Dějiny 20. století jako strhující a dramatický příběh

Humanismus, spolupráce a vztah ke kulturním hodnotám jsou stále živé. Paměti Svět včerejška. Vzpomínky jednoho Evropana Stefana Zweiga (1881–1942), spisovatele, publicisty a překladatele rakousko-židovského původu, jsou nejen jeho jednou z nejlepších a nejdůležitějších knih, ale i jedním ze zdrojů k pochopení novodobé evropské kultury.

Znamenitý vypravěč Zweig psal své vzpomínky na Evropu v brazilském exilu v průběhu druhé světové války, kam ho nakonec nacisté zahnali kvůli jeho židovskému původu, svobodomyslnosti a občanským postojům. Svět včerejška, na který se díval z druhé strany Atlantického oceánu, se mu rozpadl, přičemž současnost vnímal jako apokalypsu, která svou destrukcí přesahovala jeho síly a naděje.

Pozorovatel

Zweigovy upřímné a sebezpytující vzpomínky se s historickými událostmi proměňují z počátečního nadšení ve vykořeněnou rezignaci – a zklamání. „Člověk ztrácí, nemá-li vlastní zemi pod nohama, svůj vzpřímený postoj, stává se nejistějším, nedůvěřivějším vůči sobě samému – i toto je nutné prožít, abychom pochopili. Cosi z přirozené identity s mým původním a vlastním já zůstalo navždy narušeno…

Nepomáhalo mi ani, že jsem takřka půl století vychovával své srdce, aby tlouklo jako ,citoyen de mnode‘, světoobčansky. Ne, v den, kdy jsem ztratil svůj pas, jsem v 58 letech objevil, že člověk ztrácí se svou vlastí více než jenom kus ohraničené země,“ konstatuje Zweig na začátku čtyřicátých let 20. století. Kniha, za jejíhož „hrdinu“ zvolil Zweig sám sebe, vyšla posmrtně – v 60 letech spáchal v Petropolis u Rio de Janeira se svou ženou sebevraždu jedem.

Na psacím stole zanechal nevyléčitelný pacifista dopis, ve kterém mimo jiné píše: „Evropa sama sebe ničí… po šedesátce by byly zapotřebí mimořádné síly, aby se začalo ještě jednou znovu. A mé jsou vyčerpány dlouhými léty bezdomoveckého bloudění.“ Kniha se tím ze zpětného pohledu stala závětí, začátkem loučení, steskem po „světě jistoty“ spojovaným s jeho milovaným Salcburkem a se svobodnou Evropou.

Brazilská dvojí sebevražda připomíná osud německého romantika Heinricha von Kleista (1777–1811), který ukončil život se svou nemocnou milenkou. O této tragédii napsal Zweig esej Boj s démonem, jež mu možná na konci jeho životní pouti vytanula na mysli. Kleist odešel se „zoufalou triumfálností“, Zweig nenápadně, překvapivě a v tichosti. Netížily ho zdravotní ani existenční problémy, byl úspěšným a světově uznávaným spisovatelem. Nevyléčitelně nemocná však byla jeho duše tesknící po ztraceném světě včerejška.

Zweig ve své poslední, biografické knize shrnul osobní a spisovatelskou zkušenost od konce 19. století až do své smrti. Události, jichž byl svědkem, se týkají i důležitých okamžiků evropské historie a ukazují atmosféru Vídně, Berlína, Paříže, Curychu a Londýna. Píše o své generaci a sebe považuje spíše za pozorovatele: „Své osobě jsem nikdy nepřikládal tolik důležitosti, aby mě lákalo vyprávět druhým příběhy svého života.“

Vídeň a podpora umění

Zweig se narodil v habsburské monarchii, vyrůstal ve Vídni a zažil rozkvět svobody i nacionalismu. Intenzívně vnímal atmosféru před první světovou válkou – „věk jistoty a rozumu“ měl normu, míru a váhu a zdálo se, že násilí je nemožné. Důvěra v „nejlepší ze všech světů“, kdy se věřilo více pokroku než Bibli, byla oprávněná i idealistická. Zweigův přítel, rakouský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), pak na začátku 20. století ukázal, že civilizace může být jen tenkou skořápkou okolo destruktivních sil.

Zweigova rodina z otcovy strany pocházela z Moravy a přešla od židovského ortodoxního náboženství k liberalismu a univerzální kultuře. Podmínky k tomu skýtala Vídeň obracející se k podpoře umění, což si uvědomoval i Zweig: „Vídeň byla, jak známo, město požitkářské, ale co jiného je kultura, než s pomocí lásky a umění vyzískat z hrubé matérie života to nejjemnější, nejněžnější a nejsubtilnější?“

Navíc poskytovala v umění všem stejná práva bez ohledu na společenský, sociální či rasový původ. Nikde nebylo snazší stát se Evropanem pod heslem „žít a nechat žít“. Slast a zdravý životní styl začaly být na pořadu dne – „svět otců“ měl být revidován, ne-li zcela zavržen. Díky lásce ke vzdělání i současným trendům vnímal Zweig již od studií svět prismatem kultury a výrazných spisovatelských osobností.

Německo si spojoval s Johannem Wolfgangem von Goethem (1749–1832), Francii s Émilem Zolou (1840–1902), Skandinávii s Augustem Strindbergem (1849–1912), Rusko s Fjodorem Michajlovičem Dostojevským (1821–1881) a USA s Waltem Whitmanem (1819–1892). Následně přicházeli další spisovatelé, jichž si nesmírně vážil, zejména svého přítele Rainera Mariu Rilkeho (1875–1926).

