Ve dvacátých letech 20. století označil belgický historik Henri Pirenne (1862–1935) Evropu za „kulturní kontinent“. Za jednoho z jeho následníků lze považovat i dnešního papeže Benedikta XVI. Ten totiž v roce 2004 v rozhovoru pro francouzský deník le Figaro ještě jako kardinál Joseph Ratzinger prohlásil, že Evropa je „spíš kulturním než geografickým kontinentem“, jehož základ tvoří křesťanství.
Zůstane Evropa tímto „kulturním kontinentem“ i v 21. století, jestliže v ní dnes žije více než 23 milionů muslimů, porodnost Evropanů s křesťanským základem klesá a jejich křesťanská víra upadá? Ocitá se Evropa na prahu nebývalé náboženské a kulturní proměny, protože v ní neustále roste počet muslimů?
Začátek dnešní Evropy
Pirenne tvrdí, že takzvaný „pád Říma“ nenastal v roce 476 s koncem Západořímské říše. Namísto toho podle něho germánské kmeny, které ji obsadily, neměly zájem římskou civilizaci zničit, ale naopak se pořímštily. Navíc Pirenne dospěl k závěru, že sjednocená římsko-křesťanská civilizace přežívala na obou stranách Středozemního moře až do 7. století, kdy na zcela nepřipravenou říši zaútočili muslimové. Od té doby byla sice Pirennova teze podrobena kritice, ale zůstává shoda, že posunul studium přechodu od starověku ke středověku a naše porozumění náboženskému původu Evropy.
Podle Pirenna Evropa jako „kulturní kontinent“ začala existovat v důsledku útoku jiného „kulturního kontinentu“, islámu. A ve své knize Středověká města stručně popsal roli islámu ve vytvoření křesťanské Evropy: „Bez islámu by Franská říše pravděpodobně nikdy nevznikla a jejího krále Karla Velikého (742–814) si nelze bez Mohameda představit.“ To, co dnes považujeme za Evropu, až do konce 7. století jako jasně daný kulturní subjekt neexistovalo.
To, co dnes považujeme za Evropu, až do konce 7. století jako jasně daný kulturní subjekt neexistovalo
Poté, co římsko-křesťanský svět ztratil severní Afriku, Egypt, Sýrii a Iberský poloostrov a tato území získal islám, císař v centru Východořímské říše Konstantinopoli nemohl nadále chránit papeže v Římě. Ti se proto začali obracet na sever a žádat o ochranu Franky. Krátce poté, co byl někdy kolem roku 751 jmenován franským králem Pipin III. Krátký, otec Karla Velikého, tehdejší papež Štěpán II. požádal Pipina, aby vzal Řím pod svou ochranu.
Spojenectví franských panovníků s papežským stolcem vyvrcholilo vysvěcením Karla Velikého za císaře papežem Lvem III. na Štědrý den roku 800. Šlo o přelomovou událost ve formování západního křesťanstva. Jeho geografickou velikost a populaci značně zvětšilo 53 vojenských tažení Karla Velikého proti pohanským protivníkům.
Proměna poznávací hranice
Islámští nájezdníci sice začlenili některé prvky řecko-římské civilizace do svého impéria, ale z jejich úplně nové civilizace se rychle stal nejmocnější a nejbohatší soupeř křesťanství. Islám i křesťanství si činily nárok na výlučnou pravdu svých oficiálně uznávaných náboženských doktrín a tvrdě trestaly odlišné názory či odchylky. V důsledku toho si obě civilizace „vytvořily“ společenský „svět“, který se pro jejich obyvatele stal objektivně i subjektivně reálný.
Důvěryhodnost jejich doktrín však závisela na vytvoření poznávacího monopolu v náboženských záležitostech a na jeho vynucování – na výlučné pravomoci definovat „pravdivou“ náboženskou víru na svém území. Tím se staly náboženské války nevyhnutelnými a běžnými. Hranice mezi křesťanským a islámským územím byla proměnlivá a obě strany o sobě tvrdily, že se ta druhá zcela mýlí. A dá se říct, že z vojenské hranice se stala hranice poznávací.
