K napsání tohoto článku nás přiměly reakce čtenářů na komentář ČESKÉ POZICE, který se věnoval vyhození ministerské kontroly z národního podniku Budějovický Budvar. A dále reakce na navazující článek o tom, že ministerstvo zemědělství chce provedením finančního auditu Budvaru pověřit společnost HZ Consult. Diskuse pod oběma texty několikrát převýšila jejich vlastní rozsah. Kromě pravidelných přispěvatelů se zjevně zapojili i lidé z pivovarnického byznysu. Jak tomu v podobných případech bývá, nad debatou, zda současná podoba státního vlastnictví státu přináší více dobra, nebo zla, převládlo téma, co chce kdo v Budvaru ukrást a pro kterou politickou stranu.
Jinými slovy: Ve veřejné diskusi převažuje varování, že může dojít k vytunelování rodinného stříbra. Zkusme se zamyslet, zda stříbro v podobě Budvaru je opravdu tak ryzí.
Červený a černý
Ministru Bendlovi se podařilo z technického problému vyrobit výbušné politikum a současně poukázat na problémy národního vlastnictví
Největší slabinou těch, kdo říkají, že by bylo dobré se managementu Budvaru trochu podívat do papírů, je fakt, že ministerstvu zemědělství, které za správu Budvaru odpovídá, šéfuje extrémně neoblíbený ministr Petr Bendl z ODS. Navíc si ministr vysloveně naběhl složením komise, která měla kontrolu provést, i plánem zapojit do kontroly auditorskou firmu HZ Consult. Tím se mu podařilo z technického problému vyrobit výbušné politikum a současně poukázat na problémy národního vlastnictví. Ať udělá příslušný resortní ministr cokoliv, vždycky se najde někdo, komu se to nelíbí a kdo to přehraje na politickou notu. Že to je většinou pravda, je věc druhá.
Co se však trochu zamyslet nad tím, co stát vlastně z Budvaru má, potažmo nad tím, zda by nebylo lepší do rozpočtu převést všechny peníze, které v Budvaru jsou, a následně prodat podnik zájemci, který nabídne nejvyšší cenu. Taková věc se dá například udělat srovnáním. A proč nesrovnat národní podnik Budvar se společností, jež je produktem tolik kritizované české cesty privatizace? Už se předem těšíme, jak to v diskuzi schytáme.
Na úvod několik základních informací. Budvar nemusí dělat výběrová řízení podle zákona. Tento fakt vůbec neznamená, že by automaticky musel nakupovat různé zboží a služby nevýhodně. Znamená jen to, že by se z toho, co a za jakých podmínek nakoupil, měl kontrole zpovídat. Mnohem zajímavější je, že Budvar nemusí vydělané peníze odvádět do státního rozpočtu. To podniku poskytuje obrovskou výhodu před konkurenty a v podstatě to znamená, že příjmy z půjčování peněz, které má na účtu, pomalu dohánějí příjmy z vaření piva.
V roce 2010 Budvar vykázal zisk před zdaněním 219 milionů korun, z toho 77 milionů z finančních operací, tedy za uložené či investované peníze podniku. Ještě pár let a Budvar bude vydělávat více na úrocích než na pivu. Prostě v jižních Čechách pomalu vzniká jakási Národní Banka Budvar. Bohužel tím Budvar nepracuje pro prospěch státu, ale sebe sama. Ve skutečnosti se tedy jedná skutečně o kus stříbra uloženého v trezoru, ze kterého stát nemá skoro nic. Lze jen doufat, že ve svém dvoumiliardovém portfoliu cenných papírů Budvar drží alespoň nějaké dluhopisy České republiky, a nemá ty řecké.
Stříbro? Možná, ale čí?
To samozřejmě podněcuje diskusi, do jaké míry existují skutečně známkoprávní překážky přeměně na akciovou společnost, anebo zda management jen obratně nevyužívá složitou právní situaci k tomu, aby změny brzdil. Věc je o to těžší, že nemůžeme chtít zveřejnění nějaké nezávislé právní analýzy tohoto problému, protože toho by protistrana okamžitě zneužila.
A teď konečně nějaká konkrétní čísla. Jistě každý pochopí, že rozsah článku nemůže zahrnout kompletní analýzu hospodaření podniku. Srovnání dvou ikon českého pivovarnictví, Plzeňského Prazdroje a Budějovického Budvaru, je ale velice zajímavé už na první pohled. Podívejme se na tabulku:
Výsledky za rok 2010 (v milionech korun)
| Ukazatel | Plzeňský Prazdroj | Budějovický Budvar |
|---|---|---|
| Tržby | 14 500 | 1950 |
| Zisk | 4100 | 219 (z toho 77 z finančních operací) |
| Vlastní kapitál | 10 000 | 4400 |
| Daň z příjmu právnických osob | 923 | 45 |
| Počet zaměstnanců | 2300 | 626 |
Když použijeme poměr tržeb jako základ pro další porovnání, pak je Prazdroj zhruba 7,4krát větší než Budvar. Podle toho by měl mít Budvar zisk 554 milionů korun, 1350 milionů vlastního kapitálu (po zaplacení tři miliard korun státu na dividendách), platit 124 milionů daní z příjmu právnických osob a mít jen 310 zaměstnanců. I když připustíme jisté zjednodušení takového srovnání, nabízí se jasná otázka: Co tedy stát z Budvaru má?
Navrhne Kalousek Lex Budvar?
Ministr financí Miroslav Kalousek, který je z jižních Čech, by měl navrhnout Lex Budvar o jediné větě: „Budějovickému Budvaru se vyměřuje mimořádná daň ze zisku ve výši pět miliard korun.“
Pak by měl do firmy nastoupit management, který z podniku těch 554 milionů korun ročního zisku dostane...
Tolik peněž sice Budvar v hotovosti nemá, ale banky by mu jistě rády půjčily. Pak by mu nejenom ubylo těch 77 milionů zisku z finančních operací, ale současně by musel platit úroky, stejně jako ostatní pivovary. Zisk by tím klesl na nějakých 100 milionů a teprve po tom všem by se měl Budvar srovnávat s konkurencí. Pak by měl do firmy nastoupit nový management, který z podniku těch 554 milionů korun ročního zisku dostane. Když to dokáže pivovar v Plzni, proč by to nešlo v Budějovicích, když tvrdí, že dělají stejně skvělé pivo.
Stát od Plzeňského Prazdroje, částečně i díky kuponové privatizaci a svéráznému přístupu Nomury ke správě cizího majetku, dostává ročně stabilně zhruba 4,7 miliardy korun na daních. Jedná se o součet všech daní společností placených, tedy DPH, spotřební daně, silniční daně a daně z příjmu či z nemovitostí. Stejný souhrn všech daní odváděných Budvarem dosáhl podle posledních zveřejněných ukazatelů jen 281 milion korun. Připouštíme, že tento poslední údaj je do jisté míry zkreslený, protože Budvar vyváží větší podíl produkce než Prazdroj. Spotřební daň a DPH se totiž platí v zemi spotřeby.
Jakýkoli státní, nebo obecní podnik vždy byl, je a bude předmětem politického boje a zneužívání ze strany politiků. Žádný systém se tomu nikdy v historii lidstva nedokázal vyhnout. Privatizace má samozřejmě svoje úskalí a rizika, ale představuje nejméně špatné řešení. Výjimkou snad mohou být firmy, které pracují s využitím nějaké formy přirozeného monopolu, protože tam existuje vždy možnost jeho zneužití.
