K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala esemeska: Je to dobrý nápad vysvětlit korupci a rozvinout debatu. Jo, a bylo by dobře zapracovat na tom námětu s oceněním předmětu veřejných zakázek… Podepsán – známý, jinak též soudní znalec! 160 znaků stačilo k odhalení, jak funguje dobývání renty v praxi.
Administrativní korupci, ke které dochází při implementaci existujících pravidel, představují úplatky při zadávání veřejných zakázek, nasměrování zakázek nebo fondů ve prospěch rodiny nebo ekonomicky spjatých osob, zneužívání postavení k obohacení. Smyslem je zaplatit si výjimku z pravidel.
Vedle toho existují snahy jednotlivců nebo skupin ovlivnit stát ve svůj prospěch. Světová banka označuje tento fenomén jako State Capture – ovládání státu. A definuje i skupiny, které si přejí ovládat, i ty, které bývají ovládané.
Využít státu jako svého agenta
Skvělý příspěvek na toto téma vyšel knižně pod vedením doc. Evy Klvačové - Fenomén dobývání renty a jeho vliv na české veřejné finance. Dovolte mi volně ocitovat: „Zatímco se teoretici neoliberalismu přeli o to, kolik státu je přípustno k tomu, aby ekonomika efektivně fungovala, a dospěli k požadavku státu jen zcela minimálního, praktici podnikatelské aktivity dospěli k poznání, že je pro ně velmi prospěšné využít státu jako svého vlastního agenta.“
Stát dopadá jako chaot, zmatkař, jako instituce, která často neví, co činíSoutěž o získání spotřebitele se změnila v soutěž o získání renty od státu, pokud možno bez jakéhokoliv plnění, soutěž se proměnila ve snahu získat monopolní či dominantní postavení, pokud možno provždy. A pak už nikdy s nikým nesoutěžit. Zájmové skupiny odmítají respektovat existující pravidla i roli státu jako soudce, na druhé straně působí na stát v zájmu změny stávajících pravidel a ovlivňují stát ve svém vlastním zájmu.
„Deskripce skutečného fungování státu – zdaleka ne jen českého: Stát dopadá jako chaot, zmatkař, jako instituce, která často neví, co činí, a která sebou nechává cloumat z jedné strany na druhou.“
Lze v současné společnosti zamezit nejsilnějším dobyvatelům renty, aby ohrožovali společenskou smlouvu? Jestliže ano, jak? Přesně na tyto otázky docentky Klvačové by měly dávat odpovědi programy politických stran. Měly by, pokud by se zájmy ekonomických skupin neprosazovaly i tam…
Jednoduše řečeno, jakmile se jednou Pandořina skříňka otevře, je velmi obtížné překonat odpor příjemců veřejných prostředků, kteří na udržení dosažených pozic a zachování finančních toků vynaloží vše. To ostatně vidíme při debatách o omezení stravenek, stavebního spoření, podpory bydlení atd. Rozpoznat férové argumenty od zavádějících, ale lépe zabalených, není triviální.
Důležitým poznáním by mělo být, že musí platit pravidla pro všechny a musí existovat soudce, který je bude vymáhat a prosazovat. V době zlaté horečky možná mohlo platit pravidlo „free-for-all“, moderní stát však musí hledat inspiraci v jiných časech.
Kapitalismus, který zabíjí soutěž
Na druhou stranu je zřejmé, že vliv ekonomických skupin na současné státy je enormní. Tlak, který vytvářejí, se projevuje v tak zásadních oblastech, jako jsou daňové systémy, mandatorní sociální výdaje, investiční pobídky či jiné výdajové programy. A jen čas od času se najde někdo, kdo tento stav pojmenuje. V září loňského roku to byl například britský liberální demokrat Vince Cable, když se pustil do bank a bankéřů.
Člen vlády označil manažery za "gamblery, kteří ohrožují ekonomiku"Bankéře označil za „větší ohrožení ekonomiky Velké Británie než odbory“ a jako liberál ospravedlnil státní zásahy do soukromého podnikání za situace, kdy „kapitál odchází z bank na bonusy“. Dovedete si představit zděšení v Londýnské City, když vyhlásil boj proti „killing competition capitalism“ (kapitalismu, který zabíjí soutěž) a manažery označil za „gamblery, kteří ohrožují naši ekonomiku“. Obzvláště, když takto hovořil jako člen britské vlády…
V této souvislosti je dobře si uvědomit, že politiky veřejnost posuzuje především podle předvolebních slibů. Míra souladu těchto slibů s prakticky prováděnou politikou zobrazuje stupeň důvěryhodnosti politika. Bohužel, tento stav nic nevypovídá o nákladech na realizaci těchto slibů. V nedávno prováděných výzkumech [1] byla sledována strategie chování politiků/úředníků a jejich vliv na rozsah fenoménu dobývání renty. Výzkum ukázal, že z tohoto pohledu jsou „méně nebezpeční“ ti, kteří se řídí strategií „urvi, co se dá“, než ti, kteří sledují strategii svého znovuzvolení.
V literatuře se objevuje také popis nového fenoménu, vedle rent-seeking (dobývání, hledání renty), také rent-creating (vytváření renty)…
Vrátím-li se k návrhu regulovat nabídkové ceny veřejné zakázky pomocí ocenění podle zákona o oceňování majetku [2], nemyslím si, že pro potřeby institutu veřejných zakázek je třeba využívat služeb znalců a ani jsem to v článku nepoužil. Klíčovou otázkou ovšem je porovnání, o kolik procent by taková úprava snížila ceny zakázek. Odpověď na tuto otázku jsem začal hledat.
Příště: Finanční partnerství veřejného soukromého sektoru - PPP
V seriálu Protikorupční příručka vyšlo:
[1] DAVID BARTOLINI, DOMENICO SCALERA, ALBERTO ZAZZARO: Informative signals and accountability of rent-seeking politicians, Societa Italiana di Economia Pubblica, Dipartimento di Economia Pubblica e Territoriale – Universita di Pavia
[2] „Možným opatřením by byla kodifikace pravidla, že pokud nabídková cena veřejné zakázky (Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách) překročí ocenění podle zákona o oceňování majetku (Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů), dojde ke zrušení zadávacího řízení.“
