Náčelník ruského generálního štábu a jakýsi guru skryté, hybridní války Valerij Gerasimov mezi nevojenskými způsoby vedení zahraniční politiky výslovně zmiňuje ekonomické nástroje. Ve vztazích s neposlušným ukrajinským sousedem nepochybně hrají prim dodávky plynu – plyn v roce 2011 pokrýval 40 procent ukrajinské primární spotřeby energie. Představují proto vhodný nástroj proti „kyjevské juntě“, jak některá ruská média současnou kyjevskou vládu titulují.
Ostatně nebylo by to poprvé, kdy by Moskva využila dodávky plynu k nátlaku na své sousedy. K přerušení dodávek z Ruska došlo například v letech 1992 a 1993 v souvislosti se spory s pobaltskými republikami o status tamních ruských menšin nebo v roce 2006, kdy se Moskva snažila dobýt ústupky ze strany Gruzie. Tyto a další konflikty ale zcela zastiňují plynárenské krize právě s Ukrajinou, zejména v letech 2006 a 2009. Ty musel zaznamenat nejeden Evropan, protože vyústily v přerušení tranzitních dodávek do Evropy.
Business as usual?
Je třeba přiznat, že často není jasné, kdo za případné přerušení nese vinu. Stejně jako Moskva nejednají ani její sousedé vždy v rukavičkách a státní zájmy často tvoří těžko průhledný propletenec s těmi soukromými. Zrovna ukrajinský plynárenský sektor je dobrým příkladem, jak podnikatelé mohou stát a společnost obírat.
Sami Rusové povětšinou existenci jakékoli „energetické zbraně“ odmítají a tvrdí, že jim jde jen o business as usual. To může být v některých případech pravda. Na druhou stranu existují výroky ruských politiků, jež to vyvracejí – třeba Putinův z roku 2003, že Rusko má při vývozu energetických surovin vycházet ze svých geostrategických zájmů. I Energetické strategie Ruské federace do roku 2020 mluví o surovinovém bohatství jako o „nástroji provádění vnitřní a vnější politiky“. Nebude náhodou ani to, že v odborných textech o využití energetických dodávek ke sledování zahraničněpolitických cílů hraje Rusko ústřední roli.
Shrňme krátce rusko-ukrajinské plynárenské vztahy za poslední dva roky a pokusme se identifikovat, o co tehdy znesvářeným stranám asi šlo. „Asi“ je na místě – nemáme přístup k zápisům z jednání politiků a zúčastněných firem a například u Moskvy není úplně jasné, jaké cíle sleduje v celém rusko-ukrajinském konfliktu: zabránit příklonu Ukrajiny k Západu? Vytvořit Novorusko a případně ho anektovat? Nebo „jen“ vytvořit vnějšího nepřítele, když ekonomika klopýtá?
Nesmíme ani zapomínat, že přetahovaná o dodávky plynu se odehrává na pozadí daleko většího konfliktu, ve kterém se Moskva neštítí nasadit své vojáky včetně těžké techniky.
Moskva utahuje šrouby
Už první kyjevské demonstrace proti Janukovyčovu režimu a jeho rozhodnutí nepodepsat Asociační dohodu s EU před dvěma lety měly v pozadí zemní plyn. Jako odměnu za odklon od proevropského kurzu obdržel tehdejší ukrajinský prezident od Moskvy slevu 100 dolarů, takže za 1000 m3 plynu měl Kyjev platit 268,5 dolaru (Rusko se vzdalo exportního cla). Šlo o druhou slevu, kterou Viktor Janukovyč získal za politické ústupky – první dostal v roce 2010 za podpis dohody o prodloužení pobytu ruské černomořské flotily na Krymu (tolik na téma business as usual...). Janukovyč nakonec padl, Rusko obsadilo Krym a rusko-ukrajinské vztahy se ocitly na bodu mrazu. Tlak na Kyjev začala Moskva zvyšovat i v plynárenství.
