100 bodů“. Kapela skladbu zahrála na památném prvním koncertě na Havlově Hrádečku počátkem října 1977, aby se pak již k podobné záležitosti nikdy neuchýlila. A podpis Charty 77 byl v prostředí undergroundu považován za zcela soukromou věc, která ve vzájemných vztazích nehrála žádnou významnou roli.
Underground byl politicky neorganizovatelný, vzpurný, nedefinovatelný a navíc velmi citlivý na manipulaci. Proto je představa zaujímání politických pozic undergroundem zcela nepřípadná.
Levicová mentalita policistů
Poměrně komický skluz se Stárkovi v interview pro Lidové noviny stal v okamžiku, kdy hovořil o tom, že „rozhodující bude výsledek bitvy o digitalizaci, která už probíhá. Po Státní bezpečnosti (StB) zbylo jedenáct kilometrů ještě nezdigitalizovaných archivů. Až do vzniku ústavu vždycky ta politická strana, která držela vnitro, měla výhody, protože od toho archivu měla klíče. Ve chvíli, kdy to bude zdigitalizované a zpřístupněné lidem, tahle výhoda končí.“
Takže, shrnuto sečteno, všechny ty řeči o normalizaci a levicovém puči a podobně vycházejí jenom z toho, že Stárkovi favorité (takzvaná pravice) ztratili onu výhodu, jak ji prostoduše přiznává, „držet klíče od archívů“. Když ji měli, bylo to v pořádku. Teď o hračku přišli, a je zle. Skutečně osobitý vklad do budování demokratického státu!
„Já coby bývalý důstojník BIS znám bezvadně psychologii policajtů,“ říká Stárek v souvislosti se stíháním novináře Jiřího X. Doležala. To připisuje „levicové“ mentalitě policistů, kteří si již tímto stíháním prý dláždí kariérní vzestup vzhledem k očekávaně nastupující levicové vládě.
Malinko se však Stárkovi pomíchalo, co bylo, s tím, co možná bude. Zapomněl jaksi poznamenat, že tuto policejní mentalitu má na svědomí jím preferovaná garnitura „pravicových“ vlád, kde se zřejmě tento Stárkem „bezvadně“ odhadnutý způsob výkonu policejní práce osvědčil. Opravdu nezaujatý, nestranný, vpravdě vědecký přístup!
Nastávající „měkká“ normalizace se podle Stárka pozná tak, že „úřednictvo bude pracovat na politickou poptávku, podle toho, co přátelům na očích uvidí“. No, v tom případě musíme konstatovat, že značnou část měkké normalizace již máme úspěšně vstřebanou. Zajímavé bude vyhodnotit dosavadní činnost ÚSTR z tohoto úhlu pohledu!
Měkká normalizace
Extrémně zajímavá je následující Stárkova představa: „Já říkám mladým historikům: buďte rádi, aspoň trochu tu normalizaci poznáte a poznáte ji měkce. Nebudete muset prosedět roky ve vězení. Bude asi taková, jak jsme si to malovali v sedmdesátých letech: vydávat si svoje knížky, organizovat si koncerty, mít vlastní rádio.“
Chtěl by snad Stárek udělat z undergroundu masovou kulturu?Je-li toto „normalizace“, pak si ji opravdu nechám líbit! Nevím však, čím chce strašit „ikona undergroundu“ (jak skromně LN nazvaly Stárka v úvodu rozhovoru)? Chtěl by snad udělat z undergroundu masovou kulturu? Nesvědčí to spíše o Stárkově poměrně hlubokém nepochopení undergroundu, zjevnému již z jeho aspirací na mluvčího Charty 77 a z jeho současného „státně-badatelského“ postavení?
Operetní totalita…
Obligátní téma „totality“ se samozřejmě muselo též v rozhovoru objevit. Stárek patří mezi „badatele“, kteří se o ní vyjadřují stylem buď – anebo. Nic mezi tím. Totalita buď byla, nebo nebyla. Jestli někdo nesouhlasí s tvrzením, že totalita byla, pak je nepochybně kryptokomunistou a zakukleným bolševikem. Čtvrt století po jakési společenské změně se kvůli Stárkem prezentovanému přístupu stále brodíme v ideologických žvástech, aniž bychom z ÚSTR dokázali vymáčknout nějakou objektivnější, neřku-li přímo vědeckou reflexi.
Onomu zideologizovanému vidění světa se totiž stále budou příčit jevy, které se prostě do žádného výměru „totality“ nevejdou. Pomineme-li rok 1968, který podle některých pošuků byl též „totalitní“, i s onou kulturní explozí, jež se stala osvěžením i pro kulturu světovou, pak zbude stále několik zásadních jevů, které nelze vměstnat pod pojem „totalita“. (Pokud i zde nemyslí Stárek „operetní totalitu“, to by bylo vtipné a mnohem přijatelnější.)
Zideologizovanému vidění světa se stále budou příčit jevy, které se do žádného výměru „totality“ nevejdou
Na vysvětlení například stále čeká, že mnozí disidenti se jimi stali v té „totalitě“ až po úspěšném dokončení vysokoškolského studia, nebo své disidentování v té „totalitě“ na čas přerušili zahraniční cestou, a podobně. Toto všechno by měl probádávat právě ÚSTR. Měl by zkoumat náběhy všech (nejenom oněch dvou, v zákoně jmenovaných) autoritativních a totalitních režimů. Podmínky, které tomu předcházely, které je udržovaly, i ty, díky nimž ty režimy končily.
A stokrát budu opakovat: bedlivě by se mělo zkoumat hospodářské pozadí oněch totalit. Kdo z toho profitoval. Zbytek řečí jsou totiž z naprosté většiny ideologické žvásty.
