Těžba břidličných plynů prostřednictvím metody hydraulického štěpení vyvolává vzrušené debaty. Sněmovní petiční výbor nedávno projednal petici, kterou proti této těžbě podepsalo více než 30 tisíc lidí. S průzkumem, těžbou a využitím břidličných plynů zatím nepočítá ve státní energetické koncepci a v surovinové politice ani ministerstvo průmyslu a obchodu. K tématu se vrací expert ČESKÉ POZICE na energetiku Vratislav Ludvík.
Nedávno jsem měl to potěšení usednout na společném česko-polském jednání, jež formou kulatého stolu uspořádala brněnská Masarykova univerzita spolu s Jagellonskou univerzitou Krakov. Jedním z témat byl právě břidlicový plyn. Rád bych se s laskavým čtenářem podělil o informace, kterých se mi tam dostalo.
Okolo břidlicového plynu vzniká u veřejnosti – nejenom u nás – spousta mýtů a zavádějících informací. Pokusím se některé z nich definovat a mírně upřesnit.
Nedovolíme, aby nám těžba znečistila podzemní vody!
Ochrana kvality spodních vod je jistě nejenom chvályhodná, ale především zcela nezbytná. Může ji těžba břidlicového plynu narušit? K tomu snad jen pár čísel: spodní vody se nacházejí v hloubkách 30 až 100 metrů pod povrchem. Frakovací procesy (frakování je metoda hlubinného štěpení hornin využívaná při těžbě břidlicového plynu) však probíhají v hloubkách mezi dvěma až třemi kilometry, navíc pod izolující pískovcovou vrstvou.
Kontaminace spodních vod znečišťujícími látkami je tedy zcela stejně či ještě méně pravděpodobná než u vrtů artézských studní, které se běžně všude provádějí.
Nechceme si nechat zohyzdit krajinu nějakými vrty. Kdo se má furt na ně koukat z okna?
Pokud se chce někdo přesvědčit, jak taková sonda vypadá, nechť navštíví jižní Moravu, kde jich je řada ukrytých v kukuřiciOno je to trochu jinak. Pro zjednodušení si představme docela obyčejnou stavbu bytového domu. Obepíná ji plot, za nímž se tyčí stavební jeřáb. Po třech až šesti měsících jsou jeřáb i plot odstraněny a na místě stojí nový dům. V případě těžby břidlicového plynu je to stejné, jen místo jeřábu tam stojí vrtná věž. Za stejnou dobu, po jakou byl v našem příkladě stavěn dům, je vrtná souprava demontována, plot odstraněn a terén upraven do původního stavu. Jenom místo velkého domu je ocelová trubka s několika kohouty, o něco větší, než běžný požární hydrant.
Trubka plynovodu, odvádějící pod zemí ze sondy plyn, krajinu neovlivňuje. Pokud se chce někdo přesvědčit, jak taková sonda vypadá, nechť navštíví jakýkoli podzemní zásobník plynu nebo jižní Moravu, kde je řada sond ukrytých v kukuřičném porostu.
Frakování vyžaduje obrovské množství vody!
Ani to není úplně pravda. Abych použil příměr jednoho kolegy – pro celý proces na jednom vrtu je třeba méně vody, než je nutno pro roční údržbu jediného golfového hřiště.
Mimořádně vzroste dopravní ruch, budou nám tu pořád jezdit těžké náklaďáky!
Stavební práce si jistě vyžádají dočasné zvýšení těžké dopravy – ale pouze po dobu výstavby sondy. Je to ostatně stejné jako na jiných stavbách. Po krátké době – po dokončení frakovacího procesu a osazení sondy, tedy po třech až šesti měsících – se vše navrátí do původního stavu. Zcela mimochodem: Kolik lidí protestuje proti hypermarketům, kde nárůst přepravy (jak ze strany aut nakupujících, tak i nákladních vozů dodavatelů zboží) je mnohonásobně větší a hlavně trvalý?
Ve Francii těžbu břidlicového plynu nepovolili a ani v Německu není zcela jasný postoj státu k této činnosti. Určitě k tomu mají vážné důvody!
Opravdu nevím, nakolik jsou tyto důvody vážné; vím však bezpečně, že ve Francii je mimořádně silná jaderná lobby, které nějaký plyn opravdu nejde pod fousy. Nadto ji zasadila úder zpráva Evropské komise o výsledcích zátěžových testů evropských jaderných elektráren, z nichž Francouzi nevyšli právě nejlépe.