Majdan za slevu. Zemní plyn měly v pozadí už první kyjevské demonstrace proti Janukovyčovu režimu a jeho rozhodnutí nepodepsat Asociační dohodu s EU před dvěma lety. Jako odměnu obdržel tehdejší ukrajinský prezident od Moskvy slevu 100 dolarů na 1000 m3.
Na začátku dubna 2014 zrušila obě slevy, takže ukrajinský státní plynárenský podnik Naftohaz měl najednou za 1000 m3 platit 485 dolarů. Aby toho nebylo málo, upozornil šéf Gazpromu Alexej Miller, že Ukrajinci by asi měli poskytnutou slevu ve výši 18,4 miliardy dolarů vrátit. Prezident Vladimir Putin do hry vnesl dalších 17 miliard dolarů za Ukrajinou dříve objednaný, ale neodebraný plyn.
Vedle značně vysoké ceny, odvozované od ceny ropných produktů v Itálii, obsahuje totiž dohoda o dodávkách plynu z roku 2009 takzvanou klauzuli take-or-pay. Podle ní musí Ukrajina zaplatit alespoň 80 procent nasmlouvaného plynu bez ohledu na to, jestli ho skutečně odebere. Dojednané množství bylo ale značně vysoké – celých 52 miliard m3, což byla v některých letech téměř celá ukrajinská spotřeba. Nepřekvapí, že Naftohaz v letech 2012 a 2013 neodebral a ani nezaplatil za 24 miliard m3. Tehdy ale Rusko mlčelo.
Hlavní cíl Moskvy na jaře 2014 byl ale méně ambiciózní: Ukrajina měla hlavně zaplatit za skutečně odebraný plyn na konci roku 2013 a začátku roku 2014. V tomto požadavku se na ruské straně patrně protnuly tři zájmy – zájem Gazpromu a přeneseně i státní pokladny dostat dlužené peníze, snížit vyjednávací potenciál dlužícího Naftohazu a v neposlední řadě zatížit už bez toho kolabující ukrajinský státní rozpočet.
Jednání v polovině června stejně zkrachovala. Gazprom oznámil přechod na placení předem, to Ukrajinci odmítli a Gazprom přerušil dodávky zcela. |
Ukrajinci se ale nechtěli nechat připravit o páku na Gazprom v přibližné hodnotě čtyř miliard dolarů a splacení dluhu podmiňovali změnou cenového vzorce z roku 2009 ve svůj prospěch. V květnu malou část dluhu zaplatili, ale cílem patrně bylo jen jednání o něco prodloužit a odebrat co nejvíce plynu, dokud to šlo. Dokonce odmítli i poměrně lákavou nabídku ze strany Gazpromu (sleva 100 dolarů s garancí do roku 2019 a zrušení klauzule take-or-pay pro rok 2014), který ke konci června vyměnil bič za cukr a navíc o dva týdny prodloužil lhůtu pro dohodu.
Jednání v polovině června stejně zkrachovala. Gazprom oznámil přechod na placení předem, to Ukrajinci odmítli a Gazprom přerušil dodávky zcela. Možná mu ale nic jiného nezbývalo, protože možná právě krach jednání byl ukrajinským cílem. Dohoda z roku 2009 totiž připouští stanovení nové ceny rozhodčím soudem ve Stockholmu. Aby se ale záležitostí začal zabývat, musejí nejdříve neúspěšně proběhnout jednání mezi Naftohazem a Gazpromem (druhou podmínkou jsou zásadní změny na trhu). Do Stockholmu se Kyjev ihned po krachu jednání odvolal. Ani Moskva nezůstala pozadu a vznesla zde své požadavky.
První dohoda
Začátkem loňského léta přestal proudit ruský plyn, ovšem jen pro ukrajinskou spotřebu. Tranzitu do Evropy se situace nikterak nedotkla. Pozornost médií a politiků však poutal hlavně konflikt na východní Ukrajině. Situace se začala měnit až s blížící se zimou, protože bylo jasné, že bez ruských dodávek Ukrajina celou zimu nepřečká, alespoň ne bez drastické redukce spotřeby. Na dohodě měla zájem i ruská strana, která si nepřála, aby z jakýchkoli důvodů došlo k přerušení tranzitu do Evropy.
