Záhy poté, co v sobotu 23. března odpoledne člen jeho ochranky objevil v exilovém sídle ve Velké Británii mrtvolu 67letého Borise Berezovského, začalo se spekulovat, že spáchal sebevraždu. Další hovořili o infarktu. Berezovského dům nedaleko Londýna nicméně preventivně prohledali britští policejní specialisté na jaderné, chemické a biologické zbraně. Před sedmi lety byl totiž vysoce radioaktivním poloniem zavražděn jiný ruský exulant a Berezovského spolupracovník Alexandr Litviněnko.
Vzácná, vysoce radioktivní látka tehdy britské vyšetřovatele přivedla na stopu, jež končila až v prostředí ruských tajných služeb. Proto se nedalo vyloučit, že by exulantský oligarcha a věhlasný kritik Kremlu mohl skonat podobným způsobem. Konkurenční vyšetřovací verzi o sebevraždě či o infarktu nicméně nezpochybňovali ani Berezovského blízcí spolupracovníci.
V uplynulém roce přišel Berezovskij o velké peníze, když prohrál s dalším ruským podnikatelem a miliardářem Romanem Abramovičem nejdražší občansko-právní bitvu v dějinách Británie. Následně ho opustila matka jeho dvou nejmladších dětí, která nechala soudně obstavit významnou část Berezovského zbývajícího majetku (už předchozí partnerka na něm v rozvodovém řízení předloni vysoudila rekordní stomilionovou částku). Krátce před smrtí si musel exmiliardář od známých dokonce půjčovat peníze na letenku.
Berezovskij propadl depresi a sebevraždu prý otevřeně zvažoval. „Je po všem, už to nemá cenu – nejlepší by bylo, kdybych dostal infarkt,“ citoval Berezovského pro britský list The Guardian jeden z jeho známých.
Boris Abramovič Berezovskij (67)
Narodil se 23. ledna 1946 v Moskvě v židovské rodině stavebního inženýra. Vystudoval lesnictví a aplikovanou matematiku, ze které získal i doktorát (1983). V letech 1969 až 1987 pracoval jako výzkumník a později vedoucí oddělení v Akademii věd Sovětského svazu. V roce 1989 spoluzaložil firmu LogoVAZ, jež dodávala software státní automobilce AvtoVAZ, distribuovala auta domácí výroby a zajišťovala servis pro auta z dovozu.
V roce 1994 konvertoval od judaismu k pravoslaví, ovládl televizní stanici ORT. Následující rok se angažoval v privatizaci ropné společnosti Sibněfť a v restrukturalizaci státní aerolinky Aeroflot. Byl jedním z hlavních sponzorů kampaně za znovuzvolení prezidenta Borise Jelcina (1996). Stal se členem bezpečnostní rady státu zodpovědným za mírová jednání s Čečenskem. V roce 1997 odhadl časopis Forbes jeho jmění na tři miliardy dolarů.
Vévodil kremelské klice, jež vytipovala Vladimira Putina za vhodného Jelcinova nástupce. Záhy po Putinově zvolení prezidentem (2000) se stal jeho veřejným kritikem. Před stíháním za zpronevěru odešel do Velké Británie, kde získával politický azyl (2003). V roce 2011 se rozvedl s druhou manželkou, která si odnáší více než sto milionů liber.
Téhož roku podal občanskoprávní žalobu na ruského miliardáře Romana Abramoviče, od něhož se domáhal 5,5 miliardy dolarů za údajně vynucenou ztrátu podílu ve společnosti Sibněfť. Loni v létě britský soud rozhodl, že Berezovskij ve společnosti podíl nikdy neměl a musí Abramovičovi zaplatit soudní výlohy (dohromady s vlastními výlohami ho spor odhadem přišel na sto milionů dolarů).
Kremelský kmotr
Bývaly přitom doby, kdy Berezovskij mohl osnování vlastní smrti nechat na jiných. Už v roce 1994 se stal terčem atentátu, ale pumový útok sťal místo něho šoféra jeho limuzíny (Berezovskij vyvázl se zraněním). Pokus o jeho likvidaci prý tehdy souvisel s bojem o ovládnutí trhu s automobily, na němž někdejší akademický matematik na konci perestrojky prvně zbohatl. Auta ze státní automobilky AvtoVaz bral do komisního prodeje, ale výrobci platil až se značným zpožděním, kdy prodejní cena v důsledku hyperinflace klesla na pouhý zlomek původní ceny.
Berezovskij svým vlivem v Kremlu také pomohl Romanu Abramovičovi ovládnout privatizovaný ropný koncern Sibněfť
Nashromážděného kapitálu využil k ovládnutí televizní stanice ORT, jež se záhy stala mediální oporou tehdejších kremelských reformátorů. Do přízně tehdejšího prezidenta Borise Jelcina se však dostal už dříve, když financoval zveřejnění jeho pamětí. Svým vlivem v Kremlu také pomohl Romanu Abramovičovi ovládnout privatizovaný ropný koncern Sibněfť. Americký časopis Forbes zveřejnil kritický článek přirovnávající Berezovského k mafiánskému kmotrovi.
