Evropa by měla za sebe převzít odpovědnost. Zatím to odmítá.

V květnu 1980 otevřel tehdejší socialistický vůdce Fidel Castro na krátkou dobu přístav Mariel, aby Kubánci žijící na Floridě mohli na Kubě vyzvednout své příbuzné. Současně však kubánský režim nutil vycestovat politickou opozici, psychicky nemocné a zločince. Odhaduje se, že ze 125 tisíc nově příchozích Kubánců do USA měla pětina záznam v trestním rejstříku.

Výrok z filmu Zjizvená tvář v režii Briana de Palmy a v hlavní roli s Al Pacinem zní: „Jsem Tony Montana, politický vězeň z Kuby. A chci okamžitě svý zasraný lidský práva.“ Film vypráví o bezvýznamném zločinci, který se chce dostat na vrchol, a začíná výslechem Montany, jejž provádějí američtí imigrační pracovníci.

Na otázku, zda byl ve vězení, odpovídá Montana záporně. Poté, co je mu na základě tetování dokázáno, že lže, se rozzlobí a požaduje svá lidská práva. Vrátit Montanu na Kubu nebylo kvůli tehdejší politické situaci na tomto ostrově možné, a proto zůstává v USA a pokračuje v kariéře zločince.

Tato filmová epizoda ukazuje, že i nepolitický bezvýznamný zločinec rozpozná správný okamžik, kdy může využít lidská práva a politickou korektnost ve svůj prospěch, a americké imigrační úřady s tím nemohou nic udělat.

Dva cíle německé politiky

Po určité době se ukázalo, že americké státní a společenské instituce měly dostatečně pevné základy – například vědomí vlastní identity, pozitivní výklad utváření národa čí historii spojenou s bojem za svobodu a demokracii –, aby se vyrovnaly i se zločineckou migrací. Nebylo to však snadné ani bez problémů.

Německo, které v současnosti čelí migrační vlně, je v tomto ohledu slabé. Po porážce ve druhé světové válce a zločinech spáchaných v průběhu holocaustu se zcela změnila nejen jeho domácí a zahraniční politika, ale i chápání vlastní identity. Od roku 1945 německá politika sledovala především dva cíle – stírání hranic a upozaďování národní identity v rámci společné Evropy. Takzvaný evropský motor pak fungoval tak, že Francouzi vytvářeli politiku a Němci ji financovali.

Nárůst evropské integrace měl zabránit dalšímu válečnému konfliktu v Evropě a současně pomoci Německu odčinit svou historickou vinu. Z německé perspektivy nastala ideální situace v letech 1989 až 1990, kdy bylo Německo znovu sjednoceno, a z bývalého nepřátelského východního bloku se stal partner Evropy. Tomu vyhovovala i začínající globalizace – ekonomická směna bez hranic. Pokud se mělo o Německu mluvit jako o velmoci, pak jen exportní.

V tomto duchu je vedena i německá zahraniční politika – důsledně mírově. Německá diplomacie spatřuje svou roli v usmiřování konfliktů, k čemuž používá dialog a finanční pomoc. V žádném případě nevyhledává konfrontaci – zastrašování používané třeba USA je pro ni tabu.

Pokračující řecká agónie

V 21. století se situace v důsledku nárůstu krizí změnila. Německo, od kterého se očekává, že buď převezme v některých problémových oblastech hlavní roli, nebo se aspoň bude zásadně podílet na jejich řešení, na ni ale není vůbec připravené.

Po sto letech od začátku první světové války se však všechny tehdejší problémy opět objevily – od bývalé Jugoslávie, Krymu a kavkazského regionu přes rozpadající se státy na Blízkém východě, jejichž hranice stanovily evropské mocnosti, a izraelsko-palestinský konflikt až po maghrebský region na severu Afriky, terorismus a masovou migraci.

Zdá se, že hlavním rysem roku 2016 budou stupňující se krize. Od kancléřky Angely Merkelové, již americký časopis Time vyhlásil osobností roku 2015, se pak očekává, že Německo pod jejím vedením převezme v jejich řešení hlavní roli. Nejstarší krizí je tragická řecká agónie, která navzdory neustálému zhoršování ekonomiky této země trvá již osm let, přičemž v současnosti se jí média příliš nevěnují.

Německo nadále požaduje po Řecku reformy včetně důchodového systému, ale mnoho ekonomických expertů je vzhledem k malým úspěchům těch dosavadních skeptických. Například podle Adriana Bosoniho z amerického think tanku Stratfor jsou důchody poslední sociální sítí v řecké společnosti, v níž je čtvrtina lidí nezaměstnaných. Eurozóna není v žádném případě zachráněna, jen je její rozpad zatím odložen.

Nárůst nesystémových stran

Další krize spočívá ve vystoupení Velké Británie z Evropské unie, takzvaný Brexit. Britská ekonomika je třetí největší v Evropě, ale především jsou Britové prodchnuti liberalismem a nezávislostí a dokážou nedogmaticky myslet a riskovat. Pokud se nepodaří Británii v EU udržet, ztratí členskou zemi prosazujícího institucionální reformy. Je v zájmu Berlína i ostatních členských zemí, aby Londýn v unii zůstal. Navíc představa, že Británie opustí EU a vstoupí do ní Turecko, je z evropského hlediska tristní.

V krizi je i důvěra celé EU v evropské instituce, což německá média označují za návrat k národnímu státu. Německé stírání hranic považují jeho východní sousedé za zásah do vlastní suverenity. Potlačení vlastní identity ve prospěch evropské může sice pomoci Německu vyrovnat s minulostí, ale v důsledku nárůstu nejistoty v jeho společnosti se znovu objevuje pravicový nacionalismus, například hnutí Pegida. Navíc země osvobozené ze sovětského područí Německu nerozumějí, protože národní identita je pro ně důležitá.