Větší zájem o rusko-ukrajinskou krizi nemusely Kremlu vyhovovat, zejména pokud by Západ pociťoval, že za přerušení dodávek tak jako tak mohou Rusové |
Ten hraje během celé krize vůbec zajímavou roli – zejména ruská strana má na jeho přerušení pramalý zájem a často Naftohaz urguje, aby včas naplnil své zásobníky, které jsou pro plynulý tranzit do Evropy přes zimu zásadní. Samozřejmě se ruské straně hodí snášet argumenty, aby Ukrajinci v jednáních ustoupili, ale Rusům nemůžeme odepřít nefalšovanou starost o zásobování Evropy.
Kromě důvodů, o nichž bude pojednáno později, by přerušení a větší zájem o rusko-ukrajinskou krizi nemusely Kremlu vyhovovat, zejména pokud by Západ pociťoval, že za přerušení dodávek tak jako tak mohou Rusové. Naopak Ukrajinci byli v celém konfliktu přitlačeni ke zdi a přerušení tranzitu by mohli použít k nátlaku na Kreml (ačkoli by současně přišli o tři až čtyři miliardy dolarů ve formě tranzitních poplatků). V srpnu 2014 tuto možnost zmínil ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk.
Na konci října byl dohodnut takzvaný „zimní balíček“. Gazprom se zavázal obnovit dodávky – za 385 dolarů za 1000 m3 (opět bez exportního cla) – s tím, že Ukrajina bude platit předem, ale sama si určí, kolik plynu odebere (konec minimálního odběru). Na oplátku Kyjev splatí své dluhy, ačkoliv se zatím vyjde jen z nižší, provizorní ceny; definitivní cena bude určena ve Stockholmu. Obě strany podmínky dodržely a začátkem prosince byly dodávky plynu obnoveny.
„Zimní balíček“ lze obecně označit za win-win situation – Kyjev nemusel masivně redukovat spotřebu plynu, Gazprom dosáhl splacení dluhu a tranzit do Evropy byl zajištěn |
„Zimní balíček“ lze obecně označit za win-win situation – Kyjev nemusel masivně redukovat spotřebu plynu, Gazprom dosáhl splacení dluhu a tranzit do Evropy byl zajištěn. Přestože se Ukrajincům v létě podařilo otevřít nové přepravní cesty z EU, nepodařilo se jim prosadit všechny své požadavky – nadále museli platit předem, platil starý cenový vzorec a dohoda platila jen do konce letošního března místo požadovaných šesti měsíců.
Ukrajinci zvažovali jednání prodlužovat a domoci se větších ústupků. To už se ale přestávalo líbit jejich evropským partnerům a německá kancléřka Angela Merkelová se slovenským premiérem Robertem Ficem je vyzvali, aby více spolupracovali. Merkelová dokonce podmínila dodávky plynu na Ukrajinu z EU dohodou s Gazpromem.
Druhá dohoda
Minulá zima proběhla bez větších problémů – i díky nízkým teplotám měla Ukrajina plynu dostatek. Klid na plynárenské frontě příliš nenarušil ani spor o dodávky plynu pro území pod kontrolou promoskevských „rebelů“. O přerušení dodávek pro tyto oblasti ze strany Naftohazu sice Putin prohlásil, že „páchne genocidou“, nakonec ale Moskva ve sporu ustoupila – tyto dodávky nezapočítávala na účet Naftohazu a nekrátila odpovídajícím způsobem dodávky pro něj.
O přerušení dodávek pro tyto oblasti ze strany Naftohazu sice Putin prohlásil, že „páchne genocidou“, nakonec ale Moskva ve sporu ustoupila |
Zpočátku jara se dojednala nová cena (247 dolarů, opět bez exportního cla), čemuž napomohl rostoucí ukrajinský dovoz z EU, zejména Slovenska. Vše nasvědčovalo tomu, že „zimní balíček“ by se mohl prodlužovat až do vynesení rozhodnutí ve Stockholmu v roce 2016.