Berezovskij byl u zrodu takzvaného „davoského paktu,“ jímž se ruští oligarchové (neprůhledně zbohatlí, politicky vlivní postsovětští miliardáři) na Světovém ekonomickém fóru zavázali pokrýt náklady na Jelcinovu kampaň za znovuzvolení v roce 1996. Několik měsíců po volbách byl Berezovskij jmenován náměstkem tajemníka bezpečnostní rady státu zodpovědným za mírová jednání s čečenskými povstalci.
Už následujícího roku se však „davoský pakt“ rozpadl. Původně podnikatelský souboj o privatizaci telekomunikačních služeb přerostl v politické měření sil mezi Berezovským a vicepremiérem Anatolijem Čubajsem. Berezovského média se jala rozkrývat korupční skandály v Čubajsově okolí a dosáhla odstranění řady jeho příznivců ze státních postů. Čubajs na oplátku přiměl Jelcina k odvolání Berezovského z bezpečnostní rady státu.
„Byla to bitva lidí na člunu plujícím k okraji vodopádu,“ popsal tehdejší události americký finančník George Soros. Podle něho se z tohoto střetu reformní tábor v Kremlu už nikdy nevzpamatoval, což připravilo prostředí pro nástup konkurenčních sil, potažmo Vladimira Putina.
Vztah s Putinem
Ještě předtím si však Berezovskij proti sobě poštval ruskou rozvědku, protože z Aeroflotu vyházel stovky špiónů, kteří v zahraničí vystupovali jako zaměstnanci ruské letecké společnosti. Na Berezovského byl vydán zatykač za zpronevěru při restrukturalizaci státních aerolinek. Uprostřed jeho opletaček se zákonem dorazil na narozeninovou oslavu jeho manželky tehdejší šéf ruské tajné služby FSB Vladimir Putin na znamení přátelské solidarity. Záhy bylo vyšetřování Berezovského zastaveno.
Berezovskij se s Putinem znal už od začátku devadesátých let, kdy mu Putin jako náměstek petrohradského primátora pomáhal otevřít „komisní prodejnu“ automobilů ve druhém největším ruském městě. Berezovskij ho později bral s sebou lyžovat do Švýcarska. Poté, co se Berezovskij dostal do čela kremelské kliky, jež hledala nějakého zvolitelného Jelcinova nástupce, vzpomněl si na Putina.
V létě 1999 vyrazil Berezovskij do francouzského letoviska Biarritz, kde Putin právě trávil dovolenou, aby ho osobně přemluvil k přijetí postu premiéra
V létě 1999 vyrazil Berezovskij do francouzského letoviska Biarritz, kde Putin právě trávil dovolenou, aby ho osobně přemluvil k přijetí postu premiéra, potažmo příštího prezidenta. O pár týdnů později už byl Putin předsedou vlády a jako muž činu odstartoval opětovnou okupaci Čečenska. (Tamní islamistický velitel Movladi Udugov údajně Berezovského o pár měsíců dříve telefonicky zpravil o chystaném vpádu separatistů do sousedního Dagestánu, jenž měl sloužit jako záminka k sesazení umírněné vlády v Grozném – společném cíli Kremlu i islamistů.)
Berezovskij mezitím vybudoval stranu Jednota (později přejmenované na jednotné Rusko), jež šla do nadcházejících parlamentních voleb s programem bezmezné podpory nového energického premiéra Putina, a sám za ni byl zvolen poslancem za severokavkazskou autonomní Karačajevsko-čerkeskou republiku. Berezovského televizní stanice ORT se naplno zapojila i do následné Putinovy prezidentské kampaně.
Už tři týdny po Putinově květnové inauguraci v roce 2000 se však Berezovskij s Putinem veřejně rozešel. V otevřeném dopise zveřejněném v deníku Kommersant se Berezovskij ostře vymezil proti prezidentem navrženým ústavním reformám, jež dávaly Kremlu právo sesazovat regionálně volené gubernátory. Berezovskij brzy poté složil poslanecký mandát s tím, že se nechce podílet na obnově autoritářského režimu. Jeho stanice ORT vládě předhazovala nezdařenou záchranu 118 námořníků ze ztroskotané ponorky Kursk.
Vyznání z Londýna
Putin dal najevo, že nebude trpět kritiku médií ve vlastnictví oligarchů. Na podzim 2000 bylo obnoveno stíhání Berezovského za zpronevěru v Aeroflotu. Po druhém předvolání k podání svědecké výpovědi vzkázal v listopadu téhož roku z Londýna, že se už do Ruska nevrátí. Následujícího roku prodal Berezovskij svůj podíl ve stanici ORT Abramovičovi, který zpravodajství zcela pořídil politice Kremlu. Abramovič mu také vyplatil 1,3 miliardy dolarů za „politickou asistenci a ochranu“ při privatizaci společnosti Sibněfť.
