Hledání spravedlnosti je omezováno penězi

Ústavní soud je sice podstatnou součástí našeho státního uspořádání, ale v obecném povědomí je stále málo známý. Kateřina Šimáčková je jednou z 15 ústavních soudců a v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ se mimo jiné zabývá rolí Ústavního soudu a smyslem soudnictví a promýšlí otázku práva jak z filozofického, tak praktického hlediska. Dotýká se i hledání spravedlnosti ve společnosti, otázky justice v české společnosti a zmiňuje i některé inspirativní osoby českého právního či etického myšlení.

ČESKÁ POZICE: Ústavní soud je specifickou pojistkou ústavnosti. Je však podstatně omezen tím, že nemůže sám sobě poskytovat podněty k zahájení jednání. Proč tomu tak je?

ŠIMÁČKOVÁ: Jakkoli Ústavní soud není součástí obecných soudů, je součástí moci soudní, přičemž role soudů je řešit a odstraňovat spory ve společnosti, a proto není důvod, aby zasáhly, pokud nějaká právní úprava či konkrétní rozhodnutí nevyvolává společenský konflikt nebo nepoškozuje nikoho v jeho právech.

Je pravda i to, že pokud by se Ústavní soud mohl sám aktivovat, pak by jeho pravomoc vykročila z dělby mocí. Každá moc musí být omezena. Navíc často teprve konkrétní případ, který je sporný, Ústavnímu soudu nejlépe demonstruje, v čem a proč je použitý zákon neústavní, a zda jeho realizace v konkrétním lidském příběhu je zásahem do lidského práva jednotlivce, který tento příběh prožívá.

ČESKÁ POZICE: Několikrát jste ve svých článcích a projevech zmínila zesnulou českou filozofku a teoložku Boženu Komárkovou, která se věnovala filozofii lidských práv. V čem je pro vás inspirací a v čem může být podnětná pro naši společnost?

ŠIMÁČKOVÁ: Je pro mne příkladem ženského, snad až mateřského – třebaže sama neměla děti – způsobu uvažování o otázkách světa a společnosti. Jsem přesvědčena, že ženský přístup ke společenským otázkám by měl zaznívat mnohem více. Naše civilizace by se díky tomu stala jemnější a silnější – není to protimluv. Vzpomeňte si na maminky, které jsou láskyplné, a přitom udělají pro své dítě hrdinské skutky.

Ženy obvykle myslí na budoucnost svých i všech ostatních dětí, chtějí pro ně mír a bezpečí a umějí prakticky řídit domácnost a rodinu, aby vše pěkně fungovalo. Nebylo by dobré zkusit, zda by takto prakticky, laskavě a v zájmu budoucnosti nedokázaly řídit i firmy a stát?

V právní teorii i v moderní filozofii mi často chybí ochota zabývat se podstatou hodnot, na nichž naše společnost stojí. Lidé obecně i každý člověk jednotlivě mají tendenci zpochybňovat myšlenky, které jsou jim v dané chvíli nepohodlné, jež je spoutávají v jejich chtivosti, sobectví nebo egocentrismu. Proč bych nemohl profitovat na úkor ostatních nebo podlehnout svému momentálnímu chtíči či své závisti, proč by pro společnost mělo být užitečné živit nemocného člověka, který pro nás není prvoplánově užitečný? Komárková se na tyto otázky ptá a odpovídá na ně.

Samozřejmě není sama, ale ještě před revolucí to byly její a Frommovy knihy, k nimž jsem se dostala a které mne asi nejvíce ovlivnily. Takové okouzlení ze setkání s myšlenkami mně tak blízkými v oblasti právní teorie u mne vyvolaly už jen úvahy Dworkinovy nebo Rortyho. Přijde mi také důležité, že jejich úvahy nejsou příliš sofistikované, dobře se čtou, jejich autoři neprovádějí intelektuální exhibice, a dýchá z nich pochopení, důvěra a láska k lidem.

Na tento typ přemýšlení navazuje teď v českém prostředí asi nejzajímavěji Jan Sokol, Ondřej Slačálek, Jiří Přibáň a Eliška Wagnerová. Právě Eliška Wagnerová mi svou poctivostí a ženskostí, která se projevuje starostlivostí o lidstvo, národ i každého jednotlivého člověka, připadá jako reinkarnace myšlenek Boženy Komárkové.

