Česká republika by se mohla stát vzorem v obraně svobody slova

Komunismus, skvělá myšlenka, nevhodný živočišný druh, prohlásil americký biolog E. O. Wilson. A s nadsázkou dodal, že u mravenců a termitů se zdá, že Marxův model funguje dokonale, ale u lidí je to ošemetnější. Tento Wilsonův výrok ukazuje jednoduchou, ale důležitou myšlenku, která se neváže pouze na komunismus, ale na všechny potenciální totalitní ideologie.

Pokud chceme, aby společnost byla co nejsvobodnější, nejspravedlivější a nejodolnější vůči tyranii, musíme se ptát, jaké bytosti ji tvoří, co je člověk a jakou má povahu. Můžeme mít obraz budoucí utopie, ale pokud bude fungovat jen na papíře, a nebude počítat s lidskou povahou, nemá šanci uspět, a pravděpodobně povede k totalitě.

Dva extrémy

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Člověk je složitý, plný rozporů a paradoxů a lidská povaha nad rámec jakéhokoliv eseje. Moderní psychologie nezná všechny odpovědi, proto se budu věnovat společenské rovině lidství a jejímu vztahu k tyranii. Člověk je totiž tvor společenský. Navzdory samotářům a poustevníkům jsou pro naprostou většinu lidí vztahy s druhými nesmírně důležité. Dobré vztahy s přáteli a rodinou jsou jedním z nejvýznamnějších předpokladů štěstí a spokojenosti a jejich absence, sociální izolace, je spojená s depresí, a dokonce s horším fyzickým zdravím.

Sociální fobie, strach z toho, co si o nás ostatní budou myslet, je jednou z nejčastějších duševních poruch. Můžeme na sebe apelovat od rána do večera, že by nám mělo být jedno, co si o nás druzí myslí, ale ze zkušenosti vyplývá, že to není snadné – na ostatních záleží. Člověk potřebuje někam patřit a sociální nepřijetí či zatracení v něm evokuje strach. Potřeba někam patřit a být přijat je však v rozporu se svobodným a individuálním projevem.

Na jednom extrému hrozí totální podvolení společenským strukturám, ztráta jedince v konformní šedi, na druhém osamocení, vykořeněnost a odmítnutí druhými. Vybalancovat tyto dvě roviny není jednoduché, proto myslitelé vždy zdůrazňovali, že je třeba se v diskusích o svobodě bavit nejen o útlaku státu, ale i svobodě společenské a jejím protipólu – sociální tyranii. A zabývat se povahou a mírou moci společnosti nad jednotlivcem. K takovým myslitelům patří britský filozof John Stuart Mill (1806–1873).

Ten tvrdí, že ochrana před státní mocí nestačí a že je třeba chránit i jednotlivce před společností, která vnucuje svá pravidla těm, kdo se odchylují, a nutí všechny utvářet si charakter podle jejího vzoru. Mill píše: „Sociální tyranie je často mnohem nebezpečnější než politická. A i když neukládá tak přísné tresty, nelze před ní uniknout, proniká hlouběji do všech sfér života a zotročuje duši.“ To je úderná, ale abstraktní formulace, proto je třeba se zamyslet, co znamená, nebo může znamenat.

Na rozdíl od omezování svobody státem se sociální tyranie špatně definuje a ještě hůř se hledá, kdo je za ni zodpovědný. To však neznamená, že bychom tomuto problému neměli porozumět, naopak o to víc. Za neurčitého, ale bytostně vnímaného útlaku se totiž může začít volat po silném vůdci, jenž sjedná pořádek a ochrání slabší a zapomenuté před útlakem. Jedna tyranie může být povolána na obranu proti jiné. A této nebezpečné vyhlídky je třeba se vyvarovat. Diktátoři totiž často přicházejí převlečení za osvoboditele, například komunisté či nacisté.

