Spory Přemyslovců i říšských knížat Svaté říše římské se obvykle řešily u dvora německých králů, respektive císařů, či na říšských sněmech, stejně jako se dnes řeší spory u Evropského soudního dvora ve Štrasburku. Římsko-němečtí králové zmizeli v propadlišti dějin. V čele současného německého státu, Spolkové německé republiky, stojí kancléř či kancléřka a říšské sněmy vystřídala v Evropské unii Evropská rada. Jde proto konstatovat s římským příslovím: „Nihil novi sub sole“ – nic nového pod sluncem. Dokonce téma politických rozhovorů je stejné jako téměř před tisíci lety.
Římsko-německý král Lothar III. (1075–1137) naléhal na českého knížete Soběslava (1075–1140), aby si nechal Čechy udělit v léno stejně jako jeho předchůdci, neboť jen tak mohl zcela legálně zasahovat do českých záležitostí. Soběslav tento návrh odmítl a Lothar reagoval vojenskou intervencí v únoru 1126, jež skončila katastrofou v bitvě u Chlumce nedaleko Teplic. Na ústupu byl zbytek jeho vojska obklíčen a Lothartovi nezbylo, než se Soběslavem vyjednávat.
Soběslav a Lothar
V této pozici absolutního vítěze se Soběslav zachoval nesmírně ušlechtile, ale především diplomaticky a politicky prozíravě, neboť pochopil, že může vyhrát bitvu, ale nikoliv válku s říší, která zahrnovala podstatnou část západní Evropy. Když ho Lothar pozval k jednání, dostavil se osobně, a podle českého historika Františka Palackého (1798–1876) mu údajně řekl:
Český kníže Soběslav si z římsko-německého krále Lothara III. učinil celoživotního přítele a spojence. Čeští bojovníci se účastnili Lotharových vojenských tažení a Soběslav obdržel vysoké říšské důstojenství nejvyššího číšníka čili šenka, ze kterého se vyvinul post kurfiřta, jednoho ze sedmi volitelů římsko-německého krále, jejímž prostřednictvím měli dědiční čeští panovníci právo zasahovat do záležitostí říše. |
„Ne proto bojovali jsme, vzácný pane, abychom proti tobě pychli, ani abychom ubližovali důstojenství tvému, anebo prolévali krev tvých milých, ale jen proto, že jsme nechtěli podati šijí svých pod jho zákonů nových, otcům našim neznámých. Nyní spravedlnost naše došla potvrzení soudem božím, pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavád, nechť trvá i napotom. Cokoliv naši otcové činívali předkům tvým, i my tobě činiti hotovi jsme.“
Lothar přijal tento návrh s radostí a úlevou. Soběslav si z Lothara učinil celoživotního přítele a spojence. Čeští bojovníci se účastnili Lotharových vojenských tažení a Soběslav obdržel vysoké říšské důstojenství nejvyššího číšníka čili šenka, ze kterého se vyvinul post kurfiřta, jednoho ze sedmi volitelů římsko-německého krále, jejímž prostřednictvím měli dědiční čeští panovníci právo zasahovat do záležitostí říše. Ve středověku, kdy se jedem běžně odstraňovali političtí protivníci, byl post říšského šenka výrazem absolutní důvěry k českému panovníkovi.
Po každém mezinárodním konfliktu se obvykle objevuje nenávist, nesnášenlivost a touha po pomstě. Po druhé světové válce jimi byly poznamenány vztahy Čechů a Němců a dnes i Čechů a Rusů. Na rozdmychávání těchto vášní mají zájem některé politické a mediální kruhy ve smyslu výroku anglického filozofa Bertranda Russella (1872–1970): „Jen málo lidí dokáže být šťastno, aniž by současně nenáviděli jinou osobu, národ, nebo náboženství.“
Nebezpečná myšlenka
Ekonomická integrace Evropy se odehrávala již v rámci Evropského hospodářského společenství (EHS) tím, že se členské země dohodly na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Poté, co byl tento proces na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století v hlavních rysech dokončen, zrodila se myšlenka, že ekonomická integrace vyžaduje i politickou, neboť jedině tak lze čelit globálním hrozbám a západní Evropa může vstoupit do koncertu supervelmocí USA, Číny a Ruska. Proto vznikla Evropská unie, která se má postupně federalizovat ve Spojené státy evropské.
