Bez ohledu na řecký odchod či vyhození z Evropské měnové unie (EMU) je Evropská unie zralá na řešení. Samotní Řekové nyní chtějí raději zůstat v EMU, aniž by spláceli své dluhy a plnili své sliby. Hrdinství se vytrácí. Jejich extrémističtí levicoví vůdci v chlapáckých motorkářských úborech na silných strojích odmítají řešit prekérní situaci. Chtějí pouze moc a pokračovat v řeckém rentiérství v EU.
Utrhl se nám ten eurounijní vývoj. Nejen v Řecku. A zdá se již v rámci vlastního systému neřešitelný. Evropská unie směřuje ke kolapsu, ale tutlá se to. Oddaluje se to. Každý další den prožitý v zafinancované iluzi se počítá jak pro establishment, tak pro konzumenty sociálního státu na dluh. Jedni si kladou prst na ústa, aby vše déle utajili. Druzí chtějí jet v iluzi ještě aspoň na tu letošní dovolenou, a pak už zbývá jen sladké Huxleyho zapomnění a ty orwellovské manipulátory.
Psst. Zde se spí. Nerušit klientskou masu. Nechte dál téct ty neexistující proudy peněz do připravených kanystrů. Po nás potopa. Mladé a příští generace – spaste naši dnešní nezodpovědnost a prolhanost sobě i jiným. Ministerstva kultu a propagandy se snaží držet lidi v neznalosti. Populisté zaměřují davy falešnými směry. Extrémistické strany mobilizují; poslední, co by však chtěly, je převzít ten dnešní ututlávaný malér s vlastní zodpovědností. Nejlepší by bylo, kdyby to udělali ti imaginární „oni“.
Evropská unie směřuje ke kolapsu, ale tutlá se to. Oddaluje se to.Nářek nad nemravností světa a těch druhých i nad ztrátou zajišťované existence s hlavou v oblacích a nohama v hnoji se dá odvodit každý den z médií, od hospodské nálevny až po bruselskou věrchušku. Řešení se navrhují jen ta záplatovaná. Evropská unie od svého vzniku v roce 1993 spěje k ohrožení podstaty vlastní existence. A pád jednotné měny, která točí celou unií (i mimo EMU), je za dveřmi.
Tok událostí či národních občanských postojů v zemích skupiny PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko) to dokazuje. Z řeckých a španělských bank klienti vybírají poslední zbytky hotovosti, přičemž velká deposita a portfoliové investice již odtekly. Obyvatelé zemí PIIGS v tomto směru jednají racionálně. Nevěří v udržení systému eura (alespoň ne v jejich konkrétní zemi). Ti v Řecku již svoje banky skoro „vyčistili“. Španělé pak vedle hotovostních výběrů převádějí eura do zemí tvrdého jádra EU. Například čtvrtá největší banka ve Španělsku Bankia musela přihlížet výběrům víc než miliardy eur jen pár dní poté, co ji stát významně vyvlastnil, aby nešla kvůli „runu“ klientů přímo do bankrotu.
Evropská centrální banka (ECB) již přestala vybrané banky se zhoršenými ratingy z krizových zemí zásobovat likviditou. A národní centrální banky mají jen omezené možnosti. Zadlužený španělský stát již všechny špatné („realitní-bublinové“) bilance tamních bank nedokáže absorbovat.
Drachmy už jsou vytištěné
Britská soukromá tiskárna bankovek, firma De La Rue, je již podle agentury Reuters připravená tisknout nebo má dokonce vytištěno patřičné množství řeckých drachem. Uložené mají být v anglickém Boltonu. Věřme spíše, že tam již jsou. Byly tam včas rovněž vytištěny československé bankovky po osvobození v roce 1945. A také bankovky pro měnovou odluku české koruny v roce 1993.
Měnové reformy přicházejí technicky připravené. Když poslední květnovou sobotu v roce 1953 tehdejší prezident Antonín Zápotocký popíral obyvatelstvu její přípravu, věděl už velmi dobře, že nová měna natisknutá v Moskvě je v bednách označených jako granáty ve sklepích Státní banky československé (SBČS). Na pondělní ráno 1. června byl připraven sofistikovaný harmonizovaný rozvozní plán, aby dorazily náklaďáky do okresních poboček ve stejnou dobu v Chebu i v Michalovcích. Ekonomové a bankéři – zaměstnanci SBČS – týdny předtím seděli a pracovali v mimopražském odloučení a posílali příbuzným pohledy z fiktivních služebních cest.
Eurokomisař Karel de Gucht již přiznal, že ECB i Evropská komise pracují na plánu B – odchodu Řecka z eurozóny
Dnes německý ministr financí Wolfgang Schäuble s dojemnou vášní pro spasení eurozóny a kombinaci protikladů volá: „Chceme, aby Řecko v eurozóně zůstalo, ale musí splnit svoje závazky.“ A předseda Evropského parlamentu, sociálnědemokratický politik Martin Schulz, kazatelsky laskavě varuje hříšníky v pokušení: „V eurozóně je to tvrdé, mimo ni to však bude ještě tvrdší.“ Asi se inspiroval u českého básníka Viktor Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Dyk byl ovšem aktivním a také vězněným představitelem českého prvního odboje a pravicovým a nacionalistickým politikem.