ČESKÁ POZICE: Přednášíte na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Jak byste hodnotila současné studenty práva? Myslíte si, že mají dostatek vzorů, aby pojímali právo jako podstatnou záležitost obce/státu, nebo převažují vzory chápající právo jako určitou sofistiku k prosazování partikulárních zájmů před zájmy celku?

ŠIMÁČKOVÁ: Řekla bych, že každý učitel přitahuje studenty, s nimiž si je názorově, lidsky i třeba svým psychologickým typem blízký. Takže osobně se mezi našimi studenty setkávám s řadou lidí, kteří nestudují práva jen proto, že je to snadná cesta k prestižní a dobře placené práci. Krom toho si myslím, že lze být dobře placeným advokátem, který prosazuje partikulární zájmy svých klientů, a přitom tak svou prací napomáhá zlepšování věcí veřejných. Ti nejlepší naši studenti, kteří se stali úspěšnými advokáty, aspoň někdy zastupují případ pro bono, financují dobročinné aktivity, angažují se ve veřejném životě.

A k těm vzorům: každý student práv si takový vzor může najít – a když ho nenajde mezi učiteli na fakultě, tak to může být jeho starší spolužák, který si založil lidskoprávní nevládní organizaci, v níž může už v době studií pracovat jako dobrovolník, soudce vysokého soudu, u nějž lze absolvovat i studentskou stáž. U nás v Brně se třeba nabízí i možnost praxí u veřejné ochránkyně práv nebo setkání s mimořádnými osobami z právní praxe. Namátkou si vybavuji charismatická vystoupení Josefa Baxy, Lenky Bradáčové, Daniely Zemanové, Pavla Zemana u nás na fakultě.

ČESKÁ POZICE: Napsala jste, že naše společnost je ztracena v procesu, že se procesním záležitostem věnuje příliš mnoho pozornosti. S profesorem Holländerem poukazujete na to, že tento formalismus je vlastně cynismem. Vidíte v této věci nějaké zlepšení?

ŠIMÁČKOVÁ: Nemám ráda takové ty paušální kritiky arogantní, od praxe odtržené a pomalé justice. Určitě najdu příklady formalistických soudců či semletí jednotlivce odcizenou mašinerií, ale obecně je naše soudnictví vlastně v docela dobré kondici. Zvyšuje se vymahatelnost práva, soudní řízení se zrychluje (délka sporu je v průměru už u nás srovnatelná s tradičními západoevropskými státy), trestní stíhání se zaměřuje i na lidi v nejvyšších patrech politické a ekonomické moci…

Samozřejmě musíme pořád bojovat s formálním cynismem při výkonu práva, musíme zjednodušovat proces, myslet stále na legitimitu soudního rozhodování, ale netvařme se, že právo v naší zemi funguje nějak strašně špatně. To, že Ústavní soud, Nejvyšší správní soud nebo Evropský soud pro lidská práva sem tam zruší nějaké nespravedlivé, neústavní či hloupé rozhodnutí, pro mne není důkaz toho, že by systém nefungoval. Naopak je vidět, že systém funguje, protože se dotčený jednotlivec může domoci spravedlnosti. V právu platí více než jinde masarykovský slogan – pravda zvítězí, ale dá to fušku.

ČESKÁ POZICE: Jak by se popsaným problémům dalo čelit?

ŠIMÁČKOVÁ: Dobrému a rychlému souzení u nás docela klade překážky zákonná procesní úprava – civilní i trestní. Tady platí zase jiné přísloví – procesní předpis je dobrý sluha, ale špatný pán. Jako soudkyně v obecné justici nebo jako advokátka jsem si často musela dlouho lámat hlavu, jak podle komplikovaného a stále znovu flikovaného občanského soudního řádu najít cestu pro spravedlivé a efektivní vyřešení konkrétního problému. Teď z Ústavního soudu zase vidím, jak složitost trestního řádu komplikuje potrestání lumpů, zbytečně zatěžuje soudy a státní zástupce, a přitom moc nepřispívá ke skutečné ochraně lidských práv těch, kteří jsou obviněni z trestných činů nebo jsou jejich oběťmi.

