130 let
Boris Johnson

Boris Johnson | foto: Reuters

Britské parlamentární zvyklosti se kvůli brexitu nehroutí

  •   10:06
Angličané se vzhledem k ostrovní poloze nikdy moc za Evropany nepovažovali. A jejich parlamentní vývoj, jímž kontinentální Evropu předběhli, jim dává za pravdu. Pro Británii proto nebude brexit katastrofou, jak mnozí tvrdí.

V článku Jak se nám pokazila Anglie napsal komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland, chvalně známý svými úměrnými komentáři o konfliktu na Blízkém východě, esej o krizi anglického parlamentarismu, bohužel v ní Angličany příliš ironizuje: „Skutečné vysvětlení by mohl podat pouze psycholog či astrolog.“

Místo pokusu neznalému českému čtenáři anglický spor s Evropskou unií alespoň nějak osvětlit, uchyluje se ke zjednodušování jako „spravedlivý soud potrestal Brity zkázou jejich pýchy a rozumné správy věcí veřejných“, „obě politické strany se zbláznily“ nebo „obdivovaný parlamentní systém Británie už neoslňuje“ a ještě to celé opepří výpady vůči premiéru Borisi Johnsonovi. Samozřejmě že zuřivý spor mezi sněmovnou „setrvalců“ a nevládnoucí vládou brexitu způsobil dočasný zmatek, ten ale hravě vyřeší příští volby.

Ideologická příčina

Opravdu se britské parlamentární zvyklosti a nepsaná ústava hroutí? Uváděné příklady nic takového nepotvrzují. „Asymetrická“ autonomie Skotska, Walesu a Severního Irska nepochybně povzbuzuje nacionalisty, ale jejich představitelé ve společném britském parlamentu žádný problém nepředstavují.

Omezení premiérovy libovůle vyhlásit volby, kdy se mu to hodí, bylo výsledkem letitého sporu o férovou hru, nikoli nějakého ústavního kutilství, a vyloučení 21 zasloužilých poslanců z konzervativní strany, kteří hlasovali proti vlastní vládě („three line whip“), nebyl ani pokus o ideologickou čistku konzervativní strany, ani snaha přizpůsobit ji Farageovým nacionalistům. Něco takového je u toryů nemyslitelné, proto s Faragem odmítají spolupracovat, jakkoli by to pro ně bylo ve většinovém volebním systému výhodné.

Nevídané tříleté parlamentní rozbroje, hádky i nemožnost kompromisu mezi brexitem a setrváním přispěly ke všeobecné neoblíbenosti politiků, ale rozkol společnosti má nejen v Anglii hlubší ideologickou, ne-li dokonce civilizační příčinu. Lze ji pojmenovat jako prohlubující se propast mezi tradičním veřejným míněním a progresivistickým postojem politické elity různých stran.

Zrada programu vlastní vlády se trestá vyhazovem odjakživa (navíc Johnson jako gesto dobré vůle přijal deset umírněnějších oponentů zpátky do strany). Konzervativní rebelové mezi poslanci moc dobře věděli, že tak činí proti ustálené parlamentní tradici. A také je nutno dodat, že premiér neusiluje o zavedení plebiscitu jako prvku do ústavního řádu. Johnson naopak druhé referendum odmítá coby protiústavní.

Nevídané tříleté parlamentní rozbroje, hádky i nemožnost kompromisu mezi brexitem a setrváním přispěly ke všeobecné neoblíbenosti politiků, ale rozkol společnosti má nejen v Anglii hlubší ideologickou, ne-li dokonce civilizační příčinu. Lze ji pojmenovat jako prohlubující se propast mezi tradičním veřejným míněním a progresivistickým postojem politické elity různých stran, která vytvořila ideologii absolutního rovnostářství různých menšin a klimatologické nápravy světa známou jako politická korektnost. V tom je třeba hledat krizi demokracie.

Stačí vzpomenout na tři poslední francouzské prezidenty, kteří se hned po zvolení okamžitě propadali v hodnocení občanů až na dno. Část společnosti sice ideologický nátlak odmítá, ale bezradně hledá rozumnou alternativu. Nacionální populisté je pro nějaký radikální obrat získat nemohou. Nejinak tomu bylo i v Anglii, kde se rozbuškou tamní politické situace stal zásadní spor o vývoji Evropské unie v době Maastrichtské smlouvy a založení společné měnové unie (ECU), která pro Angličany neměla příznivé dopady a skončila devalvací libry.