V důsledku nespokojenosti, nefungujících evropských rozhodovacích procesů a neschopnosti Bruselu řešit problémy narůstá počet nacionálních a nesystémových stran. Velkou neznámou je mlčící většina. Ta se totiž obává, že by mohla být označena za xenofobní nebo rasistickou, a proto se zatím veřejně neprojevuje.

Mlčící volič

Podle průzkumu veřejného mínění Allensbachského institutu pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung loni na podzim se 43 procent respondentů domnívá, že se v otázce migrace nemůže svobodně vyjádřit a musí si dávat velký pozor, co říká, 69 procent na základě osobních rozhovorů uvedlo, že většina Němců další přijímání uprchlíků odmítá, a 57 procent si myslí, že Německo ztratilo nad situací kontrolu.

Nárůst skepse Němců potvrdil bývalý prezident Ústavního soudu Hans-Jürgen Papier, který vrozhovoru pro deník Handelsblatt označil současnou situaci za selhání politiky. Podle něho neexistoval ve státoprávním pořádku Spolkové republiky Německa stejný propastný rozdíl mezi právem a realitou.

Tento rozdíl mezi realitou a přáním politické elity zaznamenal i americký komentátor Ross Douthat v článku v deníku New York Times: „Kdo si myslí, že stárnoucí, sekularizovaná a dosud víceméně homogenní společnost může přistěhovalectví takových rozměrů a kulturních odlišností bez problémů absorbovat, má před sebou světlou budoucnost mluvčího současné německé vlády. A je i blázen, protože takové změny s sebou nesou nárůst polarizace mezi původním obyvatelstvem a nově příchozími.“

Může tudíž překvapit, až se dosud mlčící německý volič projeví v příštích volbách, a bude v anonymitě?

Nedostatky evropských institucí

Současná největší krize souvisí s migrační vlnou, jež obnažila všechny nedostatky evropských institucí – od ochrany vnějších hranic a udržení sociálního pořádku přes zahraniční a vojenskou politiku až po mentální propast mezi východní a západní částí EU. Příchod migrantů ze Sýrie a Iráku ukazuje, že Evropa naráží na strop svých možností. Již dnes postrádá instituce a strategie, jak se s touto situací vyrovnat, a pokud se začnou rozpadat další státy, například 80milionový Egypt, pak na to není vůbec připravena.

Projekt evropské integrace na základě společných duchovních hodnot a ekonomického uspořádání vznikl za studené války, kdy bezpečnosti garantovaly USA. Pozornost Washingtonu se ale za prezidenta Baracka Obamy začala více upírat k oblasti Tichého oceánu a v důsledku nárůstu energetické nezávislosti na arabské ropě utlumovat činnost na Blízkém východě.

Proto by měla Evropa stejně jako starověcí Římané, kteří věděli, že musejí kontrolovat své okolí i protější břeh Středozemního moře, převzít za sebe odpovědnost – nejen zvyšovat integraci, ale začít i provádět aktivní zahraniční politiku včetně vojenských intervencí. Tuto změnu paradigmatu ale Evropa odmítá, a proto uvolněný prostor přebírá Rusko a Turecko.

Rusko a Turecko

Vojenská podpora režimu syrského prezidenta Baššára Asada ze strany Vladimira Putina je mistrovskou politikou, jíž se vymanil z izolace a vrátil do hry. Západ s ním musí komunikovat, protože bez něho nelze situaci v Sýrii vyřešit.

Podobně obratně si počíná i turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Ten od Merkelové, jež přijela do Ankary vyjednávat o snížení počtu uprchlíků, získal nejen příslib finanční podpory, snazšího udělování víz a ústupků v přístupových jednáních pro svou zemi, ale především tyto úspěchy použil ve volebním klání.

Evropa nejen nechce provádět aktivní zahraniční politiku, ani nevytváří vojenské kapacity k prosazení svých zájmů. Americký think tank Council on Foreign Relations uskutečnil průzkum mezi zhruba 500 federálními zaměstnanci, vědci a zahraničněpolitickými experty, jenž se týkal dopadu krizí a konfliktů na USA. Vyplývá z něj, že USA nevěří, že by Evropa dokázala převzít odpovědnost za sebe a sousední regiony, ale bude stále nestabilnější a hrozí jí vnitřní nepokoje a další teroristické útoky.

Pohrdání státem

Rok 2015 ukázal, že Evropa se musí změnit nejen institucionálně, ale i mentálně. Reforma jejích vnitřních struktur je nutná už proto, jak snadno migranti překonávají její vnější hranice, a až poté si vybírají cílovou zemi. Změnit se musí i Německo, protože nestabilitu základů jeho společenského uspořádání migranti instinktivně považují za slabost západní tolerance.

Výtržnosti, okrádání a sexuální útoky během silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem vyděsily německou veřejnost, mnohem důležitější však pro ni bylo uvědomění, že stát ztrácí kontrolu nad veřejným prostorem. Mnoho migrantů při policejních kontrolách trhalo potvrzení německých úřadů o statusu čekatele na politický azyl, čímž dávali najevo své pohrdání státem.

Tím se vracíme k Tonymu Montanovi. Jeden z útočníků se totiž policistům, kteří ho kontrolovali, vysmíval: „Jsem Syřan, musíte se ke mně chovat mile. Pozvala mě paní Merkelová.“