Zahraniční politika patří k demokratickému státu jako poklička k hrnci. Má zakrýt, co je uvnitř, a dbát, aby obsah nevytekl. Té české se to ale stále příliš nedaří. V roce 2019 to v hrnci často bublalo a stříkalo ven, poklička nepoklička. Vnitřní a zahraniční politika každé země jsou na sebe úzce napojeny, vždyť je formulují instituce jako parlament, vláda a prezident. Žabomyší války domácí politické scény by ale neměly prosakovat ven a špinit image země ve světě. Loni se to českým zástupcům napříč politickým spektrem nedařilo.
Témata, jako je migrace, vztah k Rusku, Číně nebo „zelené planetě“, rozdělovala Hrad, vládu a ministerstvo zahraničí. Zesláblý Černínský palác, sídlo diplomacie, si hraje na svém písečku, stejně jako nedaleký Hrad. Evropskou politiku, která by měla být základním kamenem české diplomacie, ponechává ministr zahraničí v rukou premiéra, zmůže se akorát, aby zkritizoval nízký rozpočet na chystané předsednictví Evropské unie. Čínu a Rusko si zase opečovává prezident a z jeho skandálů se ostatní političtí hráči snaží jen vytěžit vlastní body.
Nic se neututlá
„Česká zahraniční politika je ovlivňována tou domácí v míře, která u menších států není zcela obvyklá, protože na rozdíl od velmocí musí více dbát na změny vnějšího prostředí,“ soudí někdejší šéf Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl. Jednoznačně největší vliv v poslední době, zejména ve vztahu k EU, mají podle něho problémy premiéra s dotacemi a s nimi spojený střet zájmů. „Česká reakce na nedávno zveřejněný audit Evropské komise je zcela determinována ekonomickými zájmy Andreje Babiše,“ říká Kratochvíl. Dalším příkladem je česká reakce na boj proti změnám klimatu.
Pokud si politici myslí, že co vře doma, to navenek nepálí, jsou na omylu. V dnešní digitální době se nic neututlá. Zahraniční státy prostřednictvím zastupitelských úřadů monitorují, co se ve vnitřní politice děje, a posílají zprávy domů, svým prezidentům, vládám, parlamentům. |
„Ta se kvůli domácí politice, brojící proti zelené totalitě, smrskla na zlehčování závažnosti klimatických změn, případně na podporu výstavby nových jaderných reaktorů,“ dodává. Svou úlohu v zahraniční politice sehrává i soukromá sféra. Příkladem je nedávný skandál společnosti Home Credit spadající do impéria PPF Petra Kellnera. Snaha úvěrového gigantu vylepšit obraz Číny stála pár lidí teplé místečko a politikům dodala potřebnou munici do vnitropolitických bitev. Pokud si politici myslí, že co vře doma, to navenek nepálí, jsou na omylu. V dnešní digitální době se nic neututlá.
Zahraniční státy prostřednictvím zastupitelských úřadů monitorují, co se ve vnitřní politice děje, a posílají zprávy domů, svým prezidentům, vládám, parlamentům. „Zdaleka to tedy nejsou jen cizí média, která referují čtenářům ve svých zemích o událostech u nás, jak tvrdí premiér Andrej Babiš. Moc dobře ví, že tento monitoring vnitřních událostí dělají i ambasády, protože to samé v cizích zemích dělají i naše ambasády – a on jako premiér tyto informace dostává,“ soudí politolog a vysokoškolský pedagog Petr Just.
Dlouhé kulhání
Pokud například český politik pronese výrok či udělá věc, jež se dotkne důstojnosti cizí země, zareaguje předvoláním českého velvyslance na ministerstvo zahraničních věcí dané země. Tam je mu tlumočen oficiální protest. Taková situace nastala loni v říjnu, kdy si ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí předvolalo českého ambasadora poté, co vyšlo najevo, že na Hrad byli na oficiální akci při příležitosti státního svátku pozváni prokremelští Tataři. V roce 2014 si zase Saúdská Arábie předvolala českého velvyslance, aby se ohradila vůči protiislámským výrokům prezidenta Miloše Zemana.