Obecně jsem odpůrce častých změn zákonů a představ, že nějaká novelizace zákona vyřeší společenský problém, ale oba hlavní procesní řády (trestní i civilní) jsou tak špatné, že by si nějakou pořádnou revizi zasloužily. Ale musí být dobře promyšlená. Rozhlédnu-li se po právnické obci, mám velkou obavu, zda se tu najde někdo, kdo by byl kompetentní takový procesní předpis připravit, a přitom by nebyl zaneprázdněn jinou prací například jako soudce. Abych byla konkrétní, myslím, že třeba dobrý trestní řád by dokázal napsat Jaroslav Fenyk, který je ale místopředsedou Ústavního soudu, a já dlouhodobě zastávám názor, že soudci by neměli psát zákony. A ostatně – pokud naplno pracují jako soudci, tak na to ani nemají čas.

ČESKÁ POZICE: Od soudů se očekávají moudrá rozhodnutí. V tomto je justice podobná filozofii – hledá moudrost v uplatňování práva. Na rozdíl od filozofie má však soud na toto hledání relativně málo času.

ŠIMÁČKOVÁ: Tak jako je nedostižným ideálem filozofie poznání pravdy, tak je ideálem justice spravedlnost. Nelze jich v reálném světě zcela dosáhnout, ale musíme je celý život hledat.

Zmiňovaná Božena Komárková v této souvislosti napsala, že právo slouží k udržení míru mezi lidmi. Jak to myslela? Ve společnosti bylo třeba vymyslet, jak nejefektivněji odstranit škůdce zasahujícího do práv druhých lidí či do bezpečí společnosti, zastavit nikdy nekončící krevní mstu nebo definitivně rozhodnout nějaký permanentní spor mezi dvěma lidmi či rodinami. Důvodem, proč vzniklo právo a soudy, tedy bylo odstranit konflikt buď tím, že označíme a potrestáme viníka, či tím, že urovnáme spor.

To je prapůvodní účel práva a soudů – vytvořit předvídatelná pravidla lidského soužití a vyřešit konflikty a spory. Lidé si přece nestanovují pravidla a nezřizují soudy kvůli hledání spravedlnosti, ale kvůli ochraně, nastolení pořádku a vyřešení konfliktů. Aby lidé rozhodnutí soudů respektovali a konflikty nepokračovaly, musely soudy postupovat férově – tedy předvídatelně, rovnovážně ke stranám sporu a musely svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Zjevně nespravedlivá soudní rozhodnutí by mír nenastolila.

Je však podle mne ještě jedna horší věc než nespravedlivé rozhodnutí, a tou je žádné rozhodnutí. Soudce nemůže čekat s rozhodnutím, až má nezpochybnitelnou a absolutní jistotu, že je rozhodnutí správné – musí se s nějakou mírou nejistoty prostě smířit. Jeho rozhodnutí musí být co možná nejspravedlivější a jednotlivá rozhodnutí v podobných věcech by měla být podobná, aby bylo soudní rozhodování předvídatelné. Lidé se pak musí smířit s tím, že řešení sporů soudní cestou je tou nejpomalejší a nejdražší cestou.

Sporům by se měli ve svém životě pokoušet předcházet, či je-li to jen trochu možné, tak je řešit smírnou cestou a dohodou. Sporům o děti se vyhnete tím, že si opravdu dobře a odpovědně promyslíte, s kým si ty děti pořídíte. Vymáhání peněz jako důsledku špatně právně ošetřeného prodeje bytu se vyvarujete tím, že si už k sepisu kupní smlouvy najmete dobrého advokáta. Stejně jako ve zdravotnictví je v právu mnohem důležitější a efektivnější prevence než následná reparace vzniklých problémů.

ČESKÁ POZICE: Neukazuje současná potřeba mnohé věci řešit u soudů, i u toho ústavního, na jakousi nezralost společnosti, která si není schopna zjednat pořádek na základě spontánních dohod, slibů a morálky? Je toto celoevropský problém?

ŠIMÁČKOVÁ: Lidé by měli dobře a odpovědně vážit, které spory jim stojí za to, aby se soudili. Judicializují se často otázky, které za to buď nestojí, nebo které se u soudu prostě vyřešit ani nedají. Řada lidí ale také neplní své povinnosti a nedochází jim, že když svou povinnost nesplní teď, budou to muset po prohře v soudním sporu udělat, ale pak to bude bolestivější a o hodně dražší. Jako první intuitivní odpověď na otázku, proč tomu tak je, mne napadá, že nejsme zodpovědní, neumíme se na problém podívat očima toho druhého a máme v sobě moc pýchy.

