Roman Joch nabídl na ČESKÉ POZICI svébytný pohled na historii Strategické obranné iniciativy (SDI). Kromě rekapitulace událostí konce studené války mu 30. výročí známého projevu Ronalda Reagana umožnilo vyjádřit politické stanovisko k současnému postavení protiraketové obrany. Joch je především přesvědčen o nezbytnosti SDI v dnešním světě, přičemž zastavení projektu v plné šíři nazývá „tragickou chybou“.
Jiný pohled nabízí spolupracovník ČESKÉ POZICE a odborník na strategii jaderného zbrojení Jan Růžička. Dle něho by bylo snadné polemizovat s nejedním Jochovým dílčím závěrem ohledně minulosti. A nynější vypjatá situace na Korejském poloostrově poskytuje ještě lepší materiál k pochybnostem o vhodnosti systému SDI.
V úterý 9. dubna vystoupil před Výborem pro ozbrojené síly amerického Senátu velitel námořních sil v Tichomoří, admirál Samuel Locklear. Senátoři si ho pozvali, aby mu položili otázky o konfrontaci se Severní Koreou.
Nedílnou součástí každého mezinárodně-politického střetu je schopnost vysílat a umně vytvářet signály, jež jsou určeny různým stranám, které se na něm podílejí. Vzhledem k silnému americkému přesvědčení, že klíč k rozuzlení situace drží Čína, se diskuse vedla převážně o tom, jak by Říše středu mohla přispět k jejímu řešení.
Admirál Locklear má pouze omezený vhled do čínského rozhodování. A dokonce tvrdil, že v uplynulých týdnech se svými čínskými protějšky záležitost ani nijak neprojednával. Úmyslem senátorů proto v podstatě nebylo dozvědět se více o čínských názorech. Na to by si totiž nemuseli zvát admirála Lockleara do Washingtonu. Diskusí s ním spíše chtěli vyslat další signál Číně, aby patřičným způsobem začala situaci řešit.
Otázky senátora McCaina
Navzdory tomu admirál Locklear sdělil jeden velmi zajímavý názor. Na otázku republikánského senátora Johna McCaina, zda by byly USA schopné s pomocí protiraketové obrany sestřelit případnou raketu vyslanou Severní Koreou na americké území, odpověděl kladně. Tuto část Locklearova senátního vystoupení hojně zmiňovala média s tím, že USA mohou čelit severokorejské raketové hrozbě.
Senátor McCain se zeptal admirála Lockleara, zda by doporučoval sestřelení blížící se rakety. Na tuto otázku se mu přímé odpovědi nedostalo.
Následně se však senátor McCain zeptal, zda by admirál doporučoval sestřelení blížící se rakety. Na tuto otázku se mu již přímé odpovědi nedostalo. Admirál Locklear nejprve chvíli váhal a poté prohlásil, že pokud by raketa směřovala na americké území, případně na území spojenců, doporučil by sestřelení. Senátor mu nicméně připomněl, že chtěl vědět, zda by sestřelení doporučoval bez ohledu na to, kam by raketa směřovala.
Za takových okolností, odvětil admirál, by se vyslovil proti sestřelení. Proč? Na tuto otázku se však již McCain nezeptal. Navzdory tomu je úvaha o protiraketové obraně a její vhodnosti zcela zásadní. Vysvětlení je možných více, ale žádné z nich není k protiraketové obraně příliš lichotivé. V jejich důsledku se pak argument Romana Jocha pro pokračování v budování systému SDI jeví matněji, než když je zasazen do kontextu konce studené války.
První důvod: Selhání systému
První důvod, proč se vyhnout závazku raketu sestřelit bez ohledu na její směřování, je zjevný. Zmenšuje se tím prostor pro případnou blamáž, která by vycházela z možnosti, že by protiraketový systém selhal. Jeho potíže během poměrně jednoduchých podmínek testování jsou známé. Nač tedy riskovat možný neúspěch v situaci, kdy by severokorejská raketa měla neškodně dopadnout do oceánu, což je vzhledem k relativně primitivní technologické vyspělosti severokorejského arsenálu značně pravděpodobné.
Ač by v reálné situaci bylo selhání systému protiraketové obrany pro jeho obhájce nepříjemné, určitě by nebylo fatální
Byrokratické organizace jsou obzvlášť citlivé na rizika neúspěchu. Raději proto oželí případné zisky, jež by nesporně vyplývaly z úspěšného sestřelení, jen aby se vyvarovaly tlaku a nejistotám, které by nutně doprovázely jakékoli selhání. Možné fiasko by navíc nemělo pouze vnitropolitické dopady, ale určitě by zneklidnilo i zahraniční spojence.
Ač by v reálné situaci bylo selhání systému protiraketové obrany pro jeho obhájce nepříjemné, určitě by nebylo fatální. Jejich předvídatelnou reakcí by bylo jednak očerňování těch, kdo se o celém projektu vyjadřují skepticky a omezili nebo navrhují omezit přísun prostředků na jeho uskutečnění, jednak domáhání se vylepšení systému tak, že v budoucnu již neselže.
