Škodí Evropě zákazy pěstování geneticky modifikovaných organismů (GMO)? Záleží, koho se zeptáte. V pátek 24. července uběhly dva roky od přelomového rozhodnutí Evropského soudního dvora. Ten v roce 2018 rozhodl, že na plodiny vzniklé cílenou mutagenezí se nevztahuje výjimka jako pro ostatní mutantní plodiny, a musí být proto podrobeny analýze bezpečnosti a potraviny z nich vyrobené musejí být viditelně označeny jako GMO výrobek. Reakce na sebe nedaly dlouho čekat.
Na jedné straně je patrné souhlasné pokyvování ve skupině reprezentované nevládními organizacemi a některými svazy biopěstitelů, na druhé straně, tvořené především univerzitami, vědeckými institucemi a šlechtiteli, rozčarování, možná dokonce zděšení. Přitom obě strany argumentují snížením závislosti na pesticidech, adaptací na změnu klimatu a bezpečností potravin, jen se neshodnou, zda se situace tímto de facto zákazem nových technik zlepší, nebo zhorší. Vzhledem k tomu, že je autor příslušníkem vědeckého kmene, má tendenci vidět situaci vědeckýma očima.
Diskriminace evropských šlechtitelů
Cílená mutageneze (nebo také genová editace) umožňuje šlechtitelům provádět drobné změny na určitém, přesně daném místě genetického kódu. Na rozdíl od staršího genového inženýrství nejsou při mutagenezi přenášeny geny mezi organismy, ale jsou mírně měněny vlastnosti současných genů. Dnes se cílená mutageneze v laboratořích používá například pro zvýšení rezistence k chorobám, což může snížit závislost na pesticidech. Dalším oblíbeným použitím je změna chemického složení potravin – například zvýšení obsahu vitaminů nebo odstranění alergenů (bezlepková pšenice).
Jedním z problémů zařazení genové editace mezi regulované GMO techniky je diskriminace evropských šlechtitelů, a to zejména těch menších, kteří si nemohou dovolit třeba provést polní testy na jiném kontinentě |
Trochu vzdálenější možností je třeba zrychlená domestikace některých planých nebo divokých druhů rostlin. Oproti tradičním šlechtitelským technikám je výhodou nových postupů především rychlost a s tím související cena. Díky tomu, že jsou změny cílené, nemusejí šlechtitelé také dělat tolik kompromisů – například obětovat obsah vitaminů ve prospěch odolnosti k chorobám. Je zřejmé, že žádná moderní technika šlechtění není lékem na všechny problémy zemědělství, ale rozumné použití všech vhodných metod může pomoci k řešení alespoň některých.
Jedním z problémů zařazení genové editace mezi regulované GMO techniky je diskriminace evropských šlechtitelů, a to zejména těch menších, kteří si nemohou dovolit třeba provést polní testy na jiném kontinentě. Sice dokážu pochopit nedůvěru společnosti k velkým nadnárodním korporacím, ale je těžké si představit, že zavedením regulace, která vývoj nové odrůdy zdraží odhadem desetkrát až stokrát a prodlouží o desetiletí, zásadně podpoříme menší inovativní domácí firmy. Právě naopak.
Již se těším, jak za deset let uslyšíme stesky, že genovou editaci používají jen velké zahraniční firmy pro šlechtění kukuřice a řepky a jen pro dosažení vlastností vhodných pro průmyslové zemědělství. Dalším, a ne zcela nepatrným problémem rozhodnutí soudu je, že je po praktické stránce neproveditelné. K tomu, aby mohl být zákon naplněn, je v první řadě třeba diagnostická technika, díky níž státní orgány poznají, zda náklad krmiva obsahuje regulované GMO plodiny. V ideálním případě ještě umožní zjistit, jaké to jsou a jak velké procento nákladu představují.
Dobře fungující systém
Moderními technikami, které jsou téměř stejně zázračné jako ty v detektivkách, sice dokážeme celkem přesně přečíst genetickou informaci konkrétní rostliny a odhalit i jediné změněné písmenko mezi miliardami ostatních, ale nedokážeme říct, jak a proč změna nastala. Pokud ji učinil šlechtitel nevědomě, dokonce o ní možná ani neví, je taková plodina považovaná za bezpečnou a může být použita dokonce v biopotravinách. Pokud šlechtitel provedl změnu záměrně, je tato rostlina regulovaný GMO a musí projít desetiletým testováním bezpečnosti a vše z ní vyrobené být ocejchováno.
Ještě větší problém nastane, když se například odrůdy kukuřice od několika farmářů smíchají po cestě do Evropy. Pak je opravdu těžké říci, o kterých z těch milionů různých mutací na různých místech šlechtitelé věděli a o kterých nikoliv. Na první pohled by snad tato situace mohla někomu připadat absurdní nebo nesmyslná, ale je to jen proto, že si neuvědomujeme, že hlavním cílem současné legislativy je ochrana evropských výrobců potravin před dovozy, nikoliv bezpečnost potravin.
Kombinace mnohaletého schvalovacího procesu s nutností značení GMO potravin vytváří dobře fungující systém, který nejen účinně brání dovozu hotových potravin ze zahraničí, ale i zpomaluje nárůst zemědělské produktivity ve zbytku světa. Zároveň neporušuje pravidla Světové obchodní organizace. |
Kombinace mnohaletého schvalovacího procesu s nutností značení GMO potravin vytváří dobře fungující systém, který nejen účinně brání dovozu hotových potravin ze zahraničí, ale i zpomaluje nárůst zemědělské produktivity ve zbytku světa. Zároveň neporušuje pravidla Světové obchodní organizace (WTO). Chytrá horákyně by to lépe nezařídila. Jak se však vyvíjejí další nové a techniky, přestává být zřejmé, které z nich jsou regulované GMO.
Do budoucna by velmi prospělo, kdybychom si otázku, zda GMO ano, či ne, vůbec nekladli, a raději se zaměřili na vlastnosti nových plodin a požadovali data o bezpečnosti pouze u takových, které mají nové vlastnosti (podobný systém má již dlouho Kanada). Vyřešili bychom mnoho problémů najednou. Nemuseli bychom každých pět let svolávat konzilia odborníků, kteří se budou další desetiletí dohadovat, zda je nová technika dostatečně GMO.
Stát by získal alespoň nějakou kontrolu nad směrem, kterým směřují šlechtitelé. I menší šlechtitelé by mohli využít rychlejší, přesnější a lacinější techniky, a to i pro zlepšení méně významných plodin. Na polích by rostlo pestřejší spektrum plodin a spotřebovalo by se méně pesticidů. A dokonce by se možná i méně dováželo krmivo z Amazonie. Jenže to by se muselo chtít naslouchat vědcům, i když se to zrovna nehodí.