Ústavnímu soudu politici někdy vyčítali, že je příliš aktivistický, že zasahuje do otázek, které mu nepřísluší. Ale my bychom ty otázky nerozhodovali, kdyby nám sami ti politici tyto své spory k řešení nepředkládali.

Pokud to shrnu, tak přetížení soudů někdy i zbytečnými spory je problém celoevropský (i americký), ale v Česku je to ještě silnější. Například Němci ročně podají zhruba stejný počet ústavních stížností jako Češi, nicméně Němců je asi osminásobně více než nás.

ČESKÁ POZICE: Právo u nás etymologicky souvisí s pravdou, která má v českém myšlení sociální rozměr, což je ozvuk biblické tradice. V této souvislosti se nabízí otázka, je-li naše společnost vůbec s to rozumět takové právní kultuře. Stále se totiž mnozí domnívají, že otázka vymahatelnosti práva je především otázkou finanční zdatnosti soudících se stran. Jak hodnotíte situaci v České republice? Je v tomto smyslu soudní proces u nás dostupnou záležitostí, nebo se stává výsadou?

ŠIMÁČKOVÁ: Touto otázkou směřujete k tomu, co možná v naší zemi pociťuji jako jeden z největších deficitů. Podle mne je největší chyba našeho právního systému mimořádně špatná organizace právní pomoci nemajetným. Před několika lety jsem na právnickém webu Jiné právo zveřejnila článek Nejnespravedlivější rozsudky. Jeho podstata spočívala v tom, že nejnespravedlivější rozsudky jsou u nás ty, které nikdy nebyly vydány.

K tomu, abyste se domohli svých práv u soudu, totiž potřebujete zpravidla peníze na soudní poplatek, advokáta, doručovací adresu, schopnost identifikovat, v čem spočívá právní problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. I když jen žádáte o bezplatného advokáta, musíte vědět, koho a jak požádat, takže aby vám někdo pomohl, musíte znát své nároky a procedurální postupy, mít dostatek vzdělání, vůle a času.

Tohle ale nemáte, pokud jste skutečně slabý, chudý, nemocný, unavený nebo neschopný. Vůbec nevíte, kam zajít a s kým se poradit. Důvěryhodný stát, demokratická společnost založená na rovnosti lidí, nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace nebo intelektuálních schopností a dovedností.

Pokud Listina základních práv a svobod garantuje právo na přístup k soudu, pak má stát povinnost vytvořit takový systém bezplatné právní pomoci, aby k němu měli lidé rovný přístup. Myslím, že pokud si chce ministerstvo spravedlnosti ponechat své jméno, mělo by rychle vyvinout aktivitu, která povede ke konkrétním řešením.

ČESKÁ POZICE: Není tato vaše představa finančně náročná a nezvýší ještě více zatížení soudů?

ŠIMÁČKOVÁ: Už teď stát platí advokátům poměrně hodně peněz – dostávají je trestně obvinění v rámci takzvaných ex offo obhajob a také osoby, které zvládnou podat k soudu žalobu a současně požádat o ustanovení advokáta. Ale co ti, kteří jsou v tak těžké životní situaci, tak neschopní nebo tak hloupí, že ani nevědí, jak si u soudu o toho advokáta požádat? Ti nejsou lidskými bytostmi, které mají právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces?

Několik let jsem soudila agendu sociálního zabezpečení – starobní a invalidní důchody, dávky v nezaměstnanosti, sociální dávky – před Nejvyšším správním soudem jsme všem potřebným advokáty ustanovovali, ovšem často jsme viděli, že tito ustanovení advokáti nejsou příliš kvalitní, v advokacii skoro nejsou specialisté na tuto oblast práva, a především že bylo všechno promeškáno, protože podstata problému se většinou řeší už před správními orgány.

Právní pomoc nemajetným v konkrétních, jich se týkajících agendách – vedle sociálního zabezpečení to je i uprchlická problematika či otázky exekucí a konkurzů nebo rodinného práva – by měli poskytovat právníci, jimž je tato práce blízká a kteří ji chtějí dělat. Toto je oblast, v níž bychom všichni měli přiložit ruku k dílu.

Stát by se měl této věci přednostně věnovat, advokátní komora by se na efektivní a kvalitní právní pomoci nemajetným měla podílet. Každý šikovný právník by měl považovat za svou povinnost část svého umu poskytnout těm, kteří neměli to štěstí, aby byli chytří, schopní, vzdělaní a úspěšní. A někomu pomoci poskytuje přece velkou satisfakci.