Nakonec se ale opakovala situace z loňska – začátkem července přestal proudit plyn pro ukrajinskou spotřebu. Jedním z důvodů byly opět rozdílné představy o ceně – Ukrajinci chtěli, aby se Rusko opět zcela vzdalo exportního cla a cena poklesla k 200 dolarům. Gazprom však nabídl slevu jen okolo 40 dolarů, takže by Ukrajina v létě opět platila 247 dolarů za 1000 m3.
Je zajímavé, jak se Rusové formálně nadále přidržují cenového vzorce z roku 2009, protože jeho opuštění by jim mohlo přitížit u stockholmské arbitráže. Potom ale poskytnou takovou slevu, aby jejich plyn zůstal konkurenceschopný. To potvrdil i sám Putin na dubnovém setkání s šéfem Gazpromu Millerem.
Zatímco plyn je potřeba do zásobníků uskladnit už během léta, využíván je až v zimě. Dochází tak k časovému nesouladu mezi jeho nákupem a prodejem. |
Ukrajinská strana se krach jednání snažila vysvětlit ruskou neochotou uzavřít právně závazný dokument s platností až do konce topné sezony 2015/2016. To nelze vyloučit, ale jednání neskončila dohodou patrně z jiného důvodu – Ukrajina neměla na nákup plynu dostatek financí. Zatímco plyn je potřeba do zásobníků uskladnit už během léta, využíván je až v zimě. Dochází tak k časovému nesouladu mezi jeho nákupem a prodejem. Kyjev se snažil zajistit financování od EU, ale bez úspěchu, a vzhledem k tíživé finanční situaci země si ani nešlo půjčit jinde.
Nakonec se ale obě strany opět domluvily – na konci září byla uzavřena dohoda platná do března a předminulé pondělí začal opět plyn proudit. Gazprom nakonec Ukrajině poskytne slevu ve výši 20 dolarů za 1000 m3, takže Ukrajina bude díky poklesu cen ropy do konce roku platit dokonce jen 230 dolarů za 1000 m3. Ukrajina také získala na nákup ruského plynu prostředky od Světové banky.
Důvody zdrženlivosti
Proč Rusko nenasadilo svou „plynovou zbraň“ a definitivně neodřízlo Ukrajinu od svého plynu, má přinejmenším tři důvody:
Důvod 1.: Smlouva z roku 2009 je pro Rusko výhodná a zatím má k dispozici jiné prostředky nátlaku na kyjevské vedení, takže se může spokojit s komerčním sporem. Jakékoli náznaky, že Rusko opouští koncept business as usual, mohou také podkopat jeho pozici u arbitrážního řízení. Nehraje se přitom o žádné drobné. Za plyn neodebraný v letech 2012–2014 požaduje Gazprom 26,7 miliardy dolarů a dalších 2,8 miliardy za některé dřívější nedoplatky.
Naftohaz zpochybňuje platnost klauzule take-or-pay a také argumentuje příliš vysokou cenou |
Naftohaz zpochybňuje platnost klauzule take-or-pay a také argumentuje příliš vysokou cenou. Pokud dostane za pravdu, bude naopak Gazprom dlužit Naftohazu šest miliard dolarů. Dalších přibližně devět miliard žádá ukrajinská společnost na základě přepravní smlouvy, která byla také uzavřena v roce 2009. Tvrdí, že přepravní tarify byly uměle sníženy a že Gazprom nesplnil podmínku minimálního tranzitního objemu.
Uvidíme, jak si s tím švédští rozhodci poradí – v případě minimálních množství jsou požadavky zrcadlové a nabízí se zrušení obou nároků. U ceny za plyn a výše přepravního tarifu to tak snadné nebude.