První Margaret Thatcherová

Anglický odstup vůči evropské politice bychom mohli datovat do 19. století, kdy se Britové postavili proti „Svaté alianci trůnu a oltáře“, k níž se hlásily Rusko, Rakousko a Prusko. Také od samého referenda o EHS (1975) bylo členství ostrovního království v evropském integračním procesu problematické. Británie, v padesátých letech zaměstnaná rozpadem svého impéria, už tehdy měla výhrady k římským smlouvám (1957) zakládající šestky a trochu jim natruc v roce 1960 založila Společenství volného obchodu (EFTA).

Jako první z britských politiků napadla (původně skrytou) integrační politiku eurofederalistů premiérka Margaret Thatcherová a ve svém klíčovém projevu v Bruggách (1988) formulovala kritiku evropské komunity

Unie se pomalu centralizovala, kdežto v Británii stále přežíval patriotismus hrdý na svou nezávislou národní a imperiální slávu i tradici minimální státní správy a svobodného bezcelního obchodu „laissez-faire“. Jako první z britských politiků napadla (původně skrytou) integrační politiku eurofederalistů premiérka Margaret Thatcherová a ve svém klíčovém projevu v Bruggách (1988) formulovala kritiku evropské komunity:

„K užší spolupráci nezávislých států v Evropě nepotřebujeme centralizovat moc v Bruselu, a dokonce umožnit nevoleným úředníkům, aby politicky rozhodovali. Jaká ironie, že dnes, kdy se rozpadá Sovětský svaz, protože usiloval všechno řídit z centra, se objevují snahy, jež by jej chtěly napodobit. Nepotlačili jsme moc byrokracie v Británii, abychom ji posilovali z Bruselu… Suverénní parlament a hrdá národní tradice byly vždycky zdrojem evropské vitality.“

Tak se stalo, že premiérka vyjádřila ochotu vyhlásit referendum. Nevedly ji však k tomu důvody typu, že by tím chtěla omezit suverenitu sněmovny, nebo snad dokonce nahlodat zastupitelskou demokracii. Vedlo ji k tomu čiré zoufalství, protože zabetonovaná jednotná fronta všech parlamentních stran nedává voličům možnost rozhodnout v tak zásadní existenciální záležitosti, která už tehdy rozdělovala národ. Polovina obyvatel byla euroskeptická, kdežto vedení parlamentních stran bylo z 95 procent evropsky naladěné.

Nárůst nespokojenosti

Po Thatcherové, kterou sesadil její vlastní kabinet, padli kvůli Evropě další dva konzervativní premiéři David Cameron a Theresa Mayová. Zájem o lidové hlasování a znovuobjevený ideál Evropy nezávislých národů od té doby nejen v konzervativní straně narůstal. Raketově rostla i liberálně národní strana „nezávislosti“ Nigela Farageho, a když ve volbách v roce 2015 dosáhla 12,6 procenta, byť kvůli úskalím většinového volebního systému, získala jen jednoho poslance, a to ještě přeběhlíka, ohrozila tradiční anglické politické rozdělení mezi dvě strany.

Tehdejší předseda vlády David Cameron neměl na vybranou. Kdyby voličům neslíbil referendum, volby by nevyhrál a konzervativní strana by se pravděpodobně rozpadla. Anglická nespokojenost s členstvím v EU narůstala. Kdo sledoval tamní média, mohl si všimnout, že se o EU ve všech novinách psalo převážně kriticky.

Tehdejší předseda vlády David Cameron neměl na vybranou. Kdyby voličům neslíbil referendum, volby by nevyhrál a konzervativní strana by se pravděpodobně rozpadla. Anglická nespokojenost s členstvím v EU narůstala. Kdo sledoval tamní média, mohl si všimnout, že se o EU ve všech novinách psalo převážně kriticky. Většina komentářů se idealismu kontinentálních Evropanů a jejich víře ve sjednocenou Evropu posmívala a věnovala se především vlastnímu konfliktu Británie s EU. Podle jednoho propočtu snad prohrávala hlasování v Bruselu poměrem 10 : 2.