To, že dobře nefunguje právní pomoc nemajetným, je také neekonomické a nevýhodné pro celou společnost. Pokud dopustíme, aby byl někdo nespravedlivě vyhozen z práce či z bytu bez dostatečné soudní ochrany, může se ten člověk posléze dostat do dluhové pasti, na jeho starostech náležitě vydělají obchodníci s lidskou bídou poskytující drahé půjčky těm nejchudším. On pak spadne buď do sociálního systému, který je financován z našich daní, do nemoci nebo do nějakých nelegálních aktivit. A tomu všemu by se mohlo zamezit, kdyby včas dostal kvalitní právní radu či pomoc při vedení soudního sporu.

ČESKÁ POZICE: Přinejmenším od Platóna je nejdůležitější otázkou obce spravedlnost. Nyní se zdá, že to jsou otázky hospodářství. Ekonomicko-manažerské myšlení dnes proniká do oblastí, kterým není co do jejich předmětu adekvátní, například stát a politika, školství a vzdělanost. Pozorujete, že tento způsob myšlení proniká i do justice?

ŠIMÁČKOVÁ: Pokud celá společnost uvažuje o problémech ekonomicky, pak to naopak soudce musí umět činit též. Abyste našel spravedlnost v konkrétní otázce daňové či nákladů řízení, ale též třeba ve sporech mezi akcionáři, musíte se vyznat v ekonomice i počtech. Je chyba, když soudce k těmto aspektům nepřihlíží nebo jim nerozumí a neumí je pojmout přesvědčivě do odůvodnění svého rozhodnutí.

Hledání spravedlnosti je prostě omezováno penězi. Kvalitní soudní rozhodování je podmíněno dostatkem peněz a výkonů. Například soudce, který rozhoduje opatrovnické věci, tedy otázky, zda má být osoba omezena ve své svéprávnosti či držena v psychiatrické detenci nebo kdo dostane do péče děti po rozvodu manželství, musí rozhodnutí pečlivě zvažovat. To znamená, že musí všechny vyslechnout, seznámit se s názory dětí, lidí duševně postižených, nastudovat stohy odborných posudků a vcítit se do životních osudů všech zúčastněných, a to vše rychle v mnoha případech a bez dostatku administrativní pomoci. Takže v tom cítím ten hloupý ekonomicko-manažerský tlak.

Soudce musí měsíčně rozhodnout tolik případů a za takových podmínek, že se to vlastně nedá stihnout. Já například na Ústavním soudě musím měsíčně připravit k rozhodnutí asi 30 případů, abych nedostala více případů, než kolik jich ukončím. A abych poskytovala spravedlnost v reálném čase. Vedle toho musím nastudovat i všechny spisy a rozhodnutí ostatních kolegů ze senátu, tedy asi 60 dalších spisů. A to jsem vůbec nemluvila o takzvané plenární agendě, tedy každý týden asi dvě rozhodnutí, která se přijímají v plénu, zpravidla rušení zákonů a vyhlášek. Mám k tomu k dispozici pomoc tří mladých právníků. Moc by mi pomohlo, kdyby byli aspoň čtyři. Na to ale už nejsou peníze.

I když jsem byla advokátka, musela jsem pracovat rychle a efektivně, protože moji klienti mi nebyli ochotní ani schopní platit neomezené částky. Musela jsem vyhrávat jejich spory a psát jejich smlouvy dobře, rychle a ne příliš draho. Tak se to snažím zvládat i v justici. Jsem ráda, že jsem si něco z Platóna stihla přečíst v mládí, teď bych na něho neměla čas.

ČESKÁ POZICE: Zesnulá politická myslitelka Hannah Arendtová, která je svým myšlením blízká Boženě Komárkové, se pokoušela rehabilitovat politično, které zejména ve 20. století upadlo do zajetí ekonomických souvislostí. Současný člověk – lze-li to tak říci – nehledá své životní štěstí v politické činnosti, ale v privátní oblasti. Je stále politická obec jedním z nejpozoruhodnějších výdobytků západní civilizace?