Rusko si nepřeje přerušení dodávek do EU, které by přerušení dodávek pro Ukrajinu mohlo vyprovokovat |
Důvod 2.: Rusko si nepřeje přerušení dodávek do EU, které by přerušení dodávek pro Ukrajinu mohlo vyprovokovat. To by přitáhlo další pozornost k současné krizi s nejistým výsledkem. Gazprom by také přišel o významnou část příjmů. V roce 2014 utržil ruský kolos na trzích mimo bývalý SSSR za plyn 35,5 miliardy eur, tedy 60 procent svých příjmů z prodeje plynu, přičemž polovina tohoto plynu se prodává přes Ukrajinu. Snížení těchto příjmů by se negativně odrazilo i na ruském státním rozpočtu, protože Gazprom generuje desetinu daní, a na ruské ekonomice obecně, která je nižšími cenami plynu nepřímo dotována v rozměru okolo dvou procent HDP.
Obdobně si Gazprom nepřeje ztratit ukrajinský trh. V roce 2013 na Ukrajinu dovezl 26 miliard m3 plynu, což znamenalo příjem okolo 7,5 miliardy dolarů. Kompletní přerušení dodávek z Ruska by také znemožnilo opětovné využití dodávek plynu k vydržování přátelsky nakloněných podnikatelů a ovlivňování ukrajinské politiky.
Silné postavení Ukrajiny ve vztahu k Rusku na plynárenském poli není až tak překvapivé, nesmíme se nechat zmást mediálním obrazem |
Důvod 3.: V plynárenských vztazích se Rusko stává slabším partnerem. Silné postavení Ukrajiny ve vztahu k Rusku na plynárenském poli není až tak překvapivé, nesmíme se nechat zmást mediálním obrazem. Existují studie dokazující, že před postavením Nord Streamu, plynovodu mezi Ruskem a Německem, se v plynárenském čtyřúhelníku Rusko-Ukrajina-Bělorusko-Západ těšila Ukrajina podobně silné pozici jako Rusko. Dokončení Nord Streamu tuto rovnováhu sice vychýlilo ve prospěch Ruska, Ukrajina si ale nadále zachovala značnou vyjednávací sílu. Tři faktory v posledních dvou letech opět vyjednávací pozici Kyjeva posílily.
Plyn z Ruska nepotřebujeme
V roce 2013 Ukrajina spotřebovala 50 miliard m3, loni jen 42,5 a letos by mohla spotřeba poklesnout na 40 miliard m3. Na tom se podepsaly tři faktory: mírnější zima, nižší spotřeba v průmyslu, zejména na východě Ukrajiny, a programy snížení spotřeby spojené s postupným zvyšováním domácích cen (ačkoli vládní cíle se nepodařilo naplnit zcela).
Prostor pro úspory je stále obrovský, protože ukrajinská ekonomika je například o 70 procent více energeticky náročná než běloruská |
Prostor pro úspory je stále obrovský, protože ukrajinská ekonomika je například o 70 procent více energeticky náročná než běloruská – ztráty při spotřebě energie jsou odhadovány až na polovinu. Tomu se nelze divit, když ukrajinské domácnosti mají stěží možnost regulovat teplotu v bytě a čtyři pětiny z nich za teplo platí podle podlahové výměry.
Reformy budou zřejmě pokračovat, protože vedle nižší závislosti na dovozu plynu přinášejí kyjevské vládě i další výhody: nižší zátěž státního rozpočtu v podobě dotací domácnostem a snížení korupce v odvětví, kde právě různě pokřivené ceny otevřely velký prostor nekalým praktikám často podporovaným Kremlem. V neposlední řadě mohou vyšší domácí ceny podpořit domácí těžbu plynu, která v posledních letech dosahovala téměř 20 miliard m3 ročně.
Ukrajině se během krize podařilo dovážet čím dál více plynu z Polska, Maďarska a hlavně ze Slovenska. Rusko se sice pokusilo tyto dodávky narušit, často i s pohrůžkou zastavení dodávek, ale dosáhlo jen dílčích úspěchů – například Slovensko odmítlo, aby Kyjev odebíral část plynu určenou pro Slovensko už na svém území, a k zásobování Ukrajiny nejsou využívány hlavní tranzitní plynovody, nýbrž do té doby nepoužívaný plynovod Vojany-Užhorod.
