Duchcovská ulice, proti nám jde postarší muž v pantoflích a teplákové soupravě. „Tady máte a děkuju.“ Předá Stanislavu Spurnému dva tisíce korun, podá mu svůj zápisník a propisku. Spurný zastrčí peníze a z dluhu 21 tisíc korun se jedním škrtnutím a podáním ruky stane dluh o dva tisíce menší. Žádný podpis, žádný vyplněný formulář, nic.
Ani ne po minutě je hotovo, muž v pantoflích se zápisníkem v kapse odchází, my jdeme také svou cestou – vcházíme do jednoho z nově rekonstruovaných domů. Spurného domu s pelargoniemi v květináčích: „Každému nájemníkovi při nastěhování vlastnoručně předám květiny, pelargonie, a musí se o ně starat – moje domy poznáte podle květin v truhlících a nové fasády. Nevypadají hezky?“
Spurný otevírá peněženku a vysází na stůl šest pětitisícovek. Žádná smlouva se nepodepisuje. „Položte na peníze ruku, vyfotím si to.“ Žena ruku položí, bleskne spoušť – podnikatel si fotí jen peníze a ruku, ne tvář. |
Klepeme na byt ve třetím patře. Otevírá nám zhruba třicetiletá žena. Byt je pěkně zařízený s barevně pomalovanými stěnami, novým nábytkem. Spurný otevírá peněženku a vysází na stůl šest pětitisícových bankovek. „Položte na peníze ruku, vyfotím si to.“ Žena ruku položí, bleskne spoušť – Spurný si fotí jen peníze s rukou, ne tvář. Po chvilce už zase odcházíme, žena vroucně děkuje, Spurný se shovívavě usmívá, na odchodu se jen tak mezi řečí ptá po manželovi.
Když se za námi zavřou dveře, vysvětluje mi, že rodina má nedoplatek za teplo, který nemá z čeho zaplatit, tak jim půjčí ze svého. Pro Spurného běžná věc, řeší takových několik denně; zadlužení jsou tu všichni, kdekdo tu má svůj zápisník s čísly...
„Žijí tu stejní cikáni jako tehdy...“
Znovu jsme na ulici, kde potkáváme v pozdních dopoledních hodinách většinou Romy. Duchcovské ulice (přesněji ulice v jižním Duchcově) mají podivný vzhled. Řady polorozbořených, někdy zcela neobyvatelných budov ještě po českých Němcích přerušují pestrobarevně omítnuté domy – Spurného nově zrekonstruovaná stavení s kvetoucími pelargoniemi v truhlících.
Stanislav Spurný podniká v oblasti nábytku, výrobní hala jeho firmy Limba-MONT, s. r. o., se nachází právě v Duchcově. („Jaké mám zakázky? Třeba zařizujeme Baumaxy po Česku. Finančně nemám problém.“) V jižním Duchcově vlastní k dnešnímu dni čtrnáct domů, dohromady to dělá nějakých sedmdesát bytů. Kupuje je od města i od soukromých osob. Není jediný, kdo v této oblasti houfně kupuje nemovitosti. „Přidávají se moji známí,“ líčí Spurný. Třeba jeho zaměstnanec, kterému na koupi sám peníze půjčil.
Podivný vzhled. Vybydlené baráky střídají opravené Spurného domy.
Jsou to slavné duchcovské ulice. V jejich srdci najdeme třeba absolutně zdemolované vlakové nádraží, od něhož vedla do dolu v Ledvicích první telefonní linka na českém území, a také tu míjíme domy, které proslavily Duchcov loni: bydlí v nich romští útočníci – ti, kteří před rokem napadli manželský pár. Videonahrávka z útoku na pár dní ovládla internet v Česku.
Mimochodem: rodina jednoho z útočníků svůj dům právě teď prodává Spurnému a stěhuje se pryč z města. Právě když s ním procházíme městem, zvedá telefon a po několika sekundách přitakává: „Ano, vyplaťte jim těch dvacet tisíc.“ Zálohu za koupi jejich domu.