Sdílené přesvědčení

Sociální tyranii ukazuje pohádka Císařovy nové šaty. Marnivého císaře, jehož zajímá jen jeho vzhled, navštíví dva tkalci a slíbí mu ušít nádherné šaty neviditelné pro hloupé a nepoctivé. Oba však jsou podvodníci a jen předstírají, že něco šijí. Císař nechce přiznat, že nic nevidí, neboť by se mohlo ukázat, že je hloupý a nepoctivý, proto také předstírá, a i jeho ministři a poradci. Na konci pohádky císař jde, jak ho pánbůh stvořil, v průvodu poddaných, kteří dělají, že vidí jeho neexistující šaty, když malé dítě, jež situaci nechápe, zvolá: „Císař je nahý!“

Prolomí tím přetvářku, všichni se začnou smát a císař je veřejně zostuzen. Co malé dítě udělalo? Řeklo, že císař je nahý, což každý věděl. I císař. Ale každý to věděl pouze soukromě a nikdo se to neodvážil vyslovit nahlas ze strachu, že by byl jediný, kdo se ukáže jako hlupák. Malé dítě umožnilo všem poznat, že nejen já, ale i ostatní vědí. A nejen to, evokovaný smích dal všem poznat, že nejen já vím, že císař je nahý, a ty víš, že císař je nahý, ale také že já vím, že ty to víš, a ty víš, že já to vím, a že já vím, že ty víš, že já to vím.

Chceme-li ve společnosti něco změnit, je třeba se zkoordinovat, k čemuž nestačí, že všichni vědí, že je něco pravda, ale i sdílet toto přesvědčení. Pokud vím něco a ty také, ale nevím, že ty to víš, a ty nevíš, že já to vím, lze nabýt mylného přesvědčení, že jsme ve svém názoru osamoceni. S tímto efektem intuitivně počítají diktátoři. Při upevňování moci proto obvykle potlačují svoboda tisku, slova a shromažďování, základní pojistky proti útlaku, jež umožňují poznat, že ve svém přesvědčení nejsme sami, což pomáhá se zorganizovat a vzepřít totalitě.

Společné pole

Toto poznání já vím, že ty víš, že já vím, je podmnožinou toho, čemu se v psychologii říká „společné pole“, jímž popisujeme, když používáme věty, jako je „všichni přece vědí XY“ nebo „každý normální člověk si myslí“, a v němž se nacházíme, když komunikujeme nebo jednáme v sociální situaci. Přepíšete-li si doslovně část své konverzace s druhým člověkem, zřejmě zjistíte, že vynecháváte většinu detailů a soustřeďujete se jen na relevantní, protože předpokládáte, že zbytek si druhý domyslí, neboť s ním sdílíte společný referenční rámec.

Když někdo něco příliš vysvětluje, je to nuda. Když někdo něco bere příliš doslova, přijde to vtipné. Je to jako vtip o programátorovi a jeho ženě, která mu řekne: „Kup chleba, a jestli budou mít rohlíky, vezmi jich dvanáct.“ A on se vrátí s dvanácti bochníky chleba. Programátor neudělal nic špatně. Věta je dvojznačná a pouze ji interpretoval po svém. Většina ale „z kontextu“ chápe, že měl koupit rohlíky. Onen kontext je společné pole, množina všech přesvědčení, postojů a znalostí, které předpokládáme u ostatních lidí.

Musíme být schopní simulovat pohled na svět druhých lidí, ke kterému nemáme přímý přístup, protože si nevidíme do hlavy. Společné pole je zásadní nástroj naší mysli, bez kterého by všechno bylo kostrbatější a zdlouhavější. Kdybychom to neuměli, komunikace by byla neúnosná a těžkopádná. Nebyl by v ní žádný prostor pro dvojsmysl, výňatky, čtení mezi řádky, sarkasmus, ironii, analogii a humor. Všechno by se muselo vysvětlovat do detailů.

Byl by to svět, který přijde směšný, když na něj občas narazíme ve formě absurdních varování v uživatelských manuálech, například „nedávejte dítě do mikrovlnné trouby“ nebo „ujistěte se, že držíte motorovou pilu v provozu za správný konec“. Přijde to vtipné, protože to přece každý ví, a nemusí se nikam psát. Je to podobné tomu, co nazýváme selský rozum, a zároveň velmi blízké tomu, čemu říkáme kultura – nevědomé poznání, jak se lidé chovají, jaké jsou normy, co se dělá a nedělá, a jaký to má význam.

Je třeba si uvědomit, že se společného pole jen tak nezbavíme, protože většinu času dobře slouží, a bez něho bychom se ztratili v chaosu, protože nedokážeme předpovědět, co se stane, a nemáme sebemenší potuchu, jak druzí zareagují. Zároveň si však musíme uvědomovat, že společné pole má i stinnou stranu, jak ukazuje Andersenova pohádka, neboť v něm může zahnívat, co si myslí pouze malá část lidí nebo dokonce vůbec nikdo, ale nikdo se to neodváží říct nahlas, protože má za to, že je v tom sám.