Celkově by Ukrajina mohla z EU za rok dopravit až 18,3 miliardy m3. Vzhledem k malým přebytkům plynu na maďarském trhu je realistických spíše 16,5 miliardy. |
Celkově by Ukrajina mohla z EU za rok dopravit až 18,3 miliardy m3. Vzhledem k malým přebytkům plynu na maďarském trhu je realistických spíše 16,5 miliardy. Odečteme-li od letošní očekávané spotřeby domácí produkci ve výši 20 miliard m3, musí Naftohaz celkem dovézt 20 miliard m3. Při využití realisticky dosažitelné přepravní kapacity z EU zbude na plyn dodávaný přímo z Ruska pouze 3,5 miliardy m3. To je podstatný propad oproti roku 2011, kdy Ukrajina od Ruska odebrala 44 miliard m3. A to jsou spíše konzervativní předpoklady.
Nárůst domácí produkce, další propad spotřeby anebo rumunský plyn, který může začít proudit do konce letošního roku, posune Ukrajinu na dohled od úplné nezávislosti na dodávkách přímo z Ruska (plyn dodávaný z EU bude stále převážně ruský). Vše samozřejmě bude záležet i na ceně ruského plynu, nová situace ale nepochybně posiluje Naftohaz při jednáních s Gazpromem a otevírá dveře pro změnu cenového vzorce z roku 2009.
Obejít Ukrajinu není snadné
Zatímco Kyjev snižuje závislost na plynu dodávaném z Ruska, nic podobného se nedá říci o ruské závislosti na Ukrajině coby přepravní zemi. V roce 2014 prodal Gazprom do EU a Turecka okolo 82 miliard m3 přes Ukrajinu. Moskva si tuto závislost uvědomuje a všemi silami se snaží otevřít další plynovod, který by Ukrajinu po vypršení přepravní smlouvy v roce 2019 obešel.
V roce 2014 prodal Gazprom do EU a Turecka okolo 82 miliard m3 přes Ukrajinu. Moskva si tuto závislost uvědomuje a všemi silami se snaží otevřít další plynovod. |
Ruské naděje se nyní upínají k dvěma projektům. Plynovod Turkish Stream, který je nástupcem zrušeného projektu South Stream, by končil v Turecku a měl roční kapacitu 63 miliard m3. Jednání s Ankarou se ale zadrhávají, nejen kvůli nevyřešené otázce slevy pro turecké odběratele, kterou chtěla Moskva dohodu Turkům zpříjemnit (aby toho nebylo málo, chce se Turecko podle ukrajinského vzoru domoci v arbitrážním řízení snížení už letošní ceny). Nejnověji se tak již počítá jen s poloviční kapacitou, což je značně vzdáleno ideální kapacitě 82 miliard m3.
Není také jasné, kdo plyn v Turecku odebere. Podle Moskvy plyn koupí odběratelé, kteří doposud surovinu nakupovali na slovensko-ukrajinské hranici. Žádný z projektů na dopravu plynu z Turecka dále do Evropy ale není příliš rozpracován. Komplikací jsou také smlouvy mezi Gazpromem a jeho evropskými zákazníky, které často vyprší až po roce 2019, některé dokonce až v roce 2037. Ty přitom jasně říkají, kam má ruská firma plyn dopravit. Obdobně kontrakty, které Gazprom uzavřel s bulharskými a slovenskými přepravními společnostmi, vyprší až v roce 2028, respektive 2030.
Navíc nové propojení EU s Tureckem může nakonec Rusku uškodit. Po roce 2018 bude do Turecka proudit plyn z Ázerbájdžánu a výhledově nelze vyloučit dodávky turkmenského a íránského plynu. Novým plynovodem by nakonec mohla proudit surovina z těchto destinací a Rusko by část evropského trhu definitivně ztratilo.