„Děda mi říkal: ‚Ty vezmeš do ruky hovno a uplácáš z něj zlato,‘“ povídá Spurný. Procházka jižním Duchcovem tomu v určitém smyslu nasvědčuje, byť je trochu monotónní. Muž vyhlédne z okna:
Spurný: „Dobrý den, pane Kozáku, řekněte, jak se vám v Duchcově žije?“
Muž: „Teď už skvěle! A to díky vám!“ Zastavujeme mladou ženu s kočárkem.
Spurný: „To je novinář, povězte mu, je to teď tady lepší než dřív? Nebojte se, mluvte, co si myslíte.“
Žena: „To se vůbec nedá srovnat! Nikdy jsem nebydlela v takovém komfortu.“ Ať se zeptáme kohokoli na cokoli, do jednoho říkají totéž: děkujeme.
Na ulicích nás zdraví všichni. Spurného tu zná každý, respektují ho. Chodí k nim domů, pije s nimi kafe, povídá si. Kárá je za pití coca-coly – je to prý drahé, nezdravé, ať pijí raději šťávu. „Ale oni se nezmění, coca-cola je pro ně otázkou statusu.“
Romové ho berou. Pan Spurný má oči všude, svou „čtvrť“ si hlídá sám.
Když se ztratí peněženka, je to Spurný, kdo zjišťuje pachatele, když jeho firmě kdosi ukradl plot, Spurný zjistí, kdo to byl („I když to policie odložila.“), když má někdo dluhy, Spurný mu dá přivydělat při práci na rekonstrukci domů, aby si dluh – který má, jak jinak, u Spurného – umořil.
A maká načerno? „Někdy. Možná někomu dám peníze na ruku, no a co? Vždyť oni jsou rádi, nikdo jiný je tady nezaměstná.“
S úsměvem na nás pokyvuje dokonce i pošťačka: „Proč se usmíváte, že znám pošťačku? Vždyť ona mi má nejvíc co děkovat. Před rokem se sem bála chodit. A teď? Vidíte ten klid na ulicích?“
Spurného věta, jež se vrací jako ozvěna, zvlášť když mi ukazuje vnitřek jednoho ještě nezrekonstruovaného a vskutku strašlivého baráku, zní: „Bylo to hrozné ghetto. A podívejte se: dnes tu žijí stejní cikáni jako tehdy – a já říkám cikáni, protože oni si říkají cikáni mezi sebou –, a už to cikánské ghetto není. Mluvil jsem s jedním chlápkem z Dělnické strany a on mi říká: ‚Vystřílet je!‘ A já na něj: ‚Tak na, legálně držím zbraň, tak běž a zastřel hned tohohle pána.‘ A on nic, nezastřelil. Jsou to pomatení nedospělí pitomci, mají jen stupidní kecy. Musíme nějak žít společně, tak proč nežít společně co nejlíp?“
Naředit půl na půl, žádné ghetto
Stanislav Spurný má vlastní svět, v něm je pánem on. Nikdo jiný. Nebo přece? Co oficiální politická reprezentace města? Co si o Spurném myslí třeba starostka Duchcova Jitka Bártová? Dozvídám se to rychle. Asi po dvou hodinách se k nám totiž připojuje. Se Spurným si vyká, ale dobře se znají.
„Mám podmínku, že ty nově zrekonstruované byty, které jsem kupoval úplně vybydlené, pronajmu jen lidem z Duchcova, musejí tady už nějaký ten rok žít.“ |
„Pan Spurný dělá práci za nás za všechny – za město i za neziskové organizace. Před pár lety se tady s oblibou točívaly válečné scény, tak zpustlé to tu bylo. Teď před nedávnem tady byl nějaký pán z produkce a řekl mi: ‚Kam se ten Duchcov poděl? Tady už se žádná válka točit nedá, samá nová fasáda…‘ To mi znělo jak rajská hudba. Měli bychom mu všichni poděkovat za to, co pro město dělá.“
Starostka ale jinak většinou spíš mlčí, přizvukuje, mluví Spurný a dává nahlédnout do svých dlouhodobých plánů. „Teď mám zrekonstruované dva domy a do nich chci jen bílé. Chci, aby to tady na konci bylo naředěné tak zhruba půl na půl, žádné ghetto.“ Jak toho dosáhne?
