Dilema Matěje Stropnického: Rebel, nebo součást establishmentu?

Současnému předsedovi Strany zelených Matěji Stropnickému se nelíbí, že až 80 procent českých občanů v létě létá na dovolenou – konkrétně, používá leteckou dopravu. Jeho argumentace proti ní je teologická: „Kdyby Bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla.“

Ve skutečnosti je však jeho argumentace ekologická – letecká doprava je nešetrná k životnímu prostředí, a proto nemravná. Argumentace tedy přece jen teologická, ale ve službě panteistického bůžka Přírody. Z tohoto důvodu Stropnický navrhuje zatížit leteckou dopravu vysokou daní.

Odhlédněme od toho, že k volebnímu programu „přicházím, abych vám zkazil letní dovolenou“, lze popřát Matěji Stropnickému mnoho úspěchů u voličů, i od toho, že téměř všechny dnešní tendence zakázat lidem radost, zábavu a potěšení pocházejí od postmoderní levice, a nikoli od konzervativní pravice. A vezměme v úvahu, že ochrana životního prostředí není, a ani nemusí být doménou levice, ale že má i úctyhodnou pravicovou tradici.

Environmentalistický prezident USA

Poté, co se současný britský premiér David Cameron v roce 2005 stal lídrem Konzervativní strany, změnil její logo z tmavomodré pochodně na zelený strom na bleděmodrém pozadí. Jeho cílem bylo stranu modernizovat a učinit přijatelnější pro moderní, liberální, mladé městské voliče začleněním do jejího programu „zelené“, tedy environmentální téma.

Cameron oprávněně tvrdí, že ochrana – anglicky conservation – životního prostředí má společný kořen s názvem jeho strany, a tudíž jeho konzervace je a má být konzervativním programem.

V minulosti byla ochrana životního prostředí a zakládání národních parků v USA záležitostí obou hlavních politických stran – Demokratické i Republikánské –, přičemž zřejmě nejznámějším americkým environmentalistickým prezidentem byl v letech 1901 až 1909 republikán Theodore Roosevelt, velký ctitel přírody, outdoorových aktivit, lovu i safari. Navíc výrazně podporoval hnutí za ochranu přírody a za jeho prezidentství bylo založeno pět národních parků.

Gifford Pinchot a John Muir

Mez Rooseveltovy přátele patřil i Gifford Pinchot, první šéf Federální lesní správy USA, jehož programem byla „konzervace“ přírody, tedy udržování lesů, aby byly dlouhodobě produktivní, a nikoli jejich vykácení kvůli krátkodobému rychlému zisku.

Rooseveltovým přítelem byl i John Muir, ochránce přírody a zakladatel spolku Sierra Club, jenž existuje dodnes a je jednou z nejradikálnějších amerických levicových environmentalistických organizací. Jeho programem byla „prezervace“ přírody – zakládání nových národních parků, v nichž by nebyla povolena lidská činnost.

Pinchot a Muir se shodovali v ochraně přírody, nikoli však v tom, zda by do ní lidé měli, či neměli zasahovat. Muir byl mystik, který považoval přírodu za božskou a přírodní krásy za katedrály určené k modlitbě. V roce 1903 s Rooseveltem navštívili Yosemitský národní park v Kalifornii, kde strávili několik dní a spali „pod širákem“.

Hodnota pro člověka

Největším environmentalistou mezi americkými prezidenty byl tedy republikán Theodore Roosevelt, který by dnes byl považován za pravicového. To nás přivádí k odlišným názorům levice a pravice na ochranu životního prostředí, které jsou v podstatě dva.

Za prvé, environmentalistická levice chce chránit životní prostředí před člověkem a jeho činností. Člověk je pro ni škůdcem, před nímž má být příroda chráněna, například znesnadněním letecké dopravy. Její radikální stoupenci dokonce požadují, aby se populace na Zemi snížila o třetinu – buď dobrovolnou antikoncepcí, anebo nedobrovolně, povinnými sterilizacemi. Jde o apokalyptické mesianistické hnutí, které kdyby se dostalo k moci, používalo by totalitní prostředky.

Na rozdíl od environmentalistické levice chce environmentalistická pravice chránit přírodu pro člověka a jeho život. Životní prostředí je pro ni hodnotou nikoli kvůli myšce polní, ale kvůli člověku. Proto má být chráněno před pošetilou či bezohlednou činností lidí.

Za druhé, environmentalistická levice chce regulace a zákazy na ochranu životního prostředí na co nejvyšší politické úrovni – v USA federální, v Evropě v rámci Evropské unie –, a nejlépe na globální, tedy OSN, protože „globální problémy vyžadují globální řešení“. Radikálové požadují globální vládu, eufemisticky řečeno, „globální vládnutí“.

