Nejen Česká republika má problémy s uzavíráním podniků, které se ocitly v krizi, a proto v nich hrozí ztráta pracovních míst – například Evraz, ArcelorMittal či OKD. Má je i Francie, kde 1. října Národní shromáždění schválilo nový zákon loi Florange. Týká se rentabilních podniků s více než tisíci zaměstnanci, a chce-li taková společnost zastavit činnost a přenést ji do zahraničí, musí tři měsíce hledat nového podnikatele, který by její výrobu ve Francii převzal. Nad ekonomickými důsledky zákona „proti politice spálené země“ pro Francii, o jehož dalším osudu má začátkem prosince rozhodnout Senát, se zamýšlí Jaroslav Formánek.
Není nadto vyskočit na korbu kamionu a zaměstnancům obávajícím se uzavření podniku slíbit nový zákon, který jeho šéfům a majitelům obdobné choutky znemožní. Tato slova by mohl do příručky s názvem „Jak vyhrát volby ve Francii“ napsat současný prezident François Hollande. Něco podobného se totiž stalo v únoru 2012.
Na začátku volební kampaně navštívil tehdy ještě prezidentský kandidát Hollande i hutní komplex ArcelorMittal v lotrinském městě Florange, kde hrozilo odstavení několika vysokých pecí a propouštění zaměstnanců. Socialistický politik na dvoře komplexu z korby kamionu tenkrát prohlásil, že je třeba „něco dělat proti politice spálené země, kterou na úkor růstu národního bohatství i pracovních příležitostí a s cynickým zájmem o osobní profit uskutečňují některé podnikatelské společnosti“.
Svůj úmysl Hollande nazval proměnou mentality. Ta měla podle tehdejšího prezidentského kandidáta přijít shora ve formě legislativního opatření, které znemožní uzavírat podniky ve Francii kvůli přesunu jejich činnosti do výrobně levnějšího zahraničí.
Metoda cukru a biče
O tři měsíce později se Hollande stal prezidentem. Rok poté, v dubnu 2013, společnost ArcelorMittal vysoké pece v Lotrinsku zavřela. O práci okamžitě přišlo 630 zaměstnanců. Dalších 2,5 tisíce Francouzů zaměstnaných v této filiálce největší ocelářské skupiny na světě ovládané indickým miliardářem Lakšmí Mittalem na výpovědi čeká. Takové situaci se Hollandova socialistická vláda snažila zabránit metodou cukru a biče.
Dle majitele firmy ArcelorMittal Lakšmího Mittala by francouzská vláda měla vytvořit podmínky, za nichž se mu výroba oceli ve Francii vyplatí
Loni v listopadu pohrozila „přechodným znárodněním společnosti“ a zároveň jí slíbila investiční podporu ve výši 180 milionů eur rozloženou na pět let. Šéf a majitel firmy Lakšmí Mittal, kterému patří i ostravská ex-Nová huť, na tuto strategii odpověděl, že by francouzská vláda měla spíše vytvořit podmínky, za nichž se mu výroba oceli v této zemi vyplatí. Měl na mysli známý francouzský problém – vysokou cenu pracovní síly kvůli nadměrné daňové zátěži a neméně vysokým sociálním odvodům.
Vláda však takové podmínky nevytvořila a za několik měsíců oheň ve vysokých pecích uhasl. Nelze se proto divit, že když François Hollande poslední zářijový týden přijel do hutního komplexu Florange na dlouho odkládanou návštěvu, přivítal ho pískot a vášnivý křik.
- Proč hlava státu takovou návštěvu riskovala, jestliže vláda hutní komplex ve Florange víceméně odepsala?
- Proč Hollande nepřijel dříve, když se o zastavení hutních prací teprve jednalo?
Na tyto otázky odpovídá část zmíněného Hollandova výroku: „cynický zájem o osobní profit“. V září měl totiž prezident konečně v kapse zákon, který před 1,5 roku hutníkům z Florange slíbil z korby kamionu. A nic není vhodnější pro oživení pozitivní image politika než důkaz o plnění předvolebních slibů. Navíc v situaci, kdy dle nejnovějších průzkumů veřejného mínění pokles prezidentovy popularity znovu vytvořil historický rekord – důvěřuje mu a s jeho prací je spokojeno jen 23 procent dotázaných Francouzů.
Sankce
Vraťme se ale k zákonu, jejž v úterý 1. října schválilo Národní shromáždění. Nazývá se loi Florange a týká se pouze rentabilních podniků s více než tisíci zaměstnanci. Dle něj pokud chce taková společnost zastavit činnost a přenést ji do zahraničí, musí tři měsíce hledat nového podnikatele, který by její výrobu ve Francii převzal.
Pokud podnikatel nesplní podmínky stanovené novým zákonem, musí vrátit státní či regionální subvence za uplynulé dva rokyO takových eventuálních nabídkách je přitom nutné mimo vedení společnosti informovat i podnikovou komisi, v níž jsou zastoupeni i řadoví zaměstnanci. Ta má rovněž právo najmout experta k posouzení nabídek, jehož platí majitel firmy. Co se stane, když podnikatel nesplní podmínky stanovené novým zákonem?