Berezovskij v Británii získal v roce 2003 politický azyl. V Rusku byl v nepřítomnosti odsouzen k šesti letům odnětí svobody za defraudaci Aeroflotu a ke třinácti za defraudaci AvtoVazu. Trestnímu stíhání se v exilu vyhnul, ale stal se účastníkem řady občanskoprávních kauz. Kromě zmíněného rozvodového řízení a sporu s Abramovičem, v němž se dožadoval dalších 5,5 miliardy dolarů odškodnění za „vynucenou“ ztrátu kontroly nad společností Sibněfť, se Berezovskij soudil zejména kvůli nactiutrhačství. Například v roce 2010 vyhrál spor s ruskou televizní stanicí RTR, která ho vinila z podílu na vraždě jeho přítele Alexandra Litviněnka. Protistraně přitom vydatně pomáhala ruská prokuratura.
Berezovského ambice stát se z exilu hybatelem ruské opozice zůstala nenaplněna
Berezovského ambice stát se z exilu hybatelem ruské opozice však zůstala nenaplněna. Když se v rozhovoru pro The Guardian vyslovil pro násilné svržení Putinova režimu, ruští opozičníci se od něho distancovali. „Jeho extravagantní proklamace jsou jen metodou, jak připoutat pozornost. Pro většinu Rusů zůstává politickým symbolem devadesátých let, jedním z ničemů, kteří se obohacovali za zády prezidenta Jelcina. Informační šum okolo Berezovského prospívá Kremlu, který se opravdovou ruskou opozici snaží zkompromitovat,“ napsal na svůj web opoziční předák Garry Kasparov.
Tehdy mohl Berezovskij ještě namítat, že v Rusku není žádný významný politik, kterého by nikdy nefinancoval. Jenže s ubývajícím jměním definitivně ztrácel na významu. K depresi někdejšího kremelského kmotra možná přispěla i předtucha, že by už na něho nikdo nejspíš neměl důvod spáchat atentát.
Po oznámení jeho smrti v britském exilu poznamenal mluvčí Kremlu, že Berezovskij před několika měsíci poslal Putinovi osobní dopis, v němž se kál za své chyby a prosil o pomoc s návratem do vlasti. Je-li to pravda, šlo by o znamení pokročilého poraženectví. Ještě loni před Velikonocemi totiž Berezovskij na svém facebookovém profilu učinil veřejné pokání, v němž hlavu před Putinem rozhodně neskláněl:
„Hospodin seslal proroctví skrze svatého Jeremiáše proroka, ,Navraťtež se již jeden každý od cesty své zlé, a polepšte cest svých i předsevzetí svých‘. Jelikož je dnes Neděle odpuštění (česky pravoslavná Syropustní neděle – pozn. red.), musím se vám zpovídat. Mé roky v exilu mi umožnily nahlížet na svůj život a na život své vlasti; čím dál víc si uvědomuji, že bez pokání, bez uznání minulých chyb a bez odvahy budovat budoucnost nemůže být žádný pokrok. Já nic takového neučinil; ani vy ne, a ani naše země.
Prožil jsem dlouhý a barvitý život. Mnohé z toho, co jsem během něj udělal, bylo nevyhnutelně špatné. Dopustil jsem se nepočestných skutků vědomě a mnoha dalších jsem se dopustil, aniž bych věděl, co činím. Jak stojí v kajícné modlitbě: „Ať vědomě či nevědomě, ať ochotně či neochotně.“ Vím, že lid Ruska, k němuž patřím, mnohé mé skutky zatracuje; Hospodin, ve své moudrosti, mi osudem přidělil vykonání určité role.
Kaju se a žádám vás o odpuštění mé chamtivosti. Prahnul jsem po bohatství a nechápal, že tím jiným ubližuji. Svůj hřích jsem zamlouval tím, že šlo o ,dějinný okamžik‘, o mé ,geniální kombinace‘ či o ,podnětné příležitosti‘; na spoluobčany jsem však zapomněl. Skutečnost, že jsem nebyl sám, kdo takto myslel a jednal, mě neospravedlňuje.
Odpusťte mi.
Kaju se a prosím vás za odpuštění za to, že jsem pošlapával vaši svobodu slova. Ospravedlňoval jsem se tvrzením, že musím zachránit Rusko před ,rudo-hnědým‘ morem; razil jsem centralizovanou informační politiku, jež opustila demokratické hodnoty. Mými činy započala destrukce nezávislé žurnalistiky. Ano, nebyl jsem v tom sám, ale to mě neospravedlňuje.
Odpusťte mi.
Kaju se a prosím vás o odpuštění za umožnění vlády Vladimira Putina. Tehdy byl tím, o kom jsem myslel, že je ho třeba, ale nedokázal jsem v něm vidět budoucího nenasytného tyrana a uzurpátora pošlapávajícího svobodu, který v Rusku zastavil rozvoj. Mnozí z nás to tehdy nerozpoznali, ale to mě neospravedlňuje.
Odpusťte mi.
Nemám dalšího, z čeho bych se před Ruskem vinil.
Vím, že pokání nejsou jen slova, ale i činy. Vězte, že budou následovat.
Boris Berezovskij
26. února 2012“