Václav Havel

Toto zahnívání zejména hrozí, když se za vyřčení konkrétního přesvědčení trestá. Extrémní podobu tohoto jevu popisuje Václav Havel (1936–2011) ve svém eseji Moc bezmocných, když se ptá: Proč dává zelinář do výkladní skříně heslo „Proletáři všech zemí spojte se?“ Je to proto, že by si přál, aby se všichni proletáři doopravdy spojili? Havel pochybuje, že by většina lidí na konci sedmdesátých let po 30 letech marasmu věřila v komunistický ideál, a ptá se, proč dělají, jako by mu věřili. Proč to tedy zelinář udělal?

Havel odpovídá: „Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce ,maličkostí‘, které mu zajišťují relativně klidný život ,v souladu se společností‘. Člověk nemusí těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat.“ Kdyby to neudělal, porušil by pravidla hry a riskoval ztrátu svého klidu a bezpečí. Asi by ztratil práci a ostatní by na něho zanevřeli, možná by ho i pronásledovali.

Ne snad proto, že by s ním nesouhlasili, ale proto, že kdyby to neudělali, mohli by se stát podezřelými a být nařčeni, že nejsou loajální. Havel dále pochybuje, že by i představitelé vlády jedné strany teze obhajovali z přesvědčení. Jde spíše o to, že nemají na výběr, protože vědí, že pokud zaváhají, mohl by je vyměnit jiný funkcionář ochotný sloužit tyranské ideologii. Proto opakují stejné fráze bez možnosti svobodného úsudku.

Havel tomu říká společenská „samo-totalita“, která slouží především sama sobě. V takové situaci je každý člověk nejen jejím otrokem, ale i umožňuje, aby existovala, protože se neodváží promluvit nahlas. Svým mlčením vstupuje do hry, stává se jejím hráčem a pomáhá, aby se dál hrála. Každý je obětí i pachatelem.

Havel také reflektuje, proč je nutné neposlušného zelináře drakonicky potrestat. Zelinář sice nemůže konkurovat mašinerii, která disponuje tajnou policii a armádu, ale úplně bezmocný není. Samo-totalita je totiž křehká, protože závisí na mlčení většiny. Udržuje ji všeobecný cynismus, že věcí se mají daným způsobem, a nikdo s tím nic nenadělá, a rezignace riskovat své pohodlí a zakřičet, že „císař je nahý“.

Porážka nepřítele

Přenesu tuto tezi do současnosti, aniž bych ji srovnával s komunistickou totalitou, což by bylo rouhání, ale je třeba se zamýšlet nad dynamikou sociální tyranie v jakémkoliv čase. Určitá míra přijetí sociálních norem je důležitá, abychom se dorozuměli a věděli, co od druhých čekat. Nějaké společné pole potřebujeme. Zároveň se ale může stát, že míra vyžadovaného podvolení překročí určitou mez a stane se tyranskou, což může mít dalekosáhlé následky. Proto musíme být neustále na pozoru.

Z toho, co se objevuje ve veřejné diskusi, a s nástupem sociálních médií, se zdá, že toto téma je dnes relevantnější než třeba před 20 lety. Hovoří se o rozdělené společnosti, netoleranci k odlišným názorům, znesvářených táborech, které se nenávidí. Není to nic nového. V nedávných projevech se o tom zmínil český prezident Miloš Zeman i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček i nedávno zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera (1947–2020).

Jak se toto téma neustále omílá, obávám se, že se z něho stane fráze, nic neříkající slogan, se kterým všichni souhlasí, a vědí, že mají kývat, když jej slyší, ale v podstatě nic neznamená. Tento apel je příliš důležitý, aby se z něj stalo klišé. Průzkumy veřejného mínění totiž ukazují, že roste počet lidí, kteří se výrazně politicky vymezují, klesá umírněnost a ochota k dohodě. Lidé se shlukují do názorových bublin, kde si vyhledávají přátele, s nimiž hovoří.

Ukazuje se, že více než dříve považujeme svou politickou orientací za důležitou součást naší identity. To s sebou nese emoce a politika dostává morální náboj. Řekni mi, co si myslíš o migraci, brexitu či premiérovi, a já ti řeknu, jsi-li dobrý, nebo špatný člověk. Nejde o společné hledání pravdy diskusí, ale o porážku nepřítele. Lidé se urážejí a zesměšňují ne proto, aby druhého přesvědčili, ale aby signalizovali loajalitu k vlastní skupině. To posiluje rozdělení společnosti, neboť urážky ještě víc radikalizují uražené. Je to začarovaný kruh.