Postupná federalizace Evropské unie ve Spojené státy evropské je na první pohled krásná myšlenka jako Beethovenova Óda na radost, ale pro suverenitu evropských států, především malých, poměrně nebezpečná. Členské země EU by se především musely zříct své nezávislé zahraniční a obranné a velké části zákonodárné, fiskální a sociální politiky, a také národní měny a přejít na euro, tedy zříct se vlastní monetární politiky. |
To je na první pohled krásná myšlenka jako Beethovenova Óda na radost, ale pro suverenitu evropských států, především malých, poměrně nebezpečná. Členské země EU by se především musely zříct své nezávislé zahraniční a obranné a velké části zákonodárné, fiskální a sociální politiky, a také národní měny a přejít na euro, tedy zříct se vlastní monetární politiky. Prakticky by se dostaly do pozice, již dnes v rámci České republiky zaujímají kraje. K tomu směřuje i regionální politika EU, kdy regiony zahrnují v některých případech území dvou sousedních států.
Dějiny učí, že národ bez suverénního státu se stává pouhým etnikem, například hned vedle našich hranic Lužičtí Srbové. Na nejnovějším jednání Evropské rady nebyla natolik podstatná výše grantů od EU, nebo to, zda se má před dotacemi dát přednost půjčkám, což je z ekonomického hlediska správnější, ale to, jaké se na jednání Evropské rady za předsednictví Německa EU a Evropské komise (EK) objeví dříve či později návrhy řešení problémů a důsledků muslimské migrace a zvětšení politické integrace.
V Evropském parlamentu (EP) i EK se často objevuje návrh, že členské země EU, které nerespektují „evropské hodnoty“, především Polsko a Maďarsko, by měly být potrestány odejmutím hlasovacího práva v EU, či omezením, nebo dokonce zastavením dotací z unijních fondů. Tyto návrhy podpořilo při hlasování v EP i několik českých europoslanců, mezi nimi některé europoslankyně za hnutí ANO. Zmíněným zemím je vyhrožováno i kvůli stavu právního státu, neboť je v nich údajně porušována nezávislost soudní moci (Polsko) či objevuje se autoritativní výkonná moc (Maďarsko).
Česko není samo
Za této situace je úspěchem českého premiéra Andreje Babiše, že prosadil navýšení finančních prostředků z EU pro ČR, aniž by oslabil Visegrádskou čtyřku a tento výsledek regulovaly další zásahy. Nejvyšší finanční podporu získaly země jižního křídla EU Itálie a Španělsko, které koronavirová pandemie zasáhla nejvíce. Je však obtížné rozeznat, co způsobilo jejich hospodářskou krizi. Zda špatné řízení ekonomiky a společnosti, cyklická krize, nebo krize způsobená pandemií.
Česká vláda to nebude mít lehké, neboť proti ní bude stát unijní byrokracie a globální kapitál, možná i zájem velkých členských zemí EU. Naděje spočívá v tom, že ČR není sama, ale podobný postoj zastává řada malých členských zemí EU. |
Peníze z unijních fondů by měly dle jejich představy pokrýt všechny příčiny jejich neutěšené hospodářské a sociální situace. Lze tvrdit, že pokud nemá být omezena suverenita členských států EU, pak se řešením její současné obtížné situace jeví návrat ke kořenům – k ponechání jen volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly, tedy návrat k EHS. Jisté je, že EU neochránila před nelegální muslimskou migrací ani před koronavirovou pandemií.
Doufejme, že česká vláda bude na jednáních Evropské rady stejně úspěšná jako ta Soběslavova, a nepřijme nic, co by tisíciletý český stát zbavilo suverenity. Nebude to mít lehké, neboť proti ní bude stát unijní byrokracie a globální kapitál, možná i zájem velkých členských zemí EU. Naděje spočívá v tom, že ČR není sama, ale podobný postoj zastává řada malých členských zemí EU.Evropská unie si nemůže dovolit další exity. Byl by to její konec.