Environmentalistická pravice požaduje regulace a zákazy na ochranu přírody maximálně na státní úrovni, a ideálně ještě nižší – na úrovni místních komunit.

Ochranářští konzervativci

Na pravici existují dva myšlenkové proudy týkající se ochrany životního prostředí – klasicky liberální a ochranářsky konzervativní. Pro klasické liberály spočívá hlavní prvek ochrany životního prostředí ve vynucování vlastnických práv. Pokud někdo něco vlastní, nikdo mu to nesmí ničit či kazit.

V důsledku toho nabývá ochrana životního prostředí podoby ochrany vlastnictví před znečišťovateli, což vyžaduje silné a nezávislé soudnictví. To totiž přinutí i nejbohatší korporace platit za znečišťování poškozeným, či jim provozy, jež ničí vlastnictví jiných, zakáže. Společnost se silnými soukromými vlastnickými právy je ekologicky čistší než ta, v nichž neexistují. Potvrzuje to ekologická devastace v zemích bývalého sovětského bloku či v současné Číně.

Ochranářští konzervativci jsou více paternalističtí než klasičtí liberálové, a tudíž tolerují – požadují – více státních zásahů, ale na nejnižší úrovni, tedy maximálně decentralizovaně. Příkladem tohoto myšlení je anglický konzervativní filozof Roger Scruton, který o tom napsal knihu How to Think Seriously About the Planet: The Case for an Environmental Conservatism (Jak vážně přemýšlet o Zemi. Důvod pro environmentální konzervatismus).

Scruton požaduje lokální ochranu přírody a preferuje místní zemědělství, lokální produkci potravy a byl by ochotný zakázat mezinárodní – nejen potravinářské – řetězce. Domnívá se, že se má konzumovat to, co se vypěstuje v daném místě.

To mu však jako anglickému farmáři z hrabství Wiltshire nebrání být ctitelem francouzského vína, přičemž si pomáhá „argumentem“, že Francie je jeho adoptivní duchovní vlastí – duchovní nikoli ve smyslu náboženském, ale inspirace, kterou mu poskytuje francouzské víno. Napsal o tom i knihu Piju, tedy jsem. Filozofův průvodce vínem.

Větší zájem bohatých

Na další konzervativní aspekt ochrany životního prostředí upozornil americký ekonom a novinář Steve Sailer, který se specializuje na vztah natality, etnicity, demografie a politického přesvědčení a mimo jiné upozornil na konzervativní charakter environmentálních regulací na základě srovnání severní a jižní Kalifornie.

Ve druhé polovině 20. století byla severní Kalifornie levicová a jižní pravicová. V severní Kalifornii existovalo a stále existuje silné environmentalistické hnutí, jež prosadilo řadu regulací na ochranu životního prostředí, jež znesnadnily nové podnikání. V jižní Kalifornii bylo naopak silné probyznysové prostředí a málo regulací. V důsledku toho do ní přicházeli za prací chudí nejen z celých USA, ale i z Latinské Ameriky. Proto je nyní hustě osídlená a s rostoucím podílem Hispánců se její politická orientace otáčí doleva.

V důsledku ochrany přírody jsou v severní Kalifornii nemovitosti drahé, můžou si je dovolit jen bohatí, a proto do ní mnoho chudých imigrantů nesměřuje. Kvůli tomu severní Kalifornie zůstává většinově bílá a bohatá a jižní barevná a chudší. Kdo tedy byl ze střednědobého hlediska konzervativnější: levicoví demokraté na severu Kalifornie, nebo pravicoví republikáni na jejím jihu?

Ze Sailerovy analýzy vyplývá, že ochrana životního prostředí zajímá více bohaté než chudé, kterým jde především o práci – ekologicky nešetrnou – a že legislativní či regulační ochrana zachovává demografii regionu, který ji provádí, a brání příchodu levné pracovní síly.

Ekonomické a sociální otázky

Jaký je dopad tohoto jevu na Evropu, a především na Českou republiku? Za příznivých okolností se u nás volební potenciál Strany zelených pohybuje nad pěti procenty, což umožňuje vstup do Poslanecké sněmovny. Mezi její voliče patří městští, sekularizovaní a blahobytnější lidé, kteří jsou liberální v kulturně-morálních otázkách. Její podpora od chudších voličů, natož dělníků, vždy bude minimální.

Předseda této strany Matěj Stropnický má schopnost zaujmout i získat sympatie, například bojem proti korupci či neprůhledným zakázkám. To je jeho klad. Proti šanci, že se mu podaří, aby Strana zelených získávala vyšší než pětiprocentní volební podporu, však jsou tři faktory.