Pochopení instinktů

Zmíněné umocňuje vývoj technologií a narůst vlivu sociálních sítí, díky nimž najdeme soukmenovce po pár kliknutích, a které, aby udrželi u obrazovek, servírují informace, jež souhlasí s tím, co si už dávno myslíme, nebo ty, jež jsou o trochu extrémnější. Psychologové také upozorňují, že když se cítíme jako rytíři bojující proti všemu zlu, přestáváme myslet kriticky a nezohledňujeme argumenty protistrany – se zlem se nevyjednává a nezaslouží si slitování. To je jeden z ošklivých aspektů lidského morálního instinktu.

Nevyvinul se, aby vedl k pravdě, ale stmelil tlupy předků, jejichž život byl protkán neustálým bojem. Morálka funguje jako sociální lepidlo s vedlejším účinkem – slepuje a zaslepuje –, proto se snoubí s lidským tíhnutím ke kmenovosti. V bitvě se hodí, ale v civilizované společnosti je nebezpečným přežitkem. Proto musíme své instinkty pochopit, abychom se jim dokázali vzepřít. Přílišné moralizování ve veřejné diskusi totiž může vést k tomu, že se budeme chovat zaslepeně a nedokážeme se bavit o složitých a často kontroverzních problémech.

Všichni lidé se nechovají takto zaslepeně. Sociologové mluví o vyčerpané většině, jejíž členové mají různé politické názory, ale spojuje je přesvědčení, že věci jsou složitější, chtějí si vyslechnout argumenty více stran a unavují je ustavičné boje a urážky. Odhaduje se, že v USA tvoří až 67 procent dospělé populace. Tito lidé mají pocit, že nejsou ve veřejném prostoru reprezentovaní, proto často rezignují na politiku, méně chodí k volbám a nevyjadřují své postoje v diskusích.

Chtějí mít klid a nekazit si vztahy s druhými kvůli obavě, že budou nařčeni z podpory „zlé“ protistrany, což evokuje Millovu sociální tyranií. Pokud jsou politická témata týkající se složitých problémů, jako je migrace, diskriminace, transgender či klimatická změna, minovým polem, přicházíme o obrovský potenciál chytrých a nadaných lidí, jež potřebujeme ve veřejné diskusi, ale kteří často mlčí, protože nemají odvahu riskovat postih. A nemám na mysli riziko trestu dle zákona, ale třeba útoku na reputaci, pomluvy či ztráty přátel.

Například v mé sociální bublině bylo v roce 2015 naprosto nemožné hovořit o riziku masové migrace. Každá zmínka znamenala zařazení mezi pravicové extremisty, islamofoby a konvičkáře. Moji dva přátelé se kvůli tomuto tématu dokonce přestali bavit. V Česku jsme však v tomto ohledu na tom ještě dobře.

Roger Scruton a Tim Hunt

Na Západě se objevuje jev známý jako „atentát na Twitteru“ pojmenovaný podle kauzy okolo výroků nedávno zesnulého britského filozofa Rogera Scrutona (1944–2020). Ten byl vyhozen z vládní komise pro architektury poté, co novinář z týdeníku New Statesman překroutil několik jeho vět, aby z něho udělal antisemitu a rasistu. Scrutona se zastal publicista Douglas Murray, který získal nahrávku celého rozhovoru, z níž bylo zřejmé vytržení vět z kontextu a jejich úprava. Scruton byl následně vrácen do komise a týdeník se mu omluvil.

Zažil jsem osobně takovou situaci v létě 2015 v Londýně, kde jsem tehdy studoval. V červnu toho roku se přes Twitter donesla zpráva, že profesor biochemie z naší univerzity a laureát Nobelovy ceny Tim Hunt na konferenci v Jižní Koreji prohlásil, že by ženy a muži měli mít oddělené laboratoře, protože se rozptylují, a že se ženy hned rozbrečí, když je někdo kritizuje. Okamžitě se zvedla vlna odporu, všichni akademici a výzkumníci v mém okolí Hunta odsoudili jako zpátečnického sexistu a na několik dní se stal terčem posměchu a opovržení.