Druhou možností je rozšíření plynovodu Nord Stream pod Baltským mořem. Gazprom na tomto poli nedávno zaznamenal úspěchy. |
Druhou možností je rozšíření plynovodu Nord Stream pod Baltským mořem. Gazprom na tomto poli nedávno zaznamenal úspěchy, když se na rozšíření domluvil se svými evropskými partnery. Opět se ale nabízí otázka, jestli navýšení roční kapacity Nord Streamu o 55 miliard m3 bude dostatečné pro nahrazení ukrajinského koridoru a jestli se plyn z tohoto plynovodu bez problémů dostane k zákazníkům, kteří dosud odebírají ruský plyn přes Ukrajinu.
Poslední možností, jak se zbavit závislosti na Ukrajině, je vyvézt plyn jinam. Tuto možnost naznačil šéf Gazpromu Miller, když upozornil, že pokud si Evropané včas nepostaví propojení s Tureckem, „mohou být tyto objemy plynu přesměrovány na jiný trh“. Nabízí se Čína, ale ani tady Rusko zatím nedosáhlo takových úspěchů, aby mohlo pomýšlet na plné opuštění ukrajinského koridoru bez vážných ztrát na příjmech.
Závěr?
Na plynárenské frontě lze tedy očekávat klid. Naši pozornost by ale brzy mohla poutat jiná energetická surovina – uhlí. To zabezpečuje téměř polovinu ukrajinské výroby elektřiny a palivo pro uhelné elektrárny se těží jen na území „rebelů“. Existují přitom náznaky, že ruské vedení zablokovalo dovoz náhradního uhlí z Ruska.
Jistou naději, že s uhlím nakonec problémy nebudou, dává situace v zásobování elektřinou, kde se podařilo uzavřít (zatím) bezproblémovou spolupráci |
Motivací mohla být jen snaha přinutit Kyjev kupovat uhlí od „povstalců“ a tím dotovat jejich pseudorepubliky, nelze však vyloučit, že šlo o cílené oslabení ukrajinské energetiky. Jistou naději, že s uhlím nakonec problémy nebudou, dává situace v zásobování elektřinou, kde se podařilo uzavřít (zatím) bezproblémovou spolupráci zahrnující dodávky pro okupovaný Krym.
Rozhodnutí v arbitrážním řízení ve Stockholmu by mělo padnout příští rok. To může vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou v plynárenství zásadně změnit.
Z chování Ruska na poli dodávek plynu lze usuzovat, že v hybridní válce pečlivě posuzuje náklady a zisky nasazení jednotlivých nástrojů. To je nepochybně dobrá zpráva – Ukrajina a Západ mají stále co do činění s racionálně uvažujícím soupeřem, který má své slabiny a uvědomuje si je. Například v otázce slev na plyn pro Ukrajinu jde Putin proti veřejnému mínění (tři čtvrtiny Rusů by žádné slevy Ukrajině neposkytly) a nelze se ubránit dojmu, že pokračování vojenského dobrodružství na Ukrajině by mu úplně proti srsti nebylo, jen kdyby následky nebyly pro Rusko a současný režim tak hrozivé.
Například v otázce slev na plyn pro Ukrajinu jde Putin proti veřejnému mínění |
Na druhou stranu to znamená, že pro Putinův režim je snazší rozpoutat vojenskou agresi vůči Ukrajině, než přerušit dodávky zemního plynu.
V neposlední řadě situace ukazuje sílící dilema ruské energetické politiky. Buďto bude Moskva postupně liberalizovat svůj energetický sektor a export plynu – a tím zaručí svým energetickým dodávkám konkurenceschopnost na světových trzích a zajistí si příjmy z exportu energetických surovin. Nebo se Kreml bude nadále snažit využívat energetické suroviny k nátlaku v zahraničněpolitických vztazích, čímž ovšem ohrozí příjmy z jejich exportu, protože odběratelé budou snižovat energetickou závislost na Rusku. Poklesne také obecná konkurenceschopnost ruského energetického průmyslu. „Energetická zbraň“ a „energetická bonanza“ se dostávají do stále většího rozporu.
