Dne 13. prosince 2011 viděli svědci, jak policisté dovedli dva muže do výslechové místnosti v budově jihomoravské policejní správy. Server iDnes.cz popsal, že v přilehlých kancelářích a chodbách bylo pak slyšet téměř každé tam pronesené slovo, nemluvě o křiku, vulgaritách i zvuku švihajícího pásku. Vyslýchající řvali například: „Takovýma levičáckýma hajzlama jako ty je prolezlá celá filozofická fakulta!“ Nebo na odpověď vyslýchaného, že je živnostník: „Jakýpak OSVČ, co to kurva podle tebe je?!“ Vyslýchaní měli být údajně ponižováni tak, že se svázanýma rukama měli ze země ústy sbírat pohozené papírky.
Podle náměstka jihomoravského policejního ředitele Libora Kachlíka však nešlo o reálnou akci, ale o cvičení jiných policejních složek, které si speciální výslechovou místnost zapůjčily. S tímto vysvětlením věc uzavřela i policejní inspekce, která případ prošetřovala po upozornění řadových policistů. Podle ministra vnitra Jana Kubiceho šlo o nácvik chování při zadržení v zahraničí, takže nikdo nebyl poškozen, protože „vyslýchaní“ jsou příslušníky bezpečnostních složek.
Kritika neexistujícího problému
Anna Šabatová, předsedkyně Českého helsinského výboru, však soudí, že událost i její prošetření svědčí o hlubokém systémovém selhávání policejních struktur, pokud jde o potírání mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. Žádá, aby se ministr vnitra událostí důkladně zabýval. Šabatová totiž soudí, že chování policistů nelze v žádném případě omlouvat ani tím, že šlo o pouhé cvičení, a že nezbývá než se tázat, o nácvik jaké situace v úřední činnosti bezpečnostních sborů se mělo jednat. Podle Šabatové je zcela absurdní tvrdit, že by takovým způsobem mohl být nacvičován jakýkoli postup, který by mohl být shledán jako legální, protože by ho nebylo kde použít. Právo nebýt mučen považuje za absolutní, které nelze omezit a ani jej nijak nacvičovat.
Lze důvodně předpokládat, že skutečnost je podstatně odlišná od obrazu, který byl tak emocionálně kritizován. Figuranty nebyli vyslýchaní, ale ti vyslýchající.
Zkušený nejmenovaný policista novinářům řekl, že si neumí představit, aby takto vypadal výslech. A to i v případě, že to bylo jen cvičení. „Proč by takové metody měli policisté vůbec cvičit?“ dotázal se závěrem.
Bývalá disidentka Hana Holcnerová projevila v této souvislosti obavu, že se policie vrací k praktikám normalizace, které vůči ní v osmdesátých letech už ani tajná policie nepoužívala.
Právničku Hanu Marvanovou zaujalo tvrzení svědků, že při výslechu museli vyslýchaní „figuranti“ snášet například nadávky do „levičáckých hajzlů“. Soudí, že je „naprosto neobhajitelné, aby se takový výslech vůbec odehrál, i kdyby to bylo jen cvičení. Pokud byl součástí například útok na osobní přesvědčení a vyznání vyslýchaných, je to v rozporu s Listinou základních práv a svobod.“
Podle advokáta Milana Hulíka policie pochybila v každém případě. „Pokud šlo opravdu o výcvik, jak tvrdí oficiální policejní orgány, je absurdní, aby se prováděl v úředních prostorách v pracovní době nebo krátce po ní.“
Josef Krob, děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, zareagoval na výrok o „levičáckých hajzlech“, jimiž je prolezlá celá filozofická fakulta. Prý nemá smysl vážně reagovat na vysvětlení, že šlo o cvičení, protože „soudný člověk“ si jistě dokáže udělat představu sám. Krobovi to připomnělo jednoho soudruha z roku 1981, který odmítl vyslechnout jeho názor s odůvodněním, že nebude poslouchat nikoho z filozofické fakulty, která je známá tím, jak je prolezlá oportunistickými živly.
I bývalému ministrovi vnitra Františku Bublanovi připadá výmluva na cvičení hloupá. „Proč taky cvičit něco, co je nezákonné,“ podotkl.
V Blesku se zablesklo
V bulvárním Blesku se však nad událostí zamysleli sine ira et studio, a vyšlo jim, že by mohlo jít o simulovaný výslech, jaký používají například tajné služby při příjmu či výcviku svých příslušníků. Činí tak proto, že v případě jejich odhalení s nimi nikdo nebude jednat v rukavičkách a musejí se spolehnout jen sami na sebe. Proto je součástí těchto procedur i vystupňovaný psychický nátlak.
Kromě potvrzení, kterého se Blesku dostalo od nejmenovaného zpravodajského důstojníka, lze na podporu tohoto názoru použít i pasáž z knihy „Lstí a klamem“ bývalého příslušníka Mossadu Viktora Ostrovského (Ikar, Bratislava 1991, s. 56nn).
Na základě dostupných informací a jejich konfigurace tedy lze důvodně předpokládat, že skutečnost je podstatně odlišná od obrazu, který byl tak emocionálně kritizován. Figuranty nebyli vyslýchaní, ale ti vyslýchající. Cílem této cvičné akce by pak nebylo vyladit brutální výslechové metody, ale zjistit a zvýšit odolnost vyslýchaných příslušníků bezpečnostních sborů v krizových situacích.