V zahraničněpolitické oblasti Česko kulhá už dlouho. Za stoletou existenci samostatného státu mohla československá, potažmo česká společnost jen necelých 50 let nezávisle formulovat své směřování – a nést tudíž zodpovědnost za své rozhodování. |
„Vážné roztržky pak mohou být řešeny až stažením velvyslanců, jako se stalo například v roce 1925, když prezident Masaryk nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor s kalichem, čímž způsobil roztržku s Vatikánem a tehdejší papežský nuncius (velvyslanec Vatikánu – pozn. red.) opustil na protest Prahu,“ vysvětluje Just. Nutno dodat, že v zahraničněpolitické oblasti Česko kulhá už dlouho. Za stoletou existenci samostatného státu mohla československá, potažmo česká společnost jen necelých 50 let nezávisle formulovat své směřování – a nést tudíž zodpovědnost za své rozhodování.
Tato skutečnost podle politologa z Masarykovy univerzity v Brně Michala Kořana silně přispěla k jevu, který lze nazvat „externalizací zodpovědnosti“. „Jde o to, že zodpovědnost za politické směřování byla po staletí, pokud započítáme i habsburskou monarchii, převedena na jiná mocenská centra, konkrétně Vídeň, posléze Berlín a v období komunistické diktatury Moskvu. Politická diskuse sice na domácí půdě probíhala, nicméně její dopad na reálné výsledky politiky byl minimální,“ soudí Kořan.
Proměna mezinárodního prostředí
Již na počátku první republiky si prý prezident Tomáš Garrigue Masaryk povzdechl, že se československá politická veřejnost utápí v domácích půtkách, které jsou zcela odtržené od zodpovědného rozhodování, s poukazem na to, že reálná zodpovědnost stejně náleží mimo hájemství domácí politiky.
Současné spory sice nejsou nic nového, ale zásadně se proměnilo mezinárodní prostředí, které dříve působilo jako mantinel a korektiv českých výstřelků. Za podmínek, kdy máme co do činění s rozhádaným NATO a nefunkční Světovou obchodní organizací (WTO), kdy se transformuje EU, východní sousedství EU je méně stabilní a není mu věnována dostatečná pozornost, přestavují se mocenská centra a vazby, mohou být důsledky neuchopitelné české zahraniční politiky mnohem hlubší a silnější. |
„Jde o rys, který do značné míry přetrvává do současnosti. Česká politická reprezentace se často staví k mezinárodněpolitickým, zahraničněpolitickým či unijním otázkám tak, že Česko – jako malá země – nemá možnost reálného ovlivňování,“ myslí si Kořan s tím, že zodpovědnost za veškeré nešvary, jimž Česko čelí, je přenášena na okolní státy či jiné aktéry, ať již jde o Brusel, Německo, USA, Rusko nebo nadnárodní korporace. Pro politiky je to pohodlné. Živí ve veřejnosti dojem, že stát velikosti Česka stejně jen málo zmůže.
„Důsledkem je, že jsme schopni se do krve hádat o totálních pitomostech okresního formátu a tvářit se přitom, jak jsme důležití a zachraňujeme svět,“ uzavírá Kořan. Spory o zahraniční politiku patří ke koloritu české politiky od samého počátku. Posilují je netransparentní finanční a hospodářské vlivy, vnitřní rozdělení politických stran, nejasná představa o zahraniční politice u premiéra a chování prezidenta, které se často nachází na samé hraně či za hranou ústavnosti. K tomu se přidávají názorové neshody a vlivové skupiny uvnitř jednotlivých ministerstev.
Současné spory sice nejsou nic nového, soudí politologové, ale zásadně se proměnilo mezinárodní prostředí, které dříve působilo jako mantinel a korektiv českých výstřelků. Za podmínek, kdy máme co do činění s rozhádaným NATO a nefunkční Světovou obchodní organizací (WTO), kdy se transformuje EU, východní sousedství EU je méně stabilní a není mu věnována dostatečná pozornost, přestavují se mocenská centra a vazby, mohou být důsledky neuchopitelné české zahraniční politiky mnohem hlubší a silnější.
