Kromě příšerného podání české hymny v podání kandidáta Schwarzenberga (nestačí jen umět jazyky, na druhou stranu fotbalisti nezpívají o mnoho líp a člověku lze zazlívat těžší nedostatky než chabý hudební sluch) zaznělo i několik výroků, jež je třeba si pamatovat.
Například Jana Bobošíková chce i po prezidentských volbách pokračovat v osvětovém působení o škodlivosti evropské integrace. Podle ní česká společnost ještě nedozrála pro koncept „suverenity“, těžit jen z výhod členství v evropském společenství a vyvázat se z případných závazků. Tento koncept nikoliv náhodně připomíná jednu z hlavních ctností podle Klause, totiž chamtivost. Ke Klausovi se také Bobošíková na závěr odvolala „lehce nadsazenou“ hláškou: „Pokud volby hlavy státu dopadly tak, jak dopadly, a pokud všichni ti kandidáti, včetně kandidáta největší vládní strany dávají své hlasy eurofederalistům nebo eurohujerům, tak si myslím, že nastal čas povolat do zbraně Václava Klause.“
Co když se tak Jana Bobošíková Klausovi připomněla jako možná kandidátka na uvolněný post ministryně obrany? Ona by byla opravdu metr! Kdyby ale opravdu povolala Klause do zbraně, odporu by nesnesla, a my bychom chtěli být u toho, až se bude Klaus odívat do zbroje!
Zatímco jednomu se média šťourají v životě do nejmenších detailů, druhému projde všechno
Michal Semín, podporovatel Jany Bobošíkové, v televizním studiu zdůraznil roli nejen nových, ale i starých médií, tištěných novin. S těžko přehlédnutelným despektem zmínil kolektivní podporu, kterou tomu či onomu kandidátovi (nepochybně radostně a zcela svobodně) vyjadřovaly celé redakce. To je opravdu závan, zejména pamětníci to ocení. Na moderátorovu otázku, zda vliv médií nepřeceňuje, namítl, že média pro naprostou většinu lidí stanovují hranice diskurzů o kandidátech. Zatímco jednomu se šťourají v životě do nejmenších detailů, druhému projde všechno. Zmínil Karla Schwarzenberga s jeho nespravedlivě opominutými a nepřipomínanými restitučně privatizačními kauzami, přiznaným úplatkem při zařizování vlastní věci a několikerou změnou dresu.
Skutečností je, že Schwarzenbergovo prvotní přivítání amnestie a vzápětí veletoč k jejímu odmítnutí provázelo poměrně bezradné mediální ticho. Schwarzenberg se zřekl odpovědnosti za amnestii, kterou jako člen vlády z ústavy má, aniž by to doprovodil rezignací, což by bylo v této situaci jediné důstojné řešení. Jeho povolební projev byl poněkud schizofrenní. Mluvil totiž o tom, že nyní se konečně můžeme vrátit do právního státu. V tom mu ale nikdo nikdy nebránil - a navíc skutečně málokdo měl tolik možností něco v tom směru udělat. Ostatně, návrat k právnímu státu avizoval zahájit již v kauze Čunek, kdy vyhlásil, že ve vládě zůstane jen jeden z nich. Pak dal ale zkoumat vykuchaný spis a s radostí oznámil, že se v něm nic nenašlo a že ve vládě zůstanou oba.
Příjemné je naopak poznamenat, že z prvního kola prezidentských voleb mnozí mají též dobrý pocit, založený ale na kvalitativně jiném pojetí lidského bytí. Vyjádřila ho Táňa Fischerová, která nad svým volebním výsledkem nenaříkala, ale s radostí konstatovala, jak se lidé stali aktivními.
Franz opáčil, že je jistě mnoho důležitějších věcí, než jeho soukromé pocity
Vyjádřil ho i Vladimír Franz, který v průběhu kampaně viditelně rostl, byť jako „autentický občanský kandidát“ měl výkyvy a projevoval nervozitu. Svůj volební výsledek hodnotil jako úspěch a na otázku, koho bude podporovat v druhém kole, řekl, že o tom lidé mohou spekulovat jak chtějí, protože on je opravdu občanský kandidát a nechá si to pro sebe. Jasnozřivý reportér měl pocit, že na pokérované Franzově tváři rozeznal při Zemanově tiskovém prohlášení mračení, ale Franz opáčil, že je jistě mnoho důležitějších věcí, než jeho soukromé pocity.
Reportér to tedy zkusil jinak, jestli tomu tedy dobře rozumí, že tedy Franz do druhého kola sdělí svou preferenci. Franzovu repliku stojí za to ocitovat: „Víte, v této zemi je zvykem, že neustále musíme všichni něco sdělovat.... Já si ale myslím, že je také dobře občas nesdělovat nic.“ Reportér z něj doloval, zda hodlá oněch téměř sedm procent přetavit do nějaké politické aktivity. Franz odpověděl, že pro něj bylo strašně důležité, že se probudila občanská společnost, že si šli lidé naproti, že se ukázalo, že to jde bez politických stran, zájmových skupin i vložených miliónů. Vyjádřil naději, že ten étos, ten ozvuk ve společnosti bude znamenat, že se společnost neponoří opět do tmy a do spánku, že to tím nekončí a že „půjdeme dál, ať to budu já nebo kdokoliv jiný“.
Podle Franze je společnost schopna sebereflexe. To je věru nejlepší výsledek prvního kola historicky prvních přímých voleb prezidenta České republiky.