Den po zveřejnění tweetu se od něho distancovala Královská společnost. „Tim Hunt ukazuje, proč by staří muži měli být vypovězeni z vědy,“ napsal britský deník The Guardian. Hunt byl poté přinucen vzdát se postu na University College London i v Evropské výzkumné radě. Událost se odehrála natolik rychle, že se nikdo nezeptal veřejností odsouzeného nobelisty, co na to říká, a jak by se obhájil. Také já jsem se s kolegy pohoršoval nad bigotností starého akademika a byl jsem velmi rozčarován, když se za pár týdnů ukázalo, že vše bylo jinak.

Hunt ve svém projevu parodoval zpátečnictví, a vtipkoval, co by říkal, kdyby byl sexistou. Z toho vyšel z kontextu vytržený citát o pláči a segregaci laboratoří. Jeho projev končil větou: „Teď vážně, jsem ohromen ekonomickým rozvojem Koreje… Ženy vědkyně v něm hrály nepochybně důležitou roli. Věda potřebuje ženy a vy byste měly dělat vědu navzdory všem překážkám.“ Následoval potlesk. Za Hunta se po čase postavil například britský biolog Richard Dawkins či současný premiér Boris Johnson, kteří mu pomohli se „očistit“.

Tehdy nikdo nemluvil o mediální gramotnosti, dezinformacích a nutnosti kritického myšlení. Nebyl důvod. Výzkumníci, kteří útočili, byli v kritickém myšlení mnoho let školeni. Tím nechci snižovat kritické myšlení ani hrozbu dezinformací, ale je třeba si také dávat pozor na morální instinkt, který nás zaslepuje. Oba postižení měli štěstí, že jim pomohly konexe a veřejný profil, bez čehož by byli rychle zapomenuti. Proto člověka zamrazí, když se slovy klasika se zeptá: Kdo z vás to má?

Případ Rotherham

V USA a ve Velké Británii existuje řada případů, kdy se na někoho vytáhla špína z minulosti, většinou nějaký nepopulární názor či nemístný vtip na sociálních sítích, a poté přišel o práci. To si pak každý dvakrát rozmyslí, zda se k něčemu vyjádří. Je také třeba myslet do budoucna. Některé věci nepřijatelné dnes byly přijatelné ještě před pár lety a totéž se může stát v budoucnu. A internet nezapomíná. Strach z vyslovení nepříjemných názorů nebo skutečností může mít katastrofické důsledky.

Kdo zná případ městečka Rotherham v Anglii, kde v letech 1997 až 2014 působil organizovaný zločinecký gang? Jeho členové vyhledávali nezletilé dívky z chudých rodin, které unášeli a sexuálně zneužívali. Nejmladším bylo jedenáct let a odhaduje se, že počet znásilněných byl nejméně tisíc čtyři sta. Jak je možné, že to trvalo tak dlouho, a že bylo tolik obětí? To si toho nikdo nevšiml?

Samozřejmě, že všiml, ale jeden z důvodů, proč to nikdo neřekl nahlas a veřejně, proč se nezapojila policie, i když o tom věděla, byl, že šlo o gang pákistánský, a místní autority se stejně jako sociální pracovníci obávali nařčení z rasismu. Já sám jsem se o tomto případu poprvé dozvěděl v roce 2016 z knihy Douglase Murrayho Podivná smrt Evropya byl jsem přesvědčen, že to je výmysl a dezinformace. Následně jsem byl zděšený, když jsem si dohledal zdroje a zjistil, že je pravdivý.

Byl jsem zděšený, protože se stal, a že jsem o něm nevěděl. Přitom čtu noviny a často mě rozčiluje, že informují o každé hlouposti. V době, kdy případ praskl, jsem navíc žil v Anglii. Proto jsem se ptal: Jak je možné, že jsem se o něm nedozvěděl?! Tisíc čtyři sta nezletilých obětí a já se k nim musel prokopávat v lokálním zpravodajství veřejnoprávní BBC. Majid Nawaaz, Angličan pákistánského původu, muslim a zakladatel antiextrémistického institutu Quilliam, už dlouho na Rotherham a jiná místa, kde se dějí podobné zločiny, upozorňuje.

A kritizuje neochotu médií o nich psát, neboť tím paradoxně posilují extremisty. V době internetu se nic dlouho neutají, a dozví-li se člověk o zamlčované skutečnosti z jiných zdrojů, může to otřást jeho důvěrou v média. A to je nebezpečné, protože když neví, komu věřit, může začít věřit lžím a bludům, jež se dnes rychle šíří. Chceme-li vliv dezinformací zastavit, musíme říkat nahlas i nepříjemné věci, o kterých bychom raději nevěděli.