Navíc z náboženského hlediska rozděluje islám svět na dvě části. V první je více či méně schopný vynucovat poznávací monopol. Ve druhé však musí tuto moc teprve získat. Podle islamistů má islám povinnost usilovat o vládu nad světem pomocí modlitby a přesvědčování a džihádu.
V současnosti již nelze mluvit o islámu a Západu, ale o masivní přítomnosti islámu na Západě
Dokud byly hranice křesťanství a islámu jasně definované, obě vyznání mohla bránit integritu svých náboženských institucí a legitimní doktríny z pozice bezpečnosti pro poznávací monopol. To však nadále neplatí. V současnosti již nelze mluvit o islámu a Západu, ale o masivní přítomnosti islámu na Západě.
Nejistá budoucnost
Na Západě se začal křesťanský poznávací monopol rozpadat v důsledku reformace a katolicko-protestantských náboženských válek. Tento rozpad v podstatě dovršila Francouzská revoluce a osvícenství. Jeho filozofické zdůvodnění pak lze najít v díle francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua Společenská smlouva.
Rousseau považoval to, co nazval „státní společenskou smlouvou“, za jediný legitimní politický princip. V takovém státě si jsou všichni lidé díky společenské úmluvě rovní bez ohledu na svou odlišnou povahu a dějiny. Tento princip se stal základem pro osvícenskou emancipaci Židů za Francouzské revoluce. Většina lidí se však jen obtížně dokáže vzdát své odlišné přirozenosti a dějin, aby se díky společenské úmluvě stali rovnými. Ve 20. století se pak ukázalo, že spíše genocida než společenská smlouva vede k rovnosti lidí.
Radikální muslimové vedou asymetrickou náboženskou válku za muslimskou vládu nad světem, což si sekularizovaní západní lídři nejsou ochotní, nebo schopní přiznat
Původ Evropy je možná křesťanský, zdá se však, že její budoucnost už nikoli. V západních státech mohou muslimové svobodně praktikovat a propagovat své náboženské vyznání, často se státní podporou. Islámský poznávací monopol však naopak zůstává téměř ve všech muslimských zemích nedotčen. Muslimové mají na Západě náboženskou svobodu, což však nelze říct o křesťanech v muslimských zemích, kde je jim nekompromisně omezovaná.
Zneužitá svoboda
Někteří evropští muslimští lídři dokonce veřejně prohlásili, že jejich cílem není integrace muslimů do evropské civilizace, ale vytvoření paralelní civilizace. Chtějí využít náboženské svobody v Evropě k tomu, aby islámská tradice a právo nahradily evropské sekulární politické a kulturní instituce. Radikální muslimové vedou asymetrickou náboženskou válku za muslimskou vládu nad světem, což si sekularizovaní západní lídři nejsou ochotní, nebo schopní přiznat.
Podle belgického historika Pirenna jeden z důvodů mimořádně úspěšné muslimské dobyvatelské expanze v 7. století spočíval v římské neznalosti a nedostatečném pochopení povahy a cílů jejich muslimských protivníků. A zdá se, že současný Západ stejně opomíjí záměry, metody a cíle muslimů, kteří jsou rozhodnutí vést džihád proti jeho civilizaci.
Bylo by paradoxní, kdyby konečným výsledkem sekulární „státní společenské smlouvy“, dle níž si jsou všichni díky společenské úmluvě rovní, nebyla svoboda, rovnost a bratrství vyhlášené Francouzskou revolucí, ale evropský muslimský kalifát. Byl to džihád, který v době Karla Velikého vedl k vytvoření Evropy. Povede tento džihád ke konci Evropy, jak ji známe v 21. století?