Kritika zdánlivě oprávněná
I při akceptování tohoto vysvětlení (respektive při pochopení toho, co již jasně řekl ministr Kubice), mohou mít kritici jistě mnoho „odborných“ výtek. Například, že se to nemělo dít v policejních prostorách, a už vůbec ne v pracovní době, a když, tak si vyslýchající měli ověřit, že je v přilehlých prostorách nikdo neuslyší a že třeba při přípravě na cizí prostředí měl výslech probíhat v cizím jazyce, a podobně.
K tomu je dobře se pro názornost vrátit ke zkušenosti popsané Viktorem Ostrovským. Funkčnost takovéto prověrky totiž spočívá v její neočekávanosti a totální reálnosti. Adept si totiž ani na vteřinu nesmí myslet, že jde o výcvik. Prochází sice v té době náborovým či výcvikovým procesem, ale zde musí mít důvodný pocit, že úplně omylem spadl do nějaké škaredé šlamastyky. Kromě toho, jak obstojí psychicky a co všechno na sebe bude ochoten říct, se sleduje také to, zda se neodvolá na svůj probíhající výcvik, čímž by „provalil“ své spojení například s tajnou službou. Za tím účelem se může v kritické fázi dosti tvrdého výslechu za dveřmi mihnout tvář adeptova instruktora. Zavolá-li adept na něj, neprošel.
Proto musí být i okolnosti zadržení adepta naprosto reálné. Ze stejného důvodu pak není možno provádět rozsáhlá opatření ohledně kontroly prostor přiléhajících k výslechové místnosti, protože by mohly vzbudit pozornost tamního personálu, což by mohl zadržený a do výslechové místnosti převáděný adept zpozorovat (například zvědavé pohledy policistů v prostorách, kde je předvádění zadržených osob jinak zcela rutinní činností).
Stejně tak i výslech nemůže být veden v swahili a musí jít pod kůži. Levičáctví tu je pouze utilitárním fenoménem, i když – přiznejme – do jisté míry i pochopitelným. Nadávek do „pravičáckých hajzlů“ by se mohl špión dočkat asi už jen v Severní Koreji, a „imperialistický hajzl“ by i v Brně působil trochu exoticky.
Zdánlivě oprávněné výtky směřující na nedokonalé provedení jdou tedy na vrub snahy po totálním realismu zadržení a výslechu.
Nezákonný výcvik odolnosti?
Zmínění kritici odvolávající se na Úmluvu proti mučení nebo Listinu práv a svobod však budou mít stěží připravenu alternativu, jak jinak řešit problematiku výcviku odolnosti proti mučení. Jejich přísným kritériím by zřejmě nevyhovělo ani lechtání pírkem (jak je předvedeno v montypythonovském skeči Killing Joke), či trýznění operetou Nezbedná Marietta (Woody Allen v Banánech). Skutečná odolnost se prostě nedá trénovat jinak než metodami, o nichž lze předpokládat, že tyto a ještě mnohem horší by byly proti adeptovi použity. Vydrží-li adept v domácím prostředí postupy „vyšetřovatelů-figurantů“, které – co se dá dělat – opravdu nejsou v souladu s Úmluvou proti mučení, zvýší tím pravděpodobnost, že si v kritické situaci v zahraničí zachrání život.
Skutečná odolnost se nedá trénovat jinak než metodami, o nichž lze předpokládat, že tyto a ještě mnohem horší by byly proti adeptovi použity
Otázkou pak je, může-li se dotyčný dobrovolně vzdát svých práv a vystavit se takovým postupům, když chce zvýšit svoji odolnost proti nim. Nikoliv nepodobně zvyšování odolnosti třeba proti chřipce. Některý organismus je přirozeně nesmírně odolný, jiný se musí vytrénovat. Děje se tak očkováním, což je vlastně aplikace oněch látek, proti nimž se organismus chce účinně bránit. Můžeme dokonce říci, že z pohledu analogického Úmluvě o mučení by šlo o „zakázané“ látky.
Logicky bychom pak mohli rozvinout alternativní úvahu, zda by – stejně, jako je úředně zakázáno mučení – nešlo úředně zakázat bacily a viry a podobnou verbež, aby se nemuselo aplikovat očkování. Jenže do té doby, než by ti škůdci akceptovali, že jsou zakázaní a že tedy nejsou, do té doby se bude očkovat. A do té doby, než se diktátorské režimy dobrovolně vzdají mučení, do té doby se budou dobrovolníci podrobovat podobným tréninkům.
Občané i policisté se ozvali!
Pozitivní na celé věci je, že se celkem objektivně prokázala velmi dobrá společenská odolnost proti starým manýrám. Občané – a to je nóvum, včetně policistů! – se při pochybnostech ozvali. A poměrně razantně. Možná až příliš, protože přesvědčili sami sebe do té míry, že už nevěří žádnému vysvětlení. Snad se až někteří z nich trochu „zasekli“, protože sami nepřišli na alternativu, že šlo o výcvik nikoliv vyslýchajících, ale vyslýchaných – a teď je jim blbé přiznat, že si trochu naběhli. Ale bylo to v dobré víře, a to není vůbec žádná ostuda! Mnohem horší pak v této souvislosti je, že se prokázala velmi nízká prestiž vlády, když její dementi je považováno téměř za potvrzení podezřelé skutečnosti.