Eurokomisař Karel de Gucht již přiznal, že ECB i Evropská komise pracují na plánu B – odchodu Řecka z eurozony. Měřeno československými zkušenostmi z roku 1953, takové „pracování“ se již odehrává řadu měsíců. Německá kancléřka Angela Merkelová prý dokonce neoficiálně vyzvala Řeky, aby spolu s novými volbami 17. června hlasovali také v referendu o setrvání v eurozóně (za předpokladu, že budou plnit dříve naslibované). Němci to později popřeli. Řadoví Řekové se podle nejnovějších volebních průzkumů zalekli své radikálnosti. Z eurozóny odejít nechtějí a najednou chtějí víc podporovat dosavadní proevropské strany.
Zdravý rozum Thomase Mayera
Eurozónní „soumrak bohů“ byl také jedním z hlavních témat summitu G8 v Camp Davidu. Nový francouzský prezident François Hollande sdělil světu, že jeho americký protějšek Barack Obama s ním sdílí „stejné přesvědčení o nutnosti setrvání Řecka v eurozóně“. O způsobech splacení řeckých dluhů tedy ještě přesvědčení sdílet nestačili... Osud eurozóny však měl na summitu stejnou prioritu jako íránské jaderné vyzbrojování. Hollandeovu myšlenku podpory hospodářského růstu v EU přitom podpořili (vedle placení dluhů a rozpočtové odpovědnosti) všichni – Obama, Hollande i Merkelová. A nějak si to také máme uspořádat v EMU.
K tomu stojí za to uvést názor neznámého diskutéra z anglosaských webů: „Doufám, že si Merkelová udrží pevný přístup. Vypadá to jako typické francouzské vydírání. Řekové mají volbu – buď dodržovat přísnost systému jednotné měny, nebo se vrátit ke své drachmě, a během několika let se jejich ekonomika začne vzpamatovávat. Nesmí jim být však umožněno podržet si ten ,koláč (který si vymohli – pozn. red.) a sníst jej‘ – vyděrači se většinou stále vracejí pro další a další.“
Někdo si však již musí sednout na zem a začít věci aktivně řešit. Zajímavý je pokus hlavního ekonoma Deutsche Bank (DB) Thomase Mayera. Navrhuje (s vědomým připuštěním nesplácení a hrozby řeckého bankrotu hned teď) řešení paralelní vnitřní řeckou měnou – geuro. Přenechává tedy starou dluhovou zátěž převzít Evropským fondem finanční stability (EFSF). Část splácení řeckých dluhů by pak měla být konvertována/odkloněna do této vnitřní měny. Řecký stát by měl vydávat dlužní poukázky s tímto označením – na výplatu důchodců, státních úředníků i dodavatelů.
Na platby za „importy“ by bylo nutné konvertovat tyto „Schuldscheine“ do skutečného eura (devalvovaných vůči němu nejméně o 50 procent) a mít vše pod mezinárodní kontrolou. Tato praxe by měla přivádět stále větší díl běžného vnitřního řeckého finančního oběhu do prostoru s principem vnitřní podmíněné směnitelnosti za volnou měnu. A řecké krachující banky pak vyvést do Evropou zřízené „Bad Bank“, tedy obdoby České konsolidační agentury. Snaha šéfekonoma DB Mayera svědčí o dosud existujícím zdravém rozumu v eurosystému.
Také řešení? Solónovo zrušení dluhů 594 před naším letopočtem
Když se stal Solón pánem obce, osvobodil ji jak v přítomnosti, tak i do budoucna, jelikož zakázal ručit za půjčky vlastním tělem, vydal zákony a zrušil dluhy jak soukromé, tak veřejné, což se označuje jako „setřesení břemen“, protože ze sebe setřásli tíži.
V této souvislosti se ho někteří pokoušejí pomlouvat. Solón totiž o svém záměru setřesení břemene předem hovořil s několika urozenými a potom, jak tvrdí demokraté, byl svými přáteli podveden. Jak však tvrdí ti, kteří ho chtějí hanobit, se na tom podílel. Tito přátelé totiž uzavřeli půjčky, skoupili mnoho pozemků, a zanedlouho bylo provedeno zrušení dluhů, zbohatli. Tak se prý stalo, že byli později považováni za dávné boháče.
Pramen: Aristotelés: Athénská ústava, článek 6. Překlad Pavel Oliva.
Odpověď je Montánní unie
Kde a kdy však udělali soudruzi z Bruselu chybu? Odpověď hledejme v návratu ke kořenům – k Schumanovu plán a k Evropskému společenství uhlí a oceli, takzvané Montánní unie. Šlo o první funkčně zamýšlenou a i funkci docilující evropskou integraci.