„Mám podmínku, že ty nově zrekonstruované byty, které jsem kupoval úplně vybydlené, pronajmu jen lidem z Duchcova, musejí tady už nějaký ten rok žít.“ To platí pro všechny? „Ne, jen pro cikány. Přece není normální, že sem přijede rodina ze Slovenska na borůvky a už tady zůstane napořád.“
Bez úroků
Nájemníky Spurný konzultuje s radnicí, v případě domů, které koupil od města, je to dokonce smluvní podmínka; zavázal se, že to jako nový nabyvatel bude dělat. Spurný s tím nemá problém – jde prý o případy, kdy nový nájemník městu dluží. Spurný se s ním snaží věc vyřešit, třeba za něj i dluh zaplatí; pak dluží nájemník jemu (všechny dluhy u Spurného jsou bezúročné).
Pouliční idyla. „Bez přehánění: Spurný dělá v Duchcově víc sociální práce než zdejší sociální pracovníci dohromady,“ říká radní Pavlína Hapštáková (ODS).
„Psát si na ty dluhy nějaké smlouvy? Proč? Buď mě budou respektovat a platit mi, nebo ne. A když mi nebudou platit, co si na nich vezmu? Vždyť oni nic nemají, jen ty dluhy – třeba i u bank, kontokorentní karty táhnou…“ Ví starostka, že Spurný sem tam zaměstná někoho načerno při opravách svých domů? Bártová na takové otázky neodpovídá, přechází je, říká, že co ona ví, tak pan Spurný snad někdy nechá přivydělat těm, kteří mu dluží. Za práci jim pak odepíše část jejich dluhu, na tom podle ní přece není nic tak strašného. Zato ale Bártová zdůrazňuje: „Když jsem byla malá, bylo to tady moc pěkné, chci, aby se to všechno vrátilo. Teď vidím, že by to mohlo jít.“
Když se s námi starostka loučí, přece jen se rozpovídá: jedni jí nadávají, že je proti Romům, druzí, že pro Romy. Kolují prý fámy, jak je se Spurným jedna ruka, jak se domlouvají na její zahradě („Byl tady jednou!“), jak mají být milenci, jak Spurný díky svým vztahům kupuje lacino od města domy, jak městu vládne ve skutečnosti Spurný, a ne radnice. „Všechno jsou to hlouposti,“ říká nakonec Bártová a loučíme se.
Se Spurným ještě sedáme do auta, jede mi ukázat dva domy, které si chce město ponechat i v budoucnu pro účely sociálního bydlení (nebude je privatizovat). A polemicky se ptá sám sebe: „Ale proč vlastně sociální bydlení v Duchcově? Proč si má město držet nějaké sociální byty? Duchcov má moje byty, moje bydlení je sociální. Kdo by dnes nedal dohromady čtyři tisíce na nájem? Vždycky mě pobaví ty řeči o chudobě v Česku. Jeďte se podívat taky někdy mimo Evropu. Tam je chudoba. Já tam byl a viděl jsem lidi, kteří nemají na chleba. Tady se mluví o chudobě, když nemáte na moderní mobil. Je to směšné.“
Ne každý má svého Spurného
Pozitivního tónu, leckdy až takového, jakým se mluví o světcích, se při debatách o Spurném nedrží pouze starostka, zvolená za hnutí Šance pro Duchcov, ale i lidé z jiných stran zastoupených v radě města. Chválí ho třeba místostarosta Zbyněk Šimbera (ČSSD), byť opatrně: „Nemohu říct nic proti tomu, co dělá. Drží sliby, rekonstruuje domy, zvelebuje, bude je ale držet i nadále? Trochu se děsím toho, kdyby se je rozhodl prodat.“
Radní Zlatuše Dandová z TOP 09: „Já vidím jen pozitiva, opravdu. Lidé, kteří v té části města žijí, si bydlení chválí, není drahé, současně je kvalitní. Nemáme žádné stížnosti.“ Radní Pavlína Hapštáková (ODS): „Bez přehánění: Spurný dělá víc sociální práce v Duchcově než zdejší sociální pracovníci dohromady. Úspěšné podnikání mu dalo nezávislost. On těm lidem, co já vím, snad i kupuje bačkory, dívá se jim do lednic, když nemají peníze, a běda, když tam najde něco drahého. Vychovává je. Opravuje byty, pronajímá je levně. A že někdy vyhodí někoho z nájmu, kdo třeba dealuje drogy? Vy byste to neudělal?“
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová: „Pokud to tak je, tak je to asi dobře. Spurní jsou ale nesystémové výjimky, nelze to na nich postavit ani nechat.“ |