Musí vrátit státní či regionální subvence za uplynulé dva roky. A navíc mu hrozí pokuta 28 tisíc eur za každého zaměstnance, který by ukončením výroby přišel o práci. Například společnost ArcelorMittal, která propustila 690 lidí, by to přišlo na 17,64 milionu eur. Takto získané prostředky pak mají být převedeny do Banque publique d’investissement (Banky pro veřejné investice, BPI) a poté finančně podpořit projekty na udržení pracovních míst ve francouzském průmyslu.
Vlastnické právo a svoboda podnikání
Socialistická vláda byla tentokrát při tvorbě zákona opatrná. V živé paměti totiž měla osud legislativní iniciativy o 75procentním zdanění Francouzů s příjmy nad milion eur ročně. Tento Hollandův předvolební slib Ústavní soud smetl se stolu jako pokus o porušení jednoho ze základních principů francouzské republiky – rovnosti občanů.
Zákonodárci při tvorbě zákona loi Florange proto vážili každé slovo, aby neohrozili vlastnická práva a svobodu podnikání. A je to i jeden z důvodů, proč napsání zákona trvalo tak dlouho. Navzdory tomu se zákonodárci zpochybnění Státní radou nevyhnuli. „V zájmu respektování svobody podnikání nemůže být podnikatel nucen předat či převézt svůj podnik na jiného vlastníka, pokud by to poškodilo jeho strategické ekonomické cíle a zájmy,“ píše se v připomínkách rady, jež spolu se zákonem putovaly z Národního shromáždění do Senátu.
Z těchto důvodů pro zákon nehlasovali poslanci pravicové opozice. A ani členové Francouzské komunistické strany (FKS), kteří však k němu měli jiné výhrady. „Je to polovičatý, nesmělý zákon. Přikazuje hledat nového majitele, ale podnikatel ho najít nemusí. Jak by ho také mohl najít během pouhých tří měsíců? Zanedbatelné jsou i sankce. Pokud společnost přesune své aktivity do zahraničí, díky novým možnostem je pokuta nepatrná a určitě se ji vyplatí zaplatit. Dobře si to vždycky spočítají, co pro ně bude výhodnější,“ prohlásil v deníku Le Monde poslanec FKS Patrice Carvalho.
Například společnost Continental Clairoix, která nedávno opustila Francii, sice musela za odstupné pro zaměstnance a vrácené státní subvence zaplatit 50 milionů eur, navzdory tomu ze země odešla.
Výhrady ekonomů a expertů
Ekonomové a experti na pracovní trh mají zase výhrady k tomu, že se zákon týká pouze podniků nad tisíc zaměstnanců. Problémem Francie totiž nejsou velké nadnárodní společnosti, jako je Toyota nebo Airbus, které už mnoho let úspěšně fungují na severu a jihu země. Ty si totiž díky svému výrobnímu potenciálu, provázanosti se subdodavateli i obratu vždy u státu dokážou zajistit finanční či daňové úlevy, které vysokou cenu pracovní síly kompenzují.
Problémem Francie nejsou velké nadnárodní společnosti – 85 procent projektů na záchranu pracovních míst se loni týkalo podniků s méně než tisíci zaměstnanci
Navíc tyto společnosti, například filiálka amerického holdingu Crown Bevcan, jež vyrábí nápojové obaly a plechovky, často působí ve speciálních ekonomických zónách, které vznikly za vlády premiéra Eduarda Balladura v první polovině devadesátých let a jsou v nich výhodnější podnikatelské podmínky než ve zbytku Francie.
„Francouzský problém spočívá v něčem jiném, 85 procent projektů na záchranu pracovních míst se loni týkalo podniků s méně než tisíci zaměstnanci – tedy malých výrobců, podnikatelů, kteří vytvářejí zdravý a spolehlivý základ ekonomiky. Kvůli nepříznivým podmínkám pro podnikání, a tím i logicky ztrátou naší konkurenceschopnosti, jsou právě oni především ohrožení a bankrotují,“ sdělil ČESKÉ POZICI Frédérique Rousset z deníku Libération.
Vzor Německo
Jeho tvrzení lze doložit na příkladu firmy Bourgogne Fonderie, jež se od 18. století specializuje na výrobu různě velkých forem pro strojírenská a technologická zařízení. Tento podnik s 50 zaměstnanci musel v roce 2011 kvůli zmíněným důvodům skončit, byť měl smlouvy na zakázky až do roku 2014. Do takových malých podniků či dílen žádný politik nepřijde – nevyskočí tam na korbu kamionu, aby pronesl plamenný projev a navrhl, jak z této situace.
Vzor přitom lze najít nedaleko – v ekonomicky silném a sebejistém Německu, které reformy zaměřené i na malé podnikatele uskutečnilo před deseti lety. Není proto žádnou náhodou, že téměř 70 procent Francouzů dotázaných během nedávných německých parlamentních voleb si přálo, aby jejich země následovala svého úspěšného souseda.
Zákon loi Florange tuto cestu určitě nepředstavuje, což přiznávají i zákonodárci. „Nevyřeší ukončení činnosti podniků ve Francii, ale může být vhodným nástrojem k otázce, zda se přesun výroby vyplatí,“ domnívá se v týdeníku Le Point socialista François Brottes, předseda parlamentního výboru pro ekonomické záležitosti. O dalším osudu „nástroje k otázce, zda se přesun výroby vyplatí“, proto v době, kdy Francie má historicky nejvyšší nezaměstnanost, obchodní deficit i celkový dluh, rozhodne začátkem prosince Senát.