ŠIMÁČKOVÁ: Já bych nechtěla lidem mluvit do toho, kde mají hledat a nacházet štěstí. Ostatně i americká ústavní doktrína vychází z toho, že cílem demokratického právního státu právě je, aby si každý jeho příslušník mohl svobodně jít svou cestu za štěstím. Teď to v našem právním řádu opakuje nový občanský zákoník ve svém třetím paragrafu, kde zdůrazňuje přirozené právo každého brát se o vlastní štěstí a jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

Myslím, že součástí života jednotlivce v naší společnosti je pořád i jeho veřejné angažmá, možnost kritizovat veřejné věci, které se mu nelíbí, přístup k informacím o fungování veřejné moci a podobně. Lidé se bohužel nepodílejí na politickém životě dostatečně aktivně, jen sem tam něco zkritizují, možná přijdou k volbám, ale o reálné veřejné angažmá nemá zájem skoro nikdo. Často to může být způsobeno i špatnou prací médií, nedostatečným vzděláním či nedostatkem dobrých vzorů.

V západoevropských městech můžete pocítit, jak kvalitní je tam veřejný prostor, vnímám tam péči, aby byly dobře zorganizovány služby a aby se lidé dobře cítili na ulicích a v parcích. U nás už je to horší. Lidé se starají o své zahrádky, ale na ulici před domem si nezametou. V médiích, na sociálních sítích i při osobních setkáních vedou lidé vyhrocené debaty o otázkách, které se jejich reálného života vlastně ani netýkají. Současně si však neumějí uvědomit, které veřejné téma je pro jejich život skutečně relevantní, v čem by se měli angažovat, aby zlepšili život sobě i svým spoluobčanům.

Nerada vidím apokalypticky, myslím, že se možná politická obec proměňuje, že nezaniká. Vidím hodně mladých lidí, kteří se angažují v občanské společnosti, když dojde k nějaké živelné pohromě, lidé pošlou aspoň DMS, v menších obcích často vznikají skupiny, ať už nezávislých kandidátů či v rámci politických stran, které se o vedení obce dobře starají. Ráda opakuji výsledky jednoho sociologického výzkumu – měřili, jaká investice deseti dolarů vás učiní nejšťastnějším, a jednoznačně dospěli k závěru, že když tu částku někomu darujete.

ČESKÁ POZICE: Politickou obec tvoří svobodní občané. V humanistické tradici je předpokladem odpovědné svobody vzdělání. Nestalo se to však dnes jen vyprázdněným pojmem?

ŠIMÁČKOVÁ: Zkvalitnění vzdělání a médií považuji za základ pozitivního vývoje ve společnosti. Lidem je třeba ukazovat, která témata jsou důležitá, učit je kritickému myšlení a respektu k názorům druhých. Složité problémy nemohou mít jednoduchá řešení a většinou neexistuje jenom jedna jediná pravda.

Měli bychom asi do všeobecného vzdělání více investovat, zkvalitňovat veřejnou debatu, mediální komunikaci i fungování veřejné moci. Byla bych ráda, kdybychom si uvědomovali, že svoboda je spojená s odpovědností a nelze dlouhodobě dosáhnout osobního štěstí na úkor ostatních. Asi bych to tedy řekla obecněji: myslím, že svobodnému a šťastnému životu nejvíce brání nevědomost, strach, chtivost a sobectví.

Kateřina Šimáčková Od 7. srpna 2013 soudkyně Ústavního soudu ČR. Pochází z Brna, kde v roce 1988 absolvovala právnickou fakultu. Po roce 1989 byla na několika studijních pobytech na západních univerzitách, u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a v italské Aostě. V letech 1988 až 1990 působila jako právnička krajské hygienické stanice, poté jako asistentka ústavního soudce Antonína Procházky u Ústavního soudu ČSFR a jako advokátní koncipientka. V letech 1994 až 2009 byla advokátkou. V roce 2009 se stala soudkyní Nejvyššího správního soudu. V letech 2007 až 2009 byla členkou Legislativní rady vlády. Pro období 2008 až 2012 byla Radou Evropské unie jmenována členkou Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU. Od roku 2010 je náhradnicí členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva, takzvané Benátské komise, za Českou republiku a členkou zkušební komise pro justiční zkoušky. Od roku 1990 rovněž vyučuje Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala řadu odborných článků, je spoluautorkou několika právnických učebnic a dalších knih. Je předsedkyní brněnské skupiny Společnosti pro církevní právo a členkou Společnosti pro evropské a srovnávací právo. Nikdy nebyla členkou žádné politické strany či politického hnutí.