Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dokonalá inkarnace Margaret Thatcherové

  13:45

Film nešetří sympatiemi a obdivem a nezobrazuje Iron Lady jako „ztělesnění sobeckého kapitalismu“, jímž ji častovala politická levice.

foto: Česká pozice

Britové jsou velmistři biografických filmů a televizních seriálů psaných s dokonalou dovedností dramatických zápletek snoubených s detailně nastudovanou dokumentární esencí historických událostí a známých citátů, s občasným přifabulováním něčeho, co se nestalo, ale stát mohlo, neboť je to, jak Angličané říkají, „in character“, čili nejen odpovídající charakteru, nýbrž přímo obsažené „v postavě“.

Daří se jim téměř vždy obsazovat herce vypadající, mluvící a gestikulující jako jejich skutečné předlohy. Často jsou to okrajoví herci, jež jsme nikdy v ničem jiném neviděli a už nikdy neuvidíme, ale kteří nedokážou roli zahrát špatně. Nikdy nezapomenu na (dnes už dávno zapomenuté) dokumentární televizní drama o sovětské okupaci Československa s anglickými herci v přesných kopiích Dubčeka, Smrkovského, Svobody a Brežněva.

Dokonalých kopií válečných Churchillů a Montgomeryů s málo známými herci jsou natočeny desítky. Špičkové hvězdy (což v Británii jsou většinou zároveň mistrní charakterní herci) se dokážou přetvořit v dokonalé obrazy svých předloh, jak jsme nedávno viděli na Helen Mirrenové v Královně nebo Colinu Firthovi v Králově řeči.

Napůl dokumentární biografická tradice

Film The Iron Lady je pevně zakotvený v této napůl dokumentární biografické tradici. A to do takové míry, že v hercích v malých rolích, třeba jen s jednou či dvěma větami, mlčky sedících v parlamentě a pokyvujících hlavou či skandujících „hear, her“, vidíme přesné kopie soudobých politiků, jako je Airy Neave, Edward Heath, Michael Foot, Denis Healey nebo Keith Joseph.

Tento fascinující detail většina anglických recenzí přešla bez povšimnutí – jako by jej považovala za samozřejmost. Respekt patří i dvěma mladším herečkám za portréty starostlivé dcery Carol a studentky Margaret ze skromné kramářské rodiny vstřebávající od svého otce jednoduchý konzervatismus, jímž bude jednoho dne vládnout. Trochu míň se vydařil Denis Thatcher. Asi už trochu nemotorným napsáním role, která se nemůže rozhodnout, zda má být reálnou postavou, snem nebo karikaturou, ve scénách, kde se už několik let mrtvý Denis jako povzbudivý vtipálek zjevuje stárnoucí, dementní a osamělé Thatcherové.

Film vytváří sympatie k Železné lady hned první scénou, v níž kupuje v místním hokynářství mléko, postěžuje si, jak zdražilo, a nikým nepoznaná se štrachá domůNaprosto geniálním dílem je Američanka Meryl Streepová, která se do Thatcherové (průbojně 30leté až dementně 80leté a všechna léta mezi tím) vtělila natolik, že ve většině scén nevnímáme herectví, nýbrž inkarnaci Thatcherové. S akcentem, intonací, na stranu nakloněnou hlavou a dikcí, jakou známe z jejích televizních vystoupení. Když Streepová přijímala cenu britské akademie BAFTA, poděkovala Thatcherové za „poskytnutí takové skvělé role“. Film stojí za vidění už jen pro divácký požitek z hereckého mistrovství.

Jen sympatie

Premiéře předcházela spousta rozhořčených reakcí přátel a spolupracovníků Thatcherové, kteří vyfabulované scény její demence považovali za urážku a ponížení osobnosti dosud žijící a zasloužící si víc úcty. Vytýkali filmu historické nepřesnosti a zkreslenost událostí znevažující její význam. Takový záměr se však tvůrcům filmu vytýká neprávem.

Naopak, film nešetří sympatiemi a obdivem a ani na chvíli nezobrazuje Iron Lady jako „ztělesnění sobeckého kapitalismu“, jímž ji častovala politická levice. Kromě snad jediné scény (a ta je historicky přesná), v níž, sama viditelně přepracovaná, na zasedání kabinetu natolik urazí a poníží svého loajálního ministra Geoffreyho Howea, že ho donutí k rezignaci a ostatní ministry k jejímu svržení.

Okamžité a bezprostřední sympatie k ní film vytváří hned první scénou, v níž kupuje v místním hokynářství mléko, postěžuje si, jak zdražilo, a nikým nepoznaná se pomalu štrachá domů. A tyto sympatie, s pokornou a pokořenou někdejší gigantickou osobností, prolínají celý film.

Každá politická kariéra končí špatně

Pár vad se určitě dá vytknout místy trochu matoucímu scénáři psanému tak, že do současnosti osamělé dámy vstupují hlavní dramatické události jejího života, aniž by bylo jasno, která je zcela skutečná a která skreslená její slábnoucí pamětí.

  • Její první kandidatura na poslankyni.
  • Setkání s Denisem a jeho věcná, anglicky neemociální nabídka manželství.
  • První vystoupení v parlamentě před sarkastickými úšklebky a smíchem mužských poslanců a její slavné odseknutí, které jí navždy získá respekt: „Ctihodní pánové by udělali dobře, kdyby vnímali nejen kdo a jak říká, ale také co říká.“
  • Mentorství několika starších kolegů, kteří ji připravují a trénují do vůdcovské role.
  • Neústupnost vůči komunisty řízeným odborům a stávkám, nad nimiž s velkým rizikem vítězí.
  • „Chlapské“ vojenské rozhodování o osvobození Falkland a potopení argentinské lodi vyzbrojené raketami.
  • Pumový útok IRA, který ji minul jen o pár metrů, ale zabil jejího hlavního mentora Airy Neava.
  • A nakonec sebejistá, jiným názorů a námitkám uzavřená a až mateřská povýšenost vůči mužským kolegům, která prudce ukončí její politickou kariéru.

Mnozí její obdivovatelé mohou zažít lítost, že Železná lady v jejich paměti nezůstane navždy tím gigantem, kterým byla na vrcholu své kariéry a musejí se smiřovat s jejím koncem ženy pokořené a degradované vlastní zbrklostí, ješitností uražených kolegů a nakonec stařeckou demencí. Jenže, jak říkával konzervativní poslanec Enoch Powell, každá politická kariéra končí špatně.

Železná lady
(The Iron Lady)
 REŽIE: Phyllida Lloydová

PRODUKCE: Tessa Rossová, Anita Overlandová, François Ivernel, Cameron McCracken, Damian Jones
PRVNÍ PROMÍTÁNÍ: 16. prosinec 2011 (svět), 1. březen 2012 (Česko)