Éra Angely Merkelové zatím nekončí. Ale alternativa existuje.

Alternativlos, německý výraz pro to, co nemá alternativu, je spojený s kancléřkou Angelou Merkelovou. Od jejího nástupu do postu se stal symbolem politického jednání, které voliči sugeruje, že pro řešení problémů neexistuje jiná možnost než ta, již ona sama stanovila. Křehkost tohoto jejího osobního absolutismu se však ukázala po havárii japonské atomové elektrárny Fukušima 11. března 2011.

Tehdy Merkelová přes noc obrátila o 180 stupňů a svým německým spoluobčanům oznámila konec atomových elektráren na území Německa: „Fukušima změnila můj názor na jadernou energii.“ Ještě dramatičtější pak bylo prohlášení, jímž zareagovala na kritiku své politiky v otázce uprchlické krize: „Toto není moje země.“

Během takzvané superneděle 13. března, kdy se volilo ve třech spolkových zemích – Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku –, však německý volič ukázal, že alternativa k rozpadajícímu se pravo-levému politickému uspořádání existuje. Alternativa pro Německo (AfD), která si dala alternativu do svého názvu, se jich zúčastnila poprvé, a nejen se bez problémů dostala do všech tří zemských parlamentů, ale všude získala i více než deset procent hlasů.

Role oblíbenosti

Vyvozovat z těchto výsledků konec éry Merkelové je však předčasné. Nespokojenost Němců s politikou německé vlády je sice důležitým faktorem, ale pokud je zemská ministerská předsedkyně nebo předseda oblíben, nehraje stranická příslušnost nebo dění v Berlíně rozhodující roli.

To se ukázalo v tradičně konzervativním Bádensku-Württembersku, kde díky populárnímu Winfriedu Kretschmannovi zvítězili Zelení s 30 procenty, ale v Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku získali 5,2, respektive pět procent. Podobně se vedlo sociální demokracii (SPD), která díky sympatické Malu Dreyerová dosáhla v Porýní-Falci 36,4, ale v Sasku-Anhaltsku 10,5 a v Bádensku-Württembersku 12,7 procenta hlasů, přičemž v obou těchto zemských parlamentech se stala až čtvrtou nejsilnější stranou.

Troje německé zemské volby především potvrdily dva trendy, jež jsou delší dobu vidět v politice západních demokracií. Prvním trendem je vyostření politické rétoriky. Šéfka AfD Frauke Petryová například v diskusi o ochraně hranic prohlásila, že v případě nutnosti lze použít i palné zbraně.

Bavorský ministerský předseda Horst Seehofer zase kritizoval politiku Merkelové jako vládu bezpráví, přičemž tímto pojmem CSU označuje diktatury, například bývalou socialistickou Německou demokratickou republiku (NDR). Seehoferovu návštěvu v Budapešti pak kritizovala bavorská SPD – předseda zemské parlamentní frakce Markus Rinderspacher označil maďarského premiéra Viktora Orbána za evropského vyslance nelidskosti.

Obtížné vytváření vládních koalic

Druhým trendem je nedůvěra voličů k tradičním stranickým uskupením, která tříští politickou scénu. Sociální demokracie se v Německu posunuje do bezvýznamnosti a protestní AfD se stává součástí politické scény. Na rozdíl od pirátské strany ale používá politická témata s dlouhodobým dopadem, jako je uprchlická krize nebo společná měna euro, a s celospolečenským přesahem.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že AfD pojmenovává problémy a že ji volí Němci z celého věkového a politického spektra s velkým podílem těch, kteří se v podstatě voleb neúčastní. Vytváření funkčních vládních koalic proto bude stále obtížnější, politická nestabilita poroste a na politické scéně se budou uplatňovat populističtí politici brojící proti současnému establishmentu.

Velké tradiční strany pak útočí na voliče – například v USA jsou sympatizanti s republikánským kandidátem na prezidenta Donaldem Trumpem označováni za zahořklé stárnoucí bílé muže, v Německu zase musí počítat každý, kdo se kriticky vyjadřuje k uprchlické krizi, s tím, že bude zařazen na pravicový populistický okraj.

Bílí zahořklí stárnoucí muži a další skupiny však nejen mají právo na politický názor, ale navíc to u nich potvrzuje přesvědčení, že je vládnoucí elita nebere vážně. A voliči chtějí od politiky odpovědi na problémy, jako je globalizace, chudnutí střední třídy, školní systém, jenž nezaručuje do budoucna práci, migrační vlna nebo zadlužení.

Politický osud

Pokud bude Angela Merkelová nadále řešit uprchlickou krizi stejně jako krizi eurozóny, lze očekávat vrcholná setkání, jež nebudou mít žádné výsledky. O jejím politickém osudu proto nemusí nakonec rozhodnout německá domácí politika, ale zahraniční politika sousedních států – ve střední Evropě začíná vznikat koalice visegrádské čtyřky, Rakouska a balkánských států, která připomíná staré mocnářství.

Vídeň si na základě historické zkušenosti na rozdíl od Merkelové, která tvrdí, že hranice chránit nelze, pamatuje, co představuje hranice na Balkáně, a proto německou kancléřku tvrdě kritizuje. Rakouská ministryně vnitra Johanna Mikl-Leitnerová se v rámci dohody Evropské unie s Tureckem, kterou Merkelová podporuje, pozastavila nad skutečností, že turecký stát, který omezuje opoziční noviny, současně požaduje liberalizaci vízové povinnosti: „Proto se ptám, bereme-li své hodnoty vážně, nebo je odmítáme.“

Merkelová bude mít štěstí, když země Schengenu a státy v první linii uprchlické trasy na Balkáně nakonec za ni udělají špinavou práci a příliv uprchlíků omezí. Tím sice získá čas, ale AfD, která se v Sasku-Anhaltsku s 24,3 procenty hlasů stala druhou nejsilnější stranou, z politické scény nezmizí.

Nárůst polarizace společnosti

Německá politická elita svým občanům nedůvěřuje a důležitá rozhodnutí o evropských smlouvách nebo o zavedení eura nenechala projít společenskou diskusí ani referendem. Pokud ale Berlín nezačne brát problémy Němců vážně, bude odklon voliče od tradičního stranického systému pokračovat a polarizace společnosti spojená s nestabilitou narůstat.

Demokracii neohrožuje nástup nesystémových nebo nedemokratických stran, ale to, že tento otevřený politický systém umožňuje každému, pokud je dostatečně charismatický a dokáže vyjít vstříc náladě ve společnosti, být zvolen do vrcholných postů. Ve střední Evropě byli Adolf Hitler i Klement Gottwald zvoleni v demokratických volbách – a následovala alternativlos.