Za prvé, jeho ostrý posun doleva v ekonomických a sociálních otázkách. Jak už bylo řečeno, mezi chudými je velmi málo ekologicky uvědomělých či smýšlejících. Chudí voliči z KSČM či z levého křídla ČSSD, nebudou-li spokojeni s těmito dvěma stranami, nepůjdou k Zeleným Matěje Stropnického, ale, jak ukazuje zkušenost z ČR i Evropy (nejčerstvěji ze Slovenska), ke xenofobním, extremistickým, nacionálním stranám.

Těm se sice říká „extrémní pravice“, ale s klasickým liberalismem usilujícím o svobodu či s konzervatismem usilujícím o ctnosti a řád nemají nic společného – jsou jen dalším kolektivismem, konkrétně etnickým prosazujícím svévolnou moc a velký stát.

Anachronismus

Za druhé, Stropnický je romantický pacifista. Zelené hnutí má sice pacifistické kořeny, ale to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy být „proti válce“ bylo v módě. V praxi to znamenalo být antiamerický či obecně proti Západu, neboť USA byly mocné.

Ještě v prvním desetiletí 21. století, za prezidenta George W. Bushe, se zdálo, že být antiamerický je „cool“. Jenže za prezidenta Baracka Obamy USA značně oslabily a navíc hrozí, že v listopadu bude zvolen izolacionistický prezident. Dnešní USA se nezdají být šerifem pálícím z koltu dřív, než se na cokoli zeptá, ale spíše působí dojmem šerifa-důchodce, který svůj kolt pověsil na hřebík a dává si šlofíka, přestože řádí bandité a desperáti.

Současný český ekologický, městský a liberální volič se neobává USA, ale ruského prezidenta Vladimira Putina. Ti, kterým se říká „pražská kavárna“ a nejpřirozenější potenciální voliči Strany zelených, jsou však současně výrazně až militantně vyhranění proti Putinovi a jeho politice, jež ztělesňují protiklady všeho, co vyznávají. Proto požadují, aby v zahraniční politice byla proti Putinovi použita tvrdá ruka. Zelený pacifismus Stropnického je tudíž v současnosti anachronismem.

Rozpor

Za třetí, Strana zelených a Matěj Stropnický mají dilema, jež je v prvním případě řešitelné, ve druhém však nikoli: Chtějí být rebely, nebo se stát součástí establishmentu? Stropnický chce být rebelem proti establishmentu, a zároveň stát rozšířit, zvětšit jeho finanční toky a nasměrovat žádoucím směrem.

V tom však spočívá rozpor – pokud jste rebelem proti establishmentu, požadujete moc a velikost státu snížit, pokud chcete jeho finanční výdaje zvýšit, musíte se stát součástí establishmentu. Chytří Zelení to udělali, například Joschka Fischer v Německu v devadesátých letech či bílí, a bohatí levicoví liberálové v severní Kalifornii, kteří ekologickou legislativou zakonzervovali nejen její přírodu, ale i svůj – luxusní – způsob života.

Něco podobného se před lety stalo i v městské čtvrti, v níž žiji. V referendu a komunálních volbách občané Klánovic zabránili vybudování golfového hřiště v místním lese – ekologickou rétorikou ochrany lesa si pro sebe zakonzervovali svůj luxusní životní styl. A neumožnili jeho narušení či rozšíření ve prospěch druhých – cizí bohaté klientely golfového hřiště a jejích chudších zaměstnanců...

Návrat do minulosti

Řečeno jinak, úspěšná zelená politika není proti establishmentu, ale jeho součástí či usiluje o to se jím stát. V minulosti vlivné zelené politice na radikální levici odzvonilo, případně jí právě zvoní hrana. Vlivná zelená politika bude stále více záležitostí centristických bohatých liberálů nebo ochranářských konzervativců, kteří chtějí chránit to, co je, před velkými či rychlými změnami.

Městský centristický liberál Martin Bursík to pochopil. A je jediným předsedou Zelených, který dostal tuto stranu nad pětiprocentní hranici umožňující vstup do Parlamentu. Matěj Stropnický nabral ostrý levicový kurz, kde už Zelení v minulosti – za Bursíkových předchůdců Jana Beránka a Jakuba Patočky – byli.

Pokud Matěj Stropnický neprovede „korekci“ kurzu, skončí stejně jako Patočka a Beránek buď v ideologicky vyhraněném médiu oslovujícím jen politické ghetto, nebo v nadnárodní aktivistické korporaci – v Big Businessu neziskových a nevládních organizací NGO. Obojí může být fajn, ale ani jedno nepovede ke Straně zelených, jež získá ve volbách více než pět procent hlasů.