Až nakonec po krizi v eurozóně (2009) a krizi migrační (2015) získala euroskepse v Anglii většinu. A to i přesto, že miliony přistěhovalců a jejich dospělých dětí se rozhodly v EU setrvat (81 procent). O to překvapivější byl náhlý výbuch euronadšení po referendu, když na demonstracích v Londýně poprvé zavlály unijní vlajky. Snad to způsobily obavy z kulturní izolace a omezení pohybu v Evropě nebo obavy z hospodářského poklesu, který by v zemi s HDP z 80 procent ve službách a hlubokým deficitem v obchodu s kontinentem byl zanedbatelný.

Hluboký rozkol

Ve sporu parlamentu s Johnsonem a zastánci brexitu se stejně jako při plebiscitu v červnu 2016 naplno projevil hluboký rozkol anglické společnosti (o odlišném postoji většiny obyvatel Severního Irska a Skotska nemluvě). Skutečná národní elita, univerzity, velký průmysl, banky i Dolní sněmovna (73 procent) či lidé s univerzitním diplomem (68 procent) s převahou, jak vyplývá z tvrdých statistických dat, hlasovali v referendu pro setrvání. Nejde však o mýtus souboje pravého lidu s elitáři, který by Johnson převzal, a měl tak zničující účinek na vlastní stranu a veřejnou debatu.

Ve sporu parlamentu s Borisem Johnsonem a zastánci brexitu se stejně jako při plebiscitu v červnu 2016 naplno projevil hluboký rozkol anglické společnosti. Nejde však o mýtus souboje pravého lidu s elitáři, který by Johnson převzal, a měl tak zničující účinek na vlastní stranu a veřejnou debatu.

Ani si nelze pomoci politologem Robertem Saundersem, který novodobý populismus charakterizuje jako jednolitou „vůli lidu“, tedy jakousi unitární inteligenci, o níž nelze jednat v parlamentu. Obě hlavní britské strany si past svého nesouhlasu s výsledkem plebiscitu ve své podstatě zavinily samy. Referendum na binárním základě ano-ne v parlamentu schválily, rozhodnutí plebiscitu předem uznaly a do voleb v roce 2017 šly s manifestačním slibem brexit naplnit. Nestalo se. Po celé tři roky neměla Dolní sněmovna odvahu přiznat, že s referendem nesouhlasí.

Místo obstrukcí mohla článek 50 Lisabonské smlouvy o odchodu zkusit zrušit nebo přinejmenším odhlasovat dohodu vyjednanou premiérkou Theresou Mayovou, kterou konzervativci kritizovali jako „brexit neexit“, vystoupení jen podle jména na způsob nečlenství Norska a Švýcarska, které platí za přístup na evropský trh a musejí dodržovat téměř všechna unijní pravidla. Sněmovna tuto dohodu třikrát shodila pod stůl.

Zbytečné obavy

Žádná uhlířská víra o neoddiskutovatelné vůli lidu, která by měla nahradit parlamentní debatu a procedury, v Anglii neexistuje. Ani se tam nebortí nepsaná pravidla. Je to jen vyhrocená slovní válka mezi nikým nevolenou vládou s parlamentem, naladěným vůči Johnsonovi poměrně nepřátelsky. Parlament odmítal cokoli schválit a teprve napotřetí souhlasil s vyhlášením nezbytných voleb. Angličtí komentátoři z Economistu nebo Guardianu se dopouštějí daleko přehnanějších tvrzení, než nacházíme v konzervativnějších médiích, jako jsou Daily Telegraph nebo Daily Mail.

O britskou demokracii se obávat nemusíme. Právě v Anglii jsou historické kořeny individuální svobody a politického pluralismu daleko hlubší a sahají mnohem hlouběji do historie než v západní Evropě.

V Anglii je skutečně neobvyklé, aby proti sobě stály dva takto vyhraněné názorové proudy, a nic dobrého to nevěstí. Uvidíme, co se stane po blížících se volbách. Snad nastane smír. Není ovšem pravdou, že by v Británii začaly osvědčené instituce produkovat zvrácené výsledky. Anglický spor s EU je podstatně delší. Britům vadí, že občané si sice volí své zástupce, ale mnohé záležitosti přicházející z Bruselu, jež se jich týkají, nemohou zvrátit. Nicméně o britskou demokracii se obávat nemusíme.

Právě v Anglii jsou historické kořeny individuální svobody a politického pluralismu daleko hlubší a sahají mnohem hlouběji do historie než v západní Evropě.Už v 17. století britská duchovní aristokracie vytyčila prostor svobody, který vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka, a neváhá ji vztahovat i na sebe.

Autor: Alexander Tomský
  • Vybrali jsme pro Vás