I opoziční zastupitel Petr Kňourek (KSČM) je opatrný, a když už, tak kritizuje město, nikoli Spurného: „Nevím, co přesně pan Spurný dělá. Obecně mám ale problém, že město prodává nemovitosti a odpovědnost za sociální otázky předává na bedra soukromníkům.“
Ani velitel městské policie Josef Hulín nemá se Spurným žádný problém, naopak. Když s ním hovořím, jen přidává další kamínek do hagiografické mozaiky kolem muže, který sice člověka provádí několik hodin po ulicích, ale vyfotografovat se nenechá. „My už tam vlastně ani nejezdíme,“ říká Hulín. A pokračuje: „Naše výjezdy od začátku roku byste spočetl na prstech jedné ruky. S dřívějškem se to vůbec nedá srovnat! Pan Spurný si to i tak trochu hlídá sám, řeší si následky chování svých nájemníků i to, aby se to už nikdy v budoucnu neopakovalo.“
Zeptal jsem se na pana Spurného a jeho model, který v Duchcově praktikuje, přímo ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové-Tominové. Spurného nezná a v Duchcově se zatím podívat nebyla. Když jsem jí tamní situaci vysvětlil, zbystřila. „Pokud to tak je, tak je to asi dobře. Problém je, že ne každé město má svého Spurného. Spurní jsou nesystémové výjimky, nelze to na nich postavit ani nechat. Nemám ani problém s těmi pelargoniemi, jak o nich mluvíte – ono je asi potřeba, aby se o lidi v obtížné sociální situaci někdo staral i tímto možná trochu svérázným způsobem.“
Má je v hrsti
Když jsem se o pár týdnů dříve v Duchcově setkal s Barborou Bočkovou, vedoucí tamější neziskovky Květina (pracuje právě s Romy), slyšel jsem o Stanislavu Spurném v každé druhé větě. Tehdy jsem ho i poprvé zahlédl – při obchůzce stejných ulic mi ho Bočková ukázala; v pravidelných intervalech kroužil kolem bloků v bílém BMW...
Bočková (podle Spurného „je ještě dítě“) prezentuje úplně jiný obraz: „Spurný je nástrojem pro cílené vystěhování Romů z města, nejčastěji do Bíliny. Uzavírá krátkodobé nájemní smlouvy, které při sebemenším prohřešku okamžitě vypovídá. Kontroluje je. Romové pracují na opravě jeho domů, dává jim za to ale naprosto neodpovídající peníze. Pravda: vyhnal lichváře, půjčuje sám. Bez úroku.“
Barbora Bočková z neziskovky Květina: „Spurný je nástrojem pro cílené vystěhování Romů z města, nejčastěji do Bíliny. Uzavírá krátkodobé nájemní smlouvy, které při sebemenším prohřešku okamžitě vypovídá.“ |
Bočková se ptá po cestě Romů, které vidíme dělat na Spurného domech, na jakém smluvním základě pracují. Odpovědi: „Smlouvu? Zatím nemám.“ A co si myslí o panu Spurném? Prošedivělý a neoholený padesátník podává typizovanou reakci všech: „Spurný je jako každý jiný: flákáš se a podvádíš? Tak vypadni. Makáš? Máš se dobře. To má být jako jinak? Je to fér chlap. Na jeho místě by nikdo, kdo má rozum, nedělal nic jiného.“ Bočková, když poodejdeme stranou, si jen povzdechne: „Jasně, mají ho rádi. Má je v hrsti. Kdyby chtěl, může je ze dne na den poslat ke dnu, ale oni ho přesto budou uctívat. Nedá se s tím nic dělat.“
Organizace Květina, jež poskytuje sociálněprávní poradenství v problémovém jižním Duchcově, na konci kalendářního roku z města odchází, necítí podporu radnice. Z Duchcova v roce 2012 odešla i Agentura pro sociální začleňování. V lednu 2012 k tomu její ředitel Martin Šimáček řekl: „Důvodem k ukončení spolupráce bylo především odmítnutí všech deseti hlavních plánovaných opatření na podporu sociálního začleňování na listopadovém jednání zastupitelů města. To de facto znemožňuje další smysluplnou činnost agentury v Duchcově.“ Jinými slovy: město se vydalo jinou cestou, než jakou chtěla agentura – například cestou Stanislava Spurného.