Víru v technologický pokrok nemůže jeden neúspěch narušit. V tomto ohledu je historie protiraketové obrany, která sahá hluboko do doby před nástupem Ronalda Reagana, jednoznačná.
Druhý důvod: Narušení strategické rovnováhy
Druhý důvod je spekulativnější, přestože jde v podstatě o odvrácenou stranu prvního. V případě úspěšného sestřelení severokorejské rakety bez ohledu na její cíl by se totiž mohlo ukázat, že projekt protiraketové obrany funguje – a to zejména v oblasti Tichého oceánu. To by nepochybně znepokojilo čínské komunistické aparátčíky, kteří dlouhodobě zastávají doktrínu minimálního jaderného odstrašování, již charakterizuje relativně nízký počet jaderných hlavic – odhaduje se na 250 až 300 kusů.
Raket, které by mohly dosáhnout území USA, má však Čína pravděpodobně méně než padesát. Funkční protiraketová obrana by umožnila USA provést první jaderný útok, aniž by se musely výrazně strachovat z jaderné odplaty. Pochopitelně, že je takový scénář přitažený za vlasy, ale bylo by naivní si myslet, že v Číně neexistují lidé, kteří takto nepřemýšlí, případně nemají za úkol takto přemýšlet.
Na rozdíl od toho, co tvrdí Roman Joch, SDI není řešením paradoxů, které se pojí s doktrínou vzájemně zaručeného zničení
Závěry vyplývající z tohoto scénáře není těžké si domyslet. Byla by narušena strategická rovnováha v důsledku toho, co se obvykle nazývá bezpečnostním dilematem či paradoxem. Kroky, jež jedna strana považuje za zcela rozumné a o nichž ví, že nejsou namířeny proti nikomu, si druhá strana vysvětlí tak, že jsou namířeny proti ní. Přijme proto opatření, která se z jejího pohledu zdají plně pochopitelná, čímž ovšem znejistí první stranu, a tak dále.
Na rozdíl od toho, co tvrdí Roman Joch, SDI není řešením paradoxů, které se pojí s doktrínou vzájemně zaručeného zničení (MAD). Je tomu právě naopak, poněvadž vede k vyšší míře zbrojení. To, že Sovětský svaz nebyl schopný hospodářsky tyto závody vydržet (pominu spornost argumentu, že Reagan Sověty „uzbrojil“), byla pouze šťastná náhoda. Sázet na opakování podobného vývoje ve vztahu s Čínou není zrovna prozíravě.
Třetí důvod: Zachování manévrovacího prostoru
Třetím důvodem, proč se admirál Locklear vyjádřil pro sestřelení severokorejské rakety pouze za jistých podmínek, může být snaha zachovat si manévrovací prostor a vyhnout se následné eskalaci ze severokorejské strany, kterou by zásah mohl vyvolat. Pokud by raketa spadla neškodně do Tichého oceánu, určitě by to nezůstalo bez americké odezvy, ale neznamenalo by to nutně válku.
Je možné, že konflikt bude eskalovat bez ohledu na to, jak bude protiraketová obrana využita. Jeho dynamiku totiž plně nekontroluje ani jedna strana.
Oproti tomu by úspěšné použití protiraketové obrany pravděpodobně vyvolalo další reakci severokorejských štváčů, ač ti ve svém zvráceném světě nijak netrpí nouzí o záminky. Obavy z eskalace jsou nicméně reálné, což dokládá i americké rozhodnutí odsunout dlouho plánovaný testovací let mezikontinentální balistické rakety. Rozhodnutí bylo oznámeno na začátku tohoto týdne výslovně s poukazem na situaci v Severní Koreji a možnost, že by si severokorejská strana mohla test špatně vysvětlit, či splést.
I v tomto případě tedy může použití protiraketové obrany vyvolat napětí, či dokonce krizi, které by bylo lépe se vyhnout. Je možné, že konflikt bude eskalovat bez ohledu na to, jak bude protiraketová obrana využita. Jeho dynamiku totiž plně nekontroluje ani jedna strana. V případě střetu s protivníkem, který je obtížně předvídatelný a jehož jednání příliš dobře nerozumíme, je rozsah nejistot široký.
Na obranu protiraketové obrany lze pouze uvést, že ne příliš dobře vyzkoušený systém by mohl sestřelit raketu, která by směřovala na americké či spojenecké území. Vzhledem k nákladům a potenciálním rizikům je to dost málo.
Omezení SDI není tragickou chybou
Konzervativní politické myšlení má dvě velké přednosti:
- První je uvědomování si nezamýšlených důsledků lidského konání.
- Druhou pak skepse vůči technickým řešením politických problémů.
Z obou hledisek je zřejmé, že navzdory tvrzením Romana Jocha není omezení Strategické obranné iniciativy tragickou chybou.
