Prostě přišel, ukázal nějaký dopis a chtěl informace o mých klientech. Zároveň jsem měl o všem mlčet. Tak popsal deníku Los Angeles Times internetový podnikatel Nicholas Merrill okamžik, kdy jej před pár lety navštívil agent FBI.
Americká Federální vyšetřovací služba měla zájem o informace o jednom z Merrillových zákazníků, mezi něž patří například IKEA, Mitsubishi nebo novináři na volné noze. Když Merrill zasypal agenta otázkami, proč o tom nesmí říct svým klientům ani svému právníkovi, agent se otočil a odešel.
Merrillův zážitek podle LA Times ilustruje, že v USA se v posledních letech rozvinula jakási „šedá zóna“ mezi trestním právem a klasickou činností zpravodajských služeb. Nikdo ji příliš nereguluje, o jejím smyslu a konkrétních krocích ví jen velmi úzká hrstka lidí. Zároveň se díky této zóně shromažďuje obrovský objem informací o občanech USA, kteří o tom nemají ani potuchy.
„Velký bratr“ ví, jakou knížku si vybírali a koupili na Amazonu, nebo komu psali e-mail a s jakým obsahem. Případně odkud kam převedli peníze či kam cestovali.
Kritikové proto tvrdí, že současná „odposlouchávací kultura“ je v rozporu s právem na soukromí, občanskými svobodami a nevyhnutelně povede ke zneužívání. Nehledě na to, že miliardy, či spíše biliony jednotek informací, jež je třeba klasifikovat a ověřit, zpravodajské služby natolik zahltí, že to jejich schopnost bojovat s terorismem a organizovaným zločinem spíš oslabí, než posílí. Příznivci nového trendu naopak argumentují, že hustěji vypletená zpravodajská síť může zabránit opakování útoků na USA z 11. září 2001.
Jak ale LA Times uvádí, celospolečenská debata o této věci je v podstatě vyloučená. Už jen proto, že rozsah a obsah shromažďování informací tajnými službami je tak tajný, že téměř není o čem mluvit, protože detaily prakticky nikdo nezná. I sám Merrill se mohl s novináři sejít až poté, co příslušný soud konstatoval, že podnikatel může veřejně přiznat, že zmiňovaný dopis od FBI vůbec obdržel. O podrobnostech ale nesmí mluvit dodnes.