Montánní unie byla první funkčně zamýšlenou a i funkci docilující evropskou integrací
Robert Schuman ji navrhl v roce 1950 především jako způsob, jak na nejtřaskavější evropské hranici na Rýně vytvořit oblast volného trhu a prorůstající spolupráce namísto Maginotových linií a Mansteinových plánů či Guderianova a Rommelova „sekání kosou“. Chtěl zapojit do užitečné spolupráce 80 let válčící francouzské a německé národy do jednoho smysluplného hospodářského celku namísto permanentního hospodářského, mocenského a válečného soupeření. Zdařilo se. Prosperita, ekonomický růst a široký společný trh byly realistickými a reálnými cíli. Tehdy jádrem věci byly těžba uhlí a výroba oceli. Původně dvoustranný plán rozšířila Pařížská smlouva na šest zemí a na 50leté trvání.
V roce 1957 pak Římská smlouva založila Evropské hospodářské společenství (EHS) vedle partnersky kooperující Montánní unie. To byla ta úspěšná skromná a praktická integrace suverénních států do postupně rozšiřovaného společného trhu. To byl ten „Common Market“, do nějž střízlivá a věcná Velká Británie později také vstoupila.
Otcové-zakladatelé, Jean Monnet a Robert Schuman, měli ve svém plánování evropské funkční integrace jistě i cíle nejambicióznější – evropský superstát a evropskou jednotnou měnu. Smysl pro reálné a skutečně dosažitelné je nicméně vedl k prozaičtějším cílům. Na začátku padesátých let evropské měny byly omezené ve své mezinárodní směnitelnosti a funkčnosti a šlo o to je vrátit k plnému životu – směnitelnosti. K tomu byla vytvořena Evropská platební unie. V roce 1958 již většina měn splňovala podmínky vnitřní směnitelnosti. A v šedesátých letech již byla dosažena vyhovující vnější směnitelnost měn pro obchodní platby.
Chuť k tvorbě euroimpéria však znovu přišla s jídlem. To neustálé srovnávání se s nesrovnatelným – s USA – bylo velkým nutkáním. Takzvaná Wernerova zpráva přinesla už v roce 1970 plány na měnovou unii. Fixování kurzů měn, společná fiskální politika, konvergence (nekonvergovatelného). Až na druhý pokus uspěla Delorsova zpráva z roku 1989. Ta vedla už k přímému definování Maastrichtských kritérií a cílů. Tam „udělali soudruzi z Bruselu chybu“.
Euro ničí Evropu
Nelze také opomenout, že paralelní vytvoření Evropského měnového systému (EMS, od roku 1979) s košovou jednotkou – European Currency Unit (ECU) – bylo technicky funkční, a přitom neprolamovalo národní suverenity. EMS nevnucoval evropská „dobra“ a nenutil členské státy fixlovat a lhát. Byl i reakcí na vytvoření košové mezinárodní měnové jednotky v systému Mezinárodního měnového fondu (MMF) – Zvláštních práv čerpání (SDR). Jacques Delors byl realističtější a fiskální rigidní „pakt“ v roce 1989 ještě neprosazoval – jen dobrovolnou koordinaci.
Vytváření Montánní únie bylo ve své době spojováním silných faktorů silných ekonomik k ještě silnějšímu výsledku přátelské tržní kooperace a zvýšení síly a akceschopnosti
Přechod košové jednotky sestávající z funkčních národních měn v devadesátých letech do jedné společné měny neopírající se o národní ekonomiky a jejich individuální zájmy, mentality a priority byl tím kamenem úrazu. Vytváření Montánní únie bylo ve své době spojováním silných faktorů silných ekonomik – německé a francouzské – k ještě silnějšímu výsledku přátelské tržní kooperace a zvýšení síly a akceschopnosti. Vytváření EU, a zejména pak EMU, bylo vlastně jen rozplizávání dosavadních silných faktorů ve stále šedivější zástup formálně připoutávaných dalších zemí, jejichž ekonomická připravenost, vnímání a ochota byly problematické.
Spuštění jednotné měny pro nejednotné imperiální evropské území je pak bezprostředním nástrojem destrukce životaschopnosti EU a bohužel s ní i síly a schopnosti Evropy jako takové přežít úspěšně požadavky nového milénia. Rozhodující zdrojové předpoklady – kdysi uhlí a ocel – neleží již uvnitř, ale vně, v krizových oblastech světa.
Síla členských zemí EHS spočívala i ve vlastnění a řízení skutečných národních měn, jež mohly svou komplexní hospodářskou politikou ovlivňovat. A efektivní spoluprací v MMF pak i usměrňovat. Nelze opakovat stejný postup vícekrát, aniž by byla viděna současná realita a tušena budoucnost. Návrat ke kořenům je však běžnou lidskou zkušeností, která vždy pomáhá.