Německo zaujímá víceméně postoj mrtvého brouka. Břidlicový plyn by totiž mohl ohrozit investice do ruského projektu North Stream, kde Německo převzalo záruky za část úvěrů.
Syndrom NIMBY?
Ono je vůbec dobré posuzovat takové projekty v širších souvislostech. Předem se čtenářům omlouvám, jestliže některé informace či závěry četli v některých mých předešlých příspěvcích.
Podobně jako u těžby břidlicového plynu byla část veřejnosti „vyhecována“ v době, kdy se uvažovalo o výstavbě amerického radaru v BrdechZ rozhovorů s polskými kolegy, kteří mají s těžbou břidlicového plynu grandiózní záměry, vyplynulo, že určitá část obyvatelstva má proti těžbě prakticky totožné námitky, s jakými se setkáváme doma. Pokud respektujeme syndrom NIMBY (Not In My Backyard – ne na mém dvorku), který provází jakoukoliv novou stavební či těžební aktivitu, můžeme takový přístup vysvětlit, ovšem pouze částečně. Bývá totiž výrazem lidí, kterých se projekt zcela bezprostředně dotýká. To ovšem v případě těžby břidlicového plynu tak docela neplatí. Proč se tedy hysterie – lepší výraz mne pro to nenapadá – šíří do obecnějšího povědomí?
Vzpomínám si, že podobně byla „vyhecována“ část veřejnosti v době, kdy se uvažovalo o výstavbě obranného amerického radaru v Brdech. Stejná dikce, stejná organizace, stejné dezinformace. Qui bono? Tak si to tedy trochu zopakujme.
To, co probíhá v současném světě zemního plynu, je revoluce, a to systémová. Může za to ovšem právě břidlicový plyn.
Kdo jsou vítězové?
Především USA, které se nejenže zbavily závislosti na importu zemního plynu, ale v současné době předpokládají roční export okolo 100 miliard metrů krychlových ve formě zkapalněné suroviny (LNG). Vítězem je i Čína, disponující největší světovou zásobou břidlicového plynu. Čínská vláda věru neotálí; již dnes vstoupil do oblasti těžby Shell a připravuje se vstup dalších tří světových těžařských gigantů. Roční těžba by se měla rychle zvyšovat ze 100 miliard až na 800 miliard metrů krychlových.
Mezi vítěze patří i Austrálie, která již plyn těží delší dobu. Vítězem je koneckonců i Evropská unie, kde rychle roste diverzifikační potenciál při dovozu LNG.
Kdo je poražený?
Sem lze s určitými výhradami zařadit některé země Perského zálivu, hlavně Katar, kde předpoklad mohutného exportu LNG do USA vedl k výstavbě zkapalňovacích terminálů a přepravních tankerů. Tyto země tedy intenzivně hledají nová odbytiště pro svůj kapalný plyn a nacházejí je především v Evropě.
Nejvíce však na „plynovou revoluci“ doplácí Rusko a jeho Gazprom. Dá se říci, že je v posledním období postihuje jedna rána za druhou. Abychom je alespoň částečně vyjmenovali:
- odstoupení od projektu vydatného naleziště plynu Štokman, odkud měl být kapalný plynu exportován do USA;
- objev obrovských zásob plynu v Číně, kam se ruský export hodlal zaměřit;
- neudržitelnost exportních cen plynu, jejichž výše je předmětem řady arbitráží se státy EU;
- důsledky vstupu Ruska do WTO, tedy postupný zánik monopolu na přepravní systémy;
- rozhodnutí Evropské komise o nutnosti revize dlouhodobých kontraktů na dovoz plynu, pokud obsahují podmínku zákazu reexportu plynu do dalších zemí (a tuto doložku obsahují prakticky všechny);
- rozpad systému monopolu exportu na základě dlouhodobých kontraktů a vznik volného trhu s plynem v Evropské unii;
- pokles zisku Gazpromu o 25 procent ve srovnání s předchozím rokem (což není jen důsledkem hospodářské krize eurozóny).
Zřejmě by bylo možné pokračovat, závěr je však jednoznačný: Rusko bude dělat vše pro to, aby těžbě břidlicového plynu v Evropě co nejvíce zabránilo. Doufám jen, že protesty našich obyvatel jsou opravdu spontánní a vyplývají ze žalostného nedostatku přesných informací.