„Byla to obzvláště šťastná atmosféra, podmíněná uměleckým humusem města, apolitickou dobou, naléhavou konstelací nové duchovní a literární orientace přelomu století,“ vzpomíná Zweig na své mládí. Později měl poznat, že se na moderní svět „o desetiletí později zřítila střecha i zdi… že základy, byly dávno podkopány… a že s novým stoletím začal v Evropě zánik svobody jednotlivce“.

Berlín a prožívání přítomnosti

Pokud se Vídeň zdála Zweigovi idylická, Berlín, kde na nějaký čas žil, byl světovým mladým velkoměstem. A vrátil se do něj v meziválečné době kypící modernou i rozkladnou dekadencí. Humanismus měly přehlušit dosud nevídané excesy. Sílící sociální neklid byl přehlížen, prosperita podněcovala k prožívání přítomnosti. Evropu plnou nebezpečných spodních proudů vytěsnila zábava.

„Všechny hodnoty se změnily, a nejen v oblasti materiální… žádný zvyk, žádná morálka se nerespektovaly, Berlín se proměnil v Babylon světa. Bary, zábavní parky a kořalny rostly jako houby po dešti. Co jsme viděli v Rakousku, ukázalo se jen jako mírná a nesmělá předehra tohoto sabatu, neboť Němci to veškerou svou vehemencí a systematičností dovedli do perverze,“ komentuje dobu Zweig, který byl svědkem a účastníkem „německé orgiastiky, jež vypukla s inflací“.

Po biblickém dramatu Jeremias (Jeremiáš) napsal mimo jiné první svazek Die Baumeister der Welt (Stavitelé světa), jímž se proslavil. Světově úspěšná byla i jeho novela Amok, povídka Dopis neznámé a soubor příběhů Hvězdné hodiny lidstva. Životopisného románu francouzského politika Josefa Fouchého se po jeho zveřejnění v roce 1929 jen v Německu prodalo téměř 50 tisíc výtisků. V tomtéž Německu, jež Zweiga za několik let uvrhlo do klatby. Ve své „zlaté éře“ byl nejvíce překládaným spisovatelem na světě.

V období 1924 až 1933, kdy se chopil moci Adolf Hitler, Zweig psal čtivé a tematicky přitažlivé knihy, přičemž byl věcný a zaměřoval se na podstatu věci. A měl rád tempo i jako čtenář: „I u těch nejslavnějších mistrovských děl mě ruší četná suchopárnost a rozvláčná místa.“ Používal moderní, nebývale civilní styl, ve kterém střídal osobní svědectví s reflexí doby.

Středoevropan

Zweig při svých cestách po Evropě navštívil a popsal i Sovětský svaz – pronikl do „zakázané a uzavřené země, kde vše bylo přeorganizováno, a proto nic pořádně nefungovalo“. Jeho kritický postoj k této bolševické zemi byl také důvodem, proč kniha Svět včerejška vyšla až po roce 1989. Z Ruska si odnesl přátelství se spisovatelem Maximem Gorkým (1868–1936) a silný zážitek z návštěvy hrobu Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910).

Stále naléhavěji však po návratu z Ruska pociťoval „tajuplnou nevolnost a rozpolcenost… a nepochopitelnou moc nad svým životem“. Nacistické represe se blížily. V roce 1933 se stal Hitler kancléřem, následoval požár Říšského sněmu, pálení knih a pronásledování Židů. A společně se spisovateli Thomasem (1875–1955) a Heinrichem Mannem (1871–1950), Franzem Werflem (1890–1945), Freudem, fyzikem Albertem Einsteinem (1879–1955) a dalšími byl vyloučen z veřejného života. Prohlídky, zatýkání, konfiskace majetku a vyhánění z domova či ze země byly stále častější.

Zweig po pobytu v Anglii v letech 1934 až 1940 a přednáškovém turné po USA poznal na pozvání PEN klubu Latinskou Ameriku, která na něj silně zapůsobila. Později se usadil v Brazílii, ale ani v ní nenašel klid: „Není většího prokletí, jež nad námi vynesla technika, než to, že nám zabraňuje, byť na jediný okamžik, uniknout přítomnosti.“ Bytostný humanista nakonec ztratil veškeré iluze a v exilu, podobně jako německý historik umění Carl Einstein (1885–1940) či filozof Walter Benjamin (1892–1940), dobrovolně ukončil své čekání na lepší zítřky.

Zweig byl Středoevropanem, který nehledal identitu v národním státě, ale v mezinárodním kulturním společenství, v němž měla vzkvétat a realizovat se jedinečná individualita. Uskutečňování obecného lidství však také může vyvolat pocit bezdomovectví – ztrátu přirozeného domova a objevování duchovního ovlivněného vnějšími událostmi.

To zažilo mnoho Židů ze střední Evropy – hudební skladatel Gustav Mahler (1860–1911), filozof Edmund Husserl (1859–1938), spisovatelé Franz Kafka (1883–1924), Joseph Roth (1894–1930), Werfel, Zweig a další. Milan Kundera v eseji na toto téma je označuje za jediný integrující prvek středoevropské kultury a tvůrce její duchovní jednoty. Její zničení znamenalo ztrátu. Zweigova kniha je strhujícím a dramatickým příběhem dějin 20. století, k němuž je třeba se vracet jako ke zdroji naší přítomnosti a novodobé evropské historie.