Dnes je Šimáček trochu na rozpacích, když má Spurného činnost komentovat. Když s ním o tom mluvím, konstatuje: „Musím říct, že se naše obavy z nákupu domů panem Spurným nenaplnily. Spurný nájemníky podle mých informací ani hromadně nevystěhovává, ani nestanovuje vysoké nájmy. Sám nevím, co si mám myslet, ale nemám ke kritice důvod.“
K tomu ještě jeden postřeh: Spurného kromě Bočkové z Květiny kritizují i lidé z extremistického tábora (ač se v čemkoli jiném shodnou jen těžko, o Spurném mluví podobně). Například Jindřich Svoboda z místní buňky Dělnické strany sociální spravedlnosti. „Je to čistě můj názor, dojem, ale Spurný je typický kmotr – podobně jako Janoušek v Praze,“ prohlašuje.
On je zákon
Jaký závěr vyvodit? Spurný jižní Duchcov kolonizuje, nedobývá, nekořistí na sociálně slabých jako jiní. Je metaforou paternalistické autority. Kárá, když se prohřešíte (třeba i za to, když vám zvadnou za oknem pelargonie), pohladí, když posloucháte. Má oči všude, dny tráví ve svém voze a objíždí „svou“ čtvrť. „Je to práce na patnáct hodin denně,“ tvrdí.
Má však oči opravdu všude? Otec despota z psychologického hlediska (podle Jacquese Lacana) ponechává dítěti strukturální výpusti, v nichž dítě může hřešit – to je náplní života po dobu jeho dospívání (když přechytračuje domněle absolutní moc otce).
Občas se zdá, jako by se dnes stát ve vztahu k Romům (ale nejen k nim) transformoval z otce despoty do podoby otce shovívavého chlapíka. Výsledkem může být metaforická obdoba neschopných impotentů. |
Když naopak liberální, shovívavý otec nechce (nebo není schopen) sehrát roli otce despoty, který zakazuje a současně ponechává prostor pro úniky před svým vševidoucím okem, ale naopak dítě povzbuzuje, tlačí do všemožných nových zážitků a zkušeností, pak přichází podle Lacana něco strašného. Je to nejbezpečnější cesta, jak učinit z dítěte neschopného impotenta. Občas se zdá, jako by se dnes stát ve vztahu k Romům (ale nejen k nim) transformoval z otce despoty do podoby otce shovívavého chlapíka. S právy nejdou ruku v ruce povinnosti a výsledkem může být metaforická obdoba neschopných impotentů.
Spurný jde vlastně mimo stát i mimo nestátní sektor. Koná – za podpory starostky – separátně. Ať už se rozhodl pro nákup levných domů v Duchcově z jakéhokoli důvodu (a třeba i proto, že je to výhodná investice do budoucna), výsledkem je vznik města ve městě, v němž je Spurný starostou možná více než reálná a zvolená starostka Bártová. Skupuje a opravuje se svými známými domy, určuje, kdo v nich bude bydlet, půjčuje, navštěvuje, vychovává, umožňuje přivydělat si...
Je to on, kdo představuje pro velkou část jižního Duchcova zákon.