Největší nepřítel rozumu

Tyto případy jsem uvedl, protože jsou výstižné a lidé o nich příliš nevědí. Nechtěl bych ale vytvořit dojem, že problémem je pouze „šílená politická korektnost“. To by nebyla pravda. V Česku se dnes mluví o tom, že novináři, kteří píší o lidsko-právních tématech nebo podporují přijímání uprchlíků, jsou na sociálních sítích uráženi a je jim vyhrožováno i smrtí. To je nepřípustné a podobně jako v předchozích případech vede k tomu, že se člověk bojí něco napsat, aby neohrozil sebe a svou rodinu.

Problém je na obou stranách a bylo by velkou chybou, kdyby se svoboda slova zpolitizovala a stala dalším předmětem sporů, kdy si znesvářené strany rozdělí, kdo je pro a proti. Nikoli nadarmo harvardský psycholog Steven Pinker říká, že politizace je dnes největším nepřítelem rozumu. Právě to, že se něco zpolitizuje, a rozdělí, kdo bude kopat za jednu či druhou stranu, má za následek, že lidé nepřemýšlejí kriticky, ale jen se snaží porazit předem daného nepřítele.

Svoboda slova je zásadní civilizační výdobytek pro všechny, proto je třeba ji bránit společně. Nestačí, že ji garantuje Ústava, musíme ji hájit také proti sociální tyranii. Institut H21 podporuje myšlenky a procesy, které vedou ke svobodnější společnosti založené více na lidských hodnotách. Volební metoda D21 jeho zakladatele Karla Janečka oslabuje extrémisty a motivuje k politické diskusi a rozhodování, jež vedou ke konsenzu.

Nyní zahajuje projekt Společná řeč, který se zaměřuje na polarizaci společnosti. Snaží se upozorňovat na riziko sociální tyranie a zmobilizovat vyčerpanou většinu, aby se probudila a uvědomila si svou politickou sílu. V Moci bezmocných Václav Havel píše, že je čas, aby přišla únava z únavy a rezignovaní lidé se začali ozývat. Napsal to v roce 1978 a čekal více než deset let, než se něco stalo. Snad to tentokrát nebude trvat tak dlouho.

Rebelie proti sociální tyranii

Aby se to podařilo, musí lidi odlišných názorů něco sjednotit. A svoboda slova a myšlení je dobrým kandidátem na toto sjednocení pod Voltairovým „nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“. Zároveň je třeba pochopit, proč je svoboda slova důležitá. Proto vydáme Millův spis O svobodě, který jsme přepsali do češtiny, aby si jej mohl přečíst téměř každý. Je živý, aktuální a neuvěřitelné, že byl napsán před více než 150 lety.

Vzdělávat se však nestačí. Sociální tyranie je založena na neochotě ozvat se, když je třeba se ozvat, proto každý musí být připraven říct „císař je nahý“, když si to myslí, a zastat se ostatních, pokud zjistí, že jsou jejich výroky překrucovány nebo jsou haněni za to, co si myslí, i když s nimi nesouhlasí. Věřím, že v České republice by se tato rebelie proti sociální tyranii mohla podařit.

Svobodu slova u nás zatím neohrožují stejné sociální tlaky jako na Západě, ani nad námi nevisí stín autoritářů jako v Rusku a jiných zemích na východě. Pořád máme relativně živé vzpomínky na komunistickou totalitu a naše kultura akcentuje humor a humanismus, které se špatně snoubí s cenzurou a totalitou, a navíc ve své historii vzory, jako je Jan Hus, Tomáš Garrigue Masaryk, Milada Horáková či Václav Havel.

Proč nebránit demokracii jako diskusi, v níž si lidé důvěřují a hledají pravdu? Nelíbí se mi, když se na Česko nadává. Cítím se zde svobodněji než v Anglii, kde jsem žil skoro sedm let, a chci věřit společně s Masarykem, že jsme národ tělem i duší demokratický. Proto bych si přál, abychom celému světu ukázali, jak se to má dělat.

Mírně upravený projev na konferenci Totalita, kterou uspořádala anarchokapitalistická instituce Svobodný přístav v Cevro institutu 1. února